Posunout poznání, toť pravé pošušňání

Michaela Plchová, foto K. Franze

Pátek, 3. června 2022

Sdílet na:

Vedoucí Muzea Broumovska Karel Franze v Páteční štafetě.

Marta Lelková: Zeptala bych se pana Karla Franzeho, vedoucího Muzea Broumovska, jak se k práci v Muzeu Broumovska dostal, co ho na jeho práci nejvíce baví, a naopak nejvíc štve.

Karla Franze: Odpověď uvedu cimrmanovským „to bylo tak“: Do muzea mě dostal jeden pražský příslušník Veřejné bezpečnosti (pro mladší ročníky: jednalo se o komunistický rádoby ekvivalent policisty). Měl jsem po škole, byl jsem zaláskovaný a jediný můj plán byl užít si poslední prodloužené prázdniny s tou naivní představou, že až pak někdy třeba v září se po nějakém pracovním uplatnění začnu opatrně porozhlížet. I vyrazil jsem někdy v srpnu na návštěvu k otci do Karlsbadu. Vlakem, přičemž při čekání na peróně pražského Hlaváku mi padnul do oka již zmíněný tam hlídkující příslušník. Kdo kdy viděl hubeného, až vyzáblého, zato snad ale dva metry vysokého příslušníka ve „slušivé“, pro tu délku mu navíc nepadnoucí uniformě VB, pochopí. Díky mému pobavenému výrazu jsem mu záhy padnul do oka i já. No, je to veselá příhoda z natáčení, kterou zde však musím zestručnit, zkrátka slovo dalo slovo, byl jsem zadržen a posléze na služebně nepěkně zšikanován. A jediné, na co mě nakonec dostali, byla absence razítka stvrzujícího zaměstnanecký poměr v občance. Nelenili si mě proťuknout i telefonátem na služebnu do Broumova, kde jsem se pak nejdéle počátkem září měl s razítkem předvést, jinak trestný čin příživnictví. Nezkoumal jsem, zda byli v právu, byl jsem vyplašený a začal jsem se porozhlížet nikoli opatrně, ale velmi chvatně po zaměstnání. No a jak to někdy bývá, náhoda, jedna maminčina známá dodala informaci, že ředitel muzea Otte prý někoho shání. Tak jsem se ohlásil. A teď: na historii je pěkné to, že můžete zkoumat, jak se skutečně udála, ale také to, jak si ji aktéři pamatují, jak ji vnímají, pociťují a interpretují, jak si myslí, že to bylo, což se od objektivní reality může často lišit i zcela zásadně. A je to pak často důležitější, než realita sama. Pan Otte tvrdí, že to bylo jinak, a má v tom asi pravdu, ale já mám zkrátka obraz, jak dosedám k velkému stolu v zatemnělé fotokomoře s bludičkovým světlem a proti mně sedící muž přísného vzezření, zesíleném ještě přísnějšími brýlemi z šedesátek s tlustými skly, mi počíná klást otázky. V útrobách kláštera jsem byl prvně, tehdy to byl takový „zakletý zámek“, a já teď navíc v jeho nejtemnější temné komoře s tímto hrozivým člověkem. Ovládl mě až takový tísnivý pocit a divím se, že jsem tehdy neutekl. A ještě víc se zpětně divím, že mi pan Otte nakonec oznámil, že mě tedy bere, neb jsem tehdy byl tele ještě dosti jalové, sám sebe bych dnes nepřijal. Možná si mě vyhodnotil, jako „s tímhle klukem by to možná protáhnout šlo.“ Hned první den mého nástupu si totiž jako první práci pamatuju, že se úzkým točitým schodištěm na kůr klášterního kostela snažíme propasírovat obrovský obraz, což mi přišlo bez jeho protržení technicky nemožné. Obdivoval jsem, jakou má ten Otte výdrž a páru a nakonec se nám to skutečně povedlo. Ale říkal jsem si, panebože. No, ale pak to bylo už jen den ode dne lepší a lepší. Z přísného Otteho se vyklubal skvělý člověk, on a druhý kolega akademický malíř Ivo Švorčík, dojíždějící s Hronova na částečný úvazek, byli „moji universitěty“ (dle Gorkého knihy), duchovní otcové, vděčím jim za hodně.

Co konkrétně mě štve, ponechám si pro sebe, ale je toho dost a narůstá to. Obecně ale cokoli, co mi zavání formalismem, takové to, že se něco musí udělat jen, aby „jako něco“ bylo, jakkoli uznávám, že plnění jistých formalit je občas nezbytné. A co mě baví? Různorodost práce, o což právě v muzeu není nouze. Rád pravidelně střídám práci manuální s (troufnu si drze říci) intelektuální, při jednom si odpočnu od druhého. Bohužel, k té manuální se poslední roky pro nedostatek času dostávám stále méně. Radost mi udělá, když se mi třeba podaří pěkně vypulírovat nějaký muzejní předmět a obecně cokoli dát „do cajku“, posunout k lepšímu. Když se mi z hlubin místní historie podaří vydolovat někoho nebo něco upadlého v zapomnění, neřku-li dokonce dosud neobjeveného, něco, kdy pak říkávám, „tak tohle ani starý Němci nevěděli“. Takto se ale zadaří „chocholouškovsky“ jen jednou, maximálně dvakrát za… Je to pak ale takový až „ježíšovský pocit“, takové „vzkříšení Lazarů“, „vstaň a choď“ ty zmrtvýchvstalý příběhu. Nebo když při pátrání po  nějaké věci někde narazíte na informaci a jinde zase na jinou, která s ní nesedí, a třetí si pak s ní třeba i přímo protiřečí. A teď to rozluštit, dát do souladu, učinit v tom jasno, posunout poznání, toť pravé pošušňání. Bohužel, takové rešerše vyžadují často i desítky hodin práce – pro případné mé kritiky pro jistotu uvedu, že nejsou-li na mě někým přímo vyžádané pracovně, věnuji se jim výhradně ve svém volném čase. Nejhorší pak ovšem je, když takovou rozbádanou záležitost musíte právě pro nedostatek času přerušit, přičemž přetrženou nit se po delším časovém odstupu již nemusí podařit navázat, nebo se s ní třeba i přes počáteční nadějné vyhlídky dostanete do slepé uličky, dál to prostě nejde a veškeré úsilí a vynaložený čas přijdou vniveč. To pak bývají depky. Aktuálně se takto na vyžádání vrtám v historii křížové cesty spolu s tzv. kaplí „sv. Huberta“. Detektivní práce, řetězí se mi to pěkně, spousta zajímavých vedlejších poznatků, podezření, ovšem pro nedostatek důkazního materiálu se mi kauzu nedaří dostat jednoznačnému verdiktu historického soudu.

Co Vás v poslední době potěšilo?

Toto je pro pesimistu nesrozumitelná otázka.

Kdyby za Vámi přijela návštěva, kam byste ji na Broumovsku poslal?

Za mnou návštěvy nejezdí. A když už, tak to je někdo, kdo tu není prvně, takže už má svá oblíbená místa. A kdyby, nedej bože, přijela nějaká návštěva nečekaná, tak tu bych poslal leda do… – no pochopitelně do muzea.

Jaká kniha leží na Vašem nočním stolku?

Jedna tam leží, ovšem už tak dlouho, že ani nevím, jak se jmenuje, ale jednou ročně z ní poctivě stírám prach. A mám tam záložku, tak myslím, že v důchodu na již přečtené jistě plynule navážu. Jo, myslím, že je to něco od Franze Werfela – já čtu zásadně jen Franze…

Kdybyste se mohl kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se ho zeptal?

Protože i já sám jsem váhal, zda nedat této anketě košem, tak dám více možností. Tuším totiž, že mnou oslovení z toho budou mít podobnou „radost“, jako jsem měl já.

Tak prvně bych se zkusil zeptat třeba „BCB kluků“ z Koupála Janovičky (počítám, že to nejspíš padne na Míru Vlčka – Míro, promiň), co nového v areálu, co mají v plánu v sezóně a jak se jim to rýsuje do budoucna, „když je teď ta kríze“. Nebo třeba, jak to vypadá se zvelebením „přijezdovky“ a mostku v Heřmánkovicích.

Do zálohy dávám Jardu Noska (Jardo, promiň) z olivětínského pivovaru a zeptám se tak nějak podobně: jak se daří, co nového třeba v pivovarském muzeu a jak vidí perspektivu toho „našeho pivovárku“ v dlouhodobějším horizontu. A neber si, Jardo, servítky, řekni, jak ses naučil polsky a proč máš radši Poláky než Broumováky.