První Den obce? Byl jsem dojatý a šťastný
Pátek, 2. srpna 2024
V Páteční štafetě odpovídá místostarosta Adršpachu, překladatel a šéfredaktor nakladatelství Mladá fronta Tomáš Dimter.
Pavel Lisák: Zeptal bych se adršpašského místostarosty Tomáše Dimtera – co ho v poslední době v Adršpachu nejvíc potěšilo? Co se mu podařilo?
Tomáš Dimter: Spousta věcí, třeba to, že se nám podařilo prosadit nový sociální program v obci, který si konečně všímá, že v obci žijí také mladé rodiny, takže mohou získat podporu pro své děti na kroužky, tábory, jízdné do školy, příspěvek pro prvňáčky, zavádíme porodné… Velkou radost mi udělalo arcibiskupství, když před týdnem avizovalo, že odsouhlasí bezplatný převod kostela Povýšení svatého Kříže pod obec, takže se nemusíme bát, že nám kostel – vizitka vesnice – spadne na hlavu. Mám radost, že jsme poprvé v dějinách vesnice uspořádali Den obce a předali mimořádná ocenění těm, kdo se celý život věnovali dobrovolné péči o vesnici. Když jsem viděl, s jakou pokorou přejímali ocenění žijící laureáti nebo s jakým dojetím reagovali potomci těch, kdo byli oceněni in memoriam, byl jsem opravdu dojatý a... šťastný. A to – podotýkám – bylo 1. června, kdy šílené počasí dokázalo zrušit několik oslav dětského dne v mnoha obcích na Broumovsku. My jsme průtrž mračen přečkali, a nakonec to snad stálo za to. Osobně mě potěšilo pozvání do Lán k panu prezidentovi, kde jsme se setkali se 150 lidmi, kteří pracují ve složitých podmínkách a podporují rozvoj regionu. Jak se mi tam nechtělo jet, tak jsem nakonec žasl, kolik lidí obětuje svůj život uskutečňování vize o lepším životě ve vyloučených lokalitách. Klobouk dolů.
Co Vás těší na životě na Broumovsku?
Je to i můj rodný kraj, žijeme tady bezmála 300 let, takže mě těší vědomí historické souvislosti bez ohledu na konkrétní dobové zvraty, které se mění někdy k lepšímu, někdy k horšímu. Těší mě, že můžu chodit po stejných stezkách jako moji dávní příbuzní, že žiju v nádherné krajině, kterou máme s partnerkou a psem proběhanou poměrně důkladně. Těší mě, že v regionu žijí lidé, kteří zde našli nový domov a kteří navzdory okopávání kotníků jdou za svým a snaží se z této oblasti vykřesat co nejvíce, protože v sobě skrývá obrovský potenciál. Mám na mysli nejen rodinu pana Školníka, za kterou je vidět obrovský kus práce, ale jsou to desítky těch, co mají svůj kraj v srdci. Ti všichni dělají z Broumovska domov. Těší mě, že na periferii republiky se mohou realizovat věci často zajímavější než v centru. Stačí jen vize a vůle. A těší mě i všichni kamarádi a přátelé, kterých je dost.
Jaký je Váš největší kulturní zážitek v poslední době?
Přestože už třicet let dělám v nakladatelství a čtu desítky knih ročně, tak mě pořád dokážou nadchnout skvělé knihy, v poslední době třeba Letnice Miroslava Hlauča, svébytný román, který jako jeden z mála neždímá historické události, ale ukazuje, že autorská imaginace pořád existuje a magický realismus není mrtvý. Co se koncertů týče, vzpomínám na červencový koncert violoncellisty Jiřího Bárty s dcerou Aylou, kteří v našem adršpašském kostele Povýšení svatého Kříže zahráli minimalistické skladby Arvo Pärta. Bylo to pro mě jako splněný sen. Mrzí mě, že jsem ještě nebyl na prý vynikajícím festivalu Sanatorium of Sound v Sokolowsku, na který mně nedávno upozornil hudební publicista a autor knihy o Karlu Gottovi Pavel Klusák. Prý jde o unikátní a vynikající festival současné hudby, a to jen pár kilometrů za hranicemi. To mi zatím uniká. A výstavy? Za rok jich navštívím několik desítek, protože partnerka pracuje na pražské Akademii výtvarných umění i Vysoké škole uměleckoprůmyslové, takže je to taková pracovní a milá povinnost. Už dlouho jsem nežasl jako v případě výstavy malíře Jana Merty, kterou jsem viděl před lety. Stárnu, a tak mě nadšení možná přepadá stále méně. A vztaženo k Broumovu: Tam se už před lety podařilo vybudovat skvělý tým, který zvedl kulturní laťku hodně vysoko. Takže v podstatě každá výstava v Broumově má díky kurátorskému týmu nadregionální charakter a není nutné za kvalitní výstavou jezdit daleko.
Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i Váš největší jídelní prohřešek?
Když jsem byl malý, miloval jsem sladké tak moc, že mi doma říkali „buchtafranc”. Záliba ve sladkém mi zůstala. Proto nostalgicky vzpomínám na skořicový cheesecake před pár lety na adršpašské Kalírně, když ji provozoval Lukáš Jánský s Denisou. Už nikdy jsem nic podobného nejedl. Ale obecně nejsem posedlý gastrozážitky a ani alergik, takže s výjimkou plněného paprikového lusku, ze kterého se mi zcela dělá mdlo (nechápu proč) už jen při pohledu na tuhle položku v jídelním lísku, mám rád skoro všechno. A nejoblíbenější jídlo? Vezmu to zeširoka: Když mí kamarádi Bára Šlapetová a Lukáš Rittstein poprvé odjeli na Novou Guineu, kde se setkali s kmeny, které do té doby neviděly bílého člověka a které praktikovaly kanibalismus, a zeptali se jich: Co je z člověka nejlepší? Dostali lapidární odpověď: Celej člověk je nejlepší! Ani já nedokážu říct jedno jediné jídlo, ale vím, že když si chci dát nejlepší burger nebo pizzu v okolí, pak nezklame Qadr v Dolním Adršpachu, obědové menu U Tří růží v Broumově je vždycky skvělé a obsluha nesmírně milá. Do Kovářovy kobyly ve Zdoňově občas zajedu s kamarády na noblesní oslavu v rodinném prostředí. A nostalgicky vzpomínám na Kočku na kari v Broumově, kde Gábina vařila nejlepší veganské obědy v kraji. A protože mám rád pivo, rád se na skvělou plzeň zastavím v Teplicích na Střelnici nebo na Qadru. K Tošovákovi, kde se vystřídali provozovatelé a ten současný – Vojta Fröhlich –, mimo jiné horolezec a zajímavý konceptuální umělec a finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého, zase stojí za to zajít na pivní speciály.
Kdybyste se mohl kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se zeptal?
Zeptal bych se Katky Humplové a jejího bratra Oty z restaurace Kovářova kobyla, jestli jejich kobyla nechodí bosa...
.jpg)
.jpg)