Staré budovy vyprávějí příběhy a i dnes mají obrovský potenciál

-red-, foto archiv M. Jirky Pátek, 3. října 2025

Sdílet na:

V Páteční štafetě odpovídá architekt Martin Jirka.

Občas se objeví drobné jiskřičky v podobě opravdu zajímavé práce. Martin Jirka

Kateřina Profousová: Chtěla bych se zeptat Martina Jirky, co očekává architekt s nastartovanou kariérou ve Stuttgartu při návratu na Broumovsko? A jestli, případně jaký, vidí potenciál ve spoustě statků tzv. broumovského typu i v množství brownfieldů v regionu? A zda a proč se vyplatí investovat do studií a projektů na jejich využití?

Martin Jirka: Kateřino, díky za otázku. Co jsem čekal? Odpověď je velmi prostá. Rodinu. Ano, to byl důvod, proč jsem souhlasil s návratem do domoviny, přestože jsem byl v Německu naprosto spokojený jak po pracovní, tak po osobní stránce. Velký podíl na tomto rozhodnutí nese moje žena Martina a neobešlo se bez notné dávky idealismu, vzájemné podpory a ujišťování o růžovosti plánované budoucnosti. A kdybych se měl dotknout mých profesních očekávání, asi bych zmínil naději, že se tu setkám s poptávkou po kvalitě. Že budu mít možnost živit se svou profesí, aniž bych musel slevit z nabytých dovedností. Nebo že se mi podaří uplatnit zkušenosti, které mě posunuly a velmi formovaly i v místě, kde jsem vyrůstal. Tu naději v sobě pořád živím a sem tam se objeví taková světýlka, drobné jiskřičky v podobě opravdu zajímavé práce. Není jich mnoho, ale jsou důležité.

Je úkolem politiků a architektů, aby společně hledali pro staré průmyslové areály nové využití.

Jednoduché řešení na nové využití brownfieldů (nepoužívaných průmyslových areálů) a statků není a nemám ho ani já. Obecně však vnímám, že především estetická, ale i stavební kvalita těchto sto a více let starých objektů je bohužel o mnoho vyšší než u současné produkce. V případě starých továren často platí, že stojí na dobrých místech ve středu měst a obcí. A navíc, a to se týká samozřejmě i statků, vypráví staré příběhy, které dotváří pojmy jako je paměť, identita, domov nebo sounáležitost s místem. Takže potenciál mají obrovský. Leží na nich však velká zátěž negativního vnímání. Potom, co desítky let chátrají a opadává z nich už nejen omítka, si s nimi veřejnost těžko spojuje nějakou kvalitu nebo si těžko představí, že by mohly být opět ozdobou místa a dobře sloužit. Klidně by se s takovými stavbami přes jejich nespornou hodnotu rozloučili. Je pak úkolem politiků, aby ideálně ve spolupráci s veřejností a architekty hledali novou životaschopnou náplň.

Statky mohly vzniknout je díky úrodné zemědělské půdě a pracovitosti německých předků.

A co se statků týká, nejsou a nikdy ani nebyly rodinnými domy. Jsou to zemědělské usedlosti a mohly vzniknout jenom díky velmi úrodné půdě, která se na místních polích nachází, a pracovitosti našich německých předchůdců. Jak mohou fungovat dnes, když většina jejich majitelů se v devadesátých letech polí za pár desítek tisíc zbavila s vidinou koupě nového favorita? Pomůžu si myšlenkou lidí, kterým jsem návrh na úpravu jejich statku zpracovával. Vedle vlastního bydlení hledají možnosti, jak si ten dům může na svůj provoz a údržbu vydělat sám. Vnímám to jako přirozený návrat k původnímu rozvržení mezi bydlením a hospodářskou částí. Jen ve chlévech už není dobytek, ale buďto nějaká dílna, výroba, ateliér nebo ubytování turistů. Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří se rozhodli věnovat pro mě těžko představitelné úsilí a množství času na opravu těchto statků a kteří to dělají s citem.

Co Vás těší na životě na Broumovsku?

Široké možnosti aktivně se zapojit do dění, surovost krajiny Sudet, bohatá kulturní nabídka. Kdo má jen trochu chuť přispět, z vlastní zkušenosti vím, že cesta k realizaci je jednoduchá.

Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i Váš největší jídelní prohřešek?

Chlupačky se zelím. Svíčková od babičky. Bramborové placky od mamky. Hovězí po burgundsku od Martiny.

Já nemám jídelní prohřešky. Vůbec si takový pojem ve svém životě nepřipouštím. Co nechci a co se mi příčí, nebo mi nechutná, tak to nejím. A jinak spoléhám na přiměřenost ve všech ohledech, jídlo nevyjímaje.

Byl jsem nadšený a taky mi bylo smutno. Čeká nás ještě dlouhá cesta.

Jaký je Váš největší kulturní zážitek v poslední době?

V létě jsem navštívil mého bývalého kolegu ze stuttgartské kanceláře, který pochází z nejzápadnější části Rakouska Vorarlberg. Zájemci o architekturu už asi tuší. Oblast je známa pro vysokou úroveň architektury, přestože se jedná o velmi vesnické prostředí. Objížděl jsem architektonické lahůdky v malém akčním rádiu na kole a narážel na realizace kanceláří zvučných jmen, které v těch dědinách zároveň často i sídlí. Tradiční postupy alpského stavitelství se snoubí s velmi racionálním přístupem a za použití tradičních materiálů vzniká architektura světové úrovně. Realita malé vesnice v horách, kdy jsem narazil nejdříve na povedenou dřevostavbu s byty v patře a marketem v přízemí, dále na novou budovu malotřídky od studia, které vyhrálo soutěž na muzeum spolkové země a o kousek vedle na nevtíravé autobusové zastávky, které jsem znal už dříve z internetu, není výjimkou. Byl jsem nadšený a taky mi bylo smutno. Nemohl jsem si nevzpomenout na podobu takových staveb u nás doma. Čeká nás ještě dlouhá cesta.

Kdybyste se mohl kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se zeptal?

Mám otázku na Honzu Joudala. „Honzo, přijde mi hodně zajímavé, že ses ty, jako stavební inženýr, rozhodl opustit projekční práci na počítači a pracovat rukama. Ale moje zvědavost míří ještě jiným směrem. Mám tě spojeného také s klidným, ale jasným hodnotovým postojem, který už několik roků dáváš najevo vyvěšenou českou a ukrajinskou vlajkou na svém domě. V době postfaktické, kdy lidé včetně politiků radši mlží nebo lžou, než aby zaujali stanovisko a v situaci, kdy společnost je rozdělená, to vnímám jako určitý druh odvahy. Zajímá mě, co přesně tě přivedlo k tomu vyvěsit ty vlajky a s jakými reakcemi jsi se setkal. Díky.“