Staré domy by se měly rekonstruovat s pokorou a citlivostí

-red-, foto archiv J. Ticháčkové

Pátek, 21. února 2025

Sdílet na:

V Páteční štafetě odpovídá Jana Ticháčková, architektka z broumovského studia Vivid Architects.

Hana Colby: Ráda bych se zeptala Jany Ticháčkové z Vivid Architects: Jaký recept byste doporučila rodinám 21. století, které chtějí skloubit současné nároky na bydlení s respektem k historickým domům, které tu stály sto (nebo stovky) let před námi a budou tu stát i po nás? Jaké netradiční profese bylo třeba přizvat k rekonstrukci kavárny Herzog, aby se mohla otevřít?

Jana Ticháčková: Děkuji Hance za zajímavé otázky a jen doplním, že žiju se svou rodinou na statku broumovského typu z roku 1860 na horním konci Božanova. Tento krásný statek koupil můj muž před skoro 20 lety a po celou dobu jej usilovně rekonstruuje. Já jsem se k němu přidala před sedmi lety, to už byly ty nejtěžší stavební práce naštěstí hotové a nyní postupně tvoříme interiér.

Myslím, že základní recept je, aby si takový dům nepořizoval někdo, kdo ho chce od základu změnit. Nejde jen o stránku estetickou, ale tyhle staré domy žijí vlastním životem a jsou dokonale navázány na okolní přírodu – doslova s ní dýchají. Takový dům by se měl rekonstruovat s velkou pokorou a citlivostí, protože pokud půjdete proti jeho přirozenosti a tvarosloví, tak to bude nejen esteticky špatně, ale můžete si přivodit řadu problémů, které se jen těžko napravují.

Například naše stavení je vystavěno bez jakékoli umělé izolace, ať už se jedná o hydroizolaci základů domu nebo tepelné izolace fasády. Když má přijít déšť, tak velké pískovcové kameny na podlaze v hale začnou tmavnout. Je to zajímavé, ale děje se to opravdu před deštěm, ne až v jeho průběhu. Dům je postaven tak, že jím voda prostě proteče, takže ve sklepě jsou podél stěn odtokové kanálky, ty ústí trubkou ven z domu až do příkopu, který lemuje cestu pod domem a ústí do potoka. Takže pokud tento koloběh vody jakýmkoli způsobem zahradíte, máte zaděláno na potopu ve sklepě nebo plesnivé stěny. Dům potřebuje dýchat, takže se musí hodně větrat, a to i v zimě.

Takový dům by si měli pořídit lidé, kteří ho budou mít spíš jako celoživotní koníček než jednorázovou investici. Citlivě zrekonstruovat dům, který je národní kulturní památkou, je velmi finančně náročné, obzvlášť pokud chcete používat materiály, které používali při jeho vzniku. My to bereme jako životní cestu a moc bychom si přáli, aby naše děti na naše snažení navázaly a o dům pečovaly se stejnou láskou jako my. Vedeme je k tomu, ale jestli budou mít stejné životní poslání, je samozřejmě na nich.

Abych toto téma uzavřela, tak jsou takové domy vlastně spíš pro lidi, kteří současné nároky na bydlení moc nemají, a naopak si užívají stylu života z dob dřívějších. To propojení s přírodou přináší obrovské množství výhod i nevýhod – budete mít myši v baráku, budou vás bolet záda od sekání dřeva, nikdy nebudete mít doma opravdu uklizeno, budete neustále něco spravovat a budovat a o stabilní teplotě v domě si můžete nechat jenom zdát. Na druhou stranu vám to dům vrátí tím nejkrásnějším způsobem, protože ta energie, která v něm je, to propojení s přírodou a jeho architektura působí na člověka naprosto magicky. Jak krásně řekla Hanka, budete žít na místě, kam lidé jezdí na dovolenou. Není tedy překvapením, že jsme na dovolené za sedm let ještě nebyli a vůbec nám to nechybí! Radši necháme za ty peníze vyrobit nové dveře do chalupy, které vydrží dalších 100 let.

Jaké netradiční profese bylo třeba přizvat k rekonstrukci kavárny Herzog, aby se mohla otevřít?

Prostor kavárny Herzog byl po mnoho let využíván jako lidová škola umění a v posledních dvou dekádách nebyl využíván vůbec nijak. To se dost odrazilo na jeho stavu a udělat z něj znovu krásnou prvorepublikovou kavárnu stojí strašně peněz a energie. Profesí, co se na jejím budování vystřídalo, bylo opravdu hodně, ale nejzajímavější byla asi restaurátorská část. Výzdoba z papírmaše, která je na stropě, je velmi vzácná a mnoho takových už u nás není. Stejně jako lidí, kteří by si s tím dokázali poradit. Tuto část rekonstrukce už má kavárna skoro za sebou a nyní probíhají finální úpravy interiéru. Za zmínku určitě stojí hlavně její budoucí provozovatel Honza Záliš. Sice se neřadí mezi netradiční profese, ale jeho vize luxusní prvorepublikové kavárny s kvalitní kávou, sladkým a slaným pečivem domácí výroby konečně přináší Broumovu naději na kvalitní gastropodnik. Já pevně věřím, že se podaří vytvořit něco výjimečného, co budou lidé chtít vidět a bude to pro ně nejen kulinářský, ale také kulturní zážitek. Máme se na co těšit!

Co Vás těší na životě na Broumovsku?

Po dvaceti letech života v centru Prahy asi nejvíc klid, zpěv ptáků, absence dopravních kolapsů a modrých parkovacích zón. Těší mě taky, že můžu tím, co jsem se v životě naučila, trochu pomoci Broumovu s projekty, které právě probíhají. Ať už to je již zmiňovaný Herzog, nová knihovna nebo návrh obřadní síně na úřadě, který by se měl také letos realizovat. A samozřejmě to, jak se tu všichni znají, je moc fajn. Je tu komunita lidí, kteří se opravdu snaží to tu pozvednout a já jsem moc šťastná, že toho můžu být součástí. Taky jsem tu našla mou životní lásku, až tady v Božanově. Dál už to nešlo…

Jaký je Váš největší kulturní zážitek v poslední době?

Zrovna zítra jedeme celá rodina do Hradce Králové do Klicperova divadla na krásné představení A pak usnu a vstanu. Je to pocta Zuzaně Navarové a hudebně to má na svědomí naše kamarádka Iva Marešová se svou kapelou RAZAM. Tak to bude určitě velký kulturní zážitek a všem doporučuju jít se podívat. Ono všechno, na co Iva sáhne, má obrovskou hudební hodnotu.

Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i Váš největší jídelní prohřešek?

Cokoliv vietnamského, asijského nebo italského. Česká kuchyně je na mě hrozně těžká, i když si ji ráda občas dám, a i tu koprovku doma uvařím. Kdybych si však měla vybrat, tak kuřecí curry s rýží je pro mě top. Prohřešek pak sladké, jak jinak...

Kdybyste se mohla kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se zeptala?

Ráda bych se zeptala Martina Slavíka z knihovny v Meziměstí: Jak přimět děti, aby četly knihy a zajímaly se o příběhy více než o digitální technologie? A co si myslí o umělé inteligenci?