Taková ta tichá každodenní vděčnost

Michaela Plchová, foto archiv L. Václavkové

Pátek, 28. dubna 2023

Sdílet na:

V Páteční štafetě odpovídá fotografka Lucie Václavková.

Pavlína Jarešová: Ráda bych se zeptala paní Lucie Václavkové, fotografky z Meziměstí, jakou svou fotografii má nejraději a co ji k fotografování přivedlo.

Lucie Václavková: Pavlínko, děkuji za otázku. Upřímně řečeno, nejraději mám mnoho svých fotografií, neboť ve mně vzbuzují vzpomínky na místa, kde mi bylo krásně a kdy jsem chtěla onu krásu zachytit. Mnohdy to nejsou výstavní obrázky, ale zachytily jakési mé vnitřní rozpoložení. A v přírodě, kterou fotím nejraději, to jde samo. Je nekonečným zdrojem energie, magie, inspirace i lásky.

A tím vlastně mohu navázat na druhou část tvé otázky… K fotografování mě přivedlo vše již výše zmiňované. Dříve jsem chodívala velmi často na výlety, na kole projezdila snad každý kout na Broumovsku, a přitom si občas někde něco „cvakla“ (tím je myšlena spoušť fotoaparátu). Asi jsem postupem času začala vnímat a pozorovat krásu kolem sebe více vědoměji a chtělo se mi ji zachytit. Miluji světlo, barvy, všelijaké objekty, a to i zdánlivě nezajímavé, z nichž se dají vytvořit úžasné věci. Baví mě experimentovat, učit se – někdy je to pěkná dřina, zvláště pak ta techničtější část. „Lovení“ krásných obrázků nese také někdy útrapy. Zmrzlé ruce, nohy při čekání v mrazu na vhodné světlo. Promáčené boty z ranní rosy při hledání vhodného místa k zachycení východu slunce. Návraty temnou krajinou, kdy už je dávno po západu, ale k autu daleko. Zdolávání skal, potoků i ohradníků pro získání toho nejlepšího místa k „cvakání“. Všechno to za to stojí a ráda podstupuji taková dobrodružství, protože focení a přírodu prostě miluji.

Co Vás v poslední době potěšilo?

Potěšilo mě oslovení pro Páteční štafetu. A v podstatě každý den mě něco těší. Téměř vždycky se nějaká ta „maličkost“ najde a když nenajde, tak si uvědomím, jak moc dobře se mám. Nestrádám hladem, zimou, bolestí ani jiným utrpením, které bývá jinde běžnou součástí života. Taková ta tichá každodenní obyčejná vděčnost mě těší.

Kdyby za Vámi přijela návštěva, kam byste ji na Broumovsku poslala?

Broumovsko je kouzelný a pohádkový kraj. Ne nadarmo přitahuje filmaře pohádek. Někdy mi připadne, že broumovská kotlina je jakoby zmenšenina naší krásné země – kraj obklopený horami, uprostřed město, jež je centrem dění, a pak také svérázný lid. Možná ještě svéráznější.

Návštěvu bych poslala do broumovského kláštera, k hřbitovnímu kostelíku, na Hvězdu… A samozřejmě i po krásách přírody – Adršpašsko-Teplické skály, Broumovské stěny, Javoří hory a třeba i nahlédnout za hranice k sousedům do Polska, kde se nacházejí úžasné Stolové hory. Doporučila bych probádat více míst, známých i méně známých, neboť pak si návštěvník utvoří ucelený obraz o zdejším kraji a jeho jedinečnosti.

Jaká kniha leží na Vašem nočním stolku?

Dříve jsem hodně četla. Knihy mám velmi ráda, a ještě více jejich vůni. Avšak na nočním stolku mi žádná neleží. Bylo by to zbytečné, okamžitě usínám. Navíc v poslední době se hodně věnuji práci s fotkami na počítači, a tak kniha, kterou beru v současné době do rukou je manuál k Photoshopu. 

Kdybyste se mohla kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se ho zeptala?

Ráda bych se zeptala mého kolegy-fotografa z polického fotoklubu, pana Miloše Kleinera, co mu přineslo a přináší fotografování a zda má nějaký hodně zajímavý příběh ze svých foto-výprav?

Pozn. redakce: Příští týden se můžete na Našem Broumovsku těšit na velký rozhovor s Lucií Václavkovou.