Ve školství jsem strávil neuvěřitelných, ale krásných 43 let

-red-, foto archiv J. Strašila

Pátek, 24. ledna 2025

Sdílet na:

V Páteční štafetě odpovídá Jan Strašil, bývalý učitel na Gymnáziu Broumov a emeritní ředitel ZŠ Velké Poříčí.

Miroslav Mádle: Zeptal bych se Honzy Strašila, mého kamaráda, bývalého kolegy na gymnáziu a emeritního ředitele ZŠ ve Velkém Poříčí: „1) Co bys doporučil mladým lidem, kteří dnes uvažují o kariéře ve školství? a 2) Jaké to je, když už „nezvoní“?

Jan Strašil: Tímto zdravím svého bývalého kolegu z gymnázia, člena lyžařského klubu, současného kamaráda Míru Mádleho a děkuji za položené otázky.

Míro, vůbec si nejsem jistý, zda jsem ten pravý, kdo může dnešním mladým lidem, kteří uvažují o kariéře v „dnešním školství“ něco doporučit či poradit, přestože jsem v tomto prostředí na různých typech škol strávil neuvěřitelných, ale krásných 43 let. Změnilo se prostředí, společnost, rodiče a žáci, i když ti možná nejméně.

Nevím, jestli se dá ve školství mluvit o kariéře. Možná spíše o práci ve škole, o práci s dětmi, studenty. Když jsem chodil na základku a poté na gympl, měl jsem štěstí na „fajn“ učitele, kteří kromě předávání znalostí, byli ochotni nám dát i něco navíc mimo školní lavice. My žáci, studenti jsme za tyto aktivity byli vděční, vítali jsme je a v našich očích se ti kantoři stávali váženými osobami, což ovlivnilo i mé rozhodnutí stát se učitelem.

Teď se možná dostanu k jakémusi doporučení pro nastávající adepty tohoto povolání. Myslím si, že primární je rozhodnutí, chci pracovat s mladou generací. Předávat jí znalosti, trochu ji možná formovat, ovlivňovat. Prostě, že chci učit, zažít tu neopakovatelnou atmosféru školního prostředí. Neměla by nastat situace, že nevím, co budu dělat, jakou vysokou školu, tak třeba peďák.

Dále bych asi doporučil potencionálním adeptům učitelství, aby byli ochotni věnovat žákům trochu svého soukromí, volného času, ať na úrovni profesní (doučování, soutěže, olympiády, příprava ke zkouškám…), tak volnočasové (mimoškolní akce, výlety, zájezdy…).

V neposlední řadě si nenechat práci znechutit jednáním některých rodičů, školní inspekcí či dokonce „nepříjemným“ vedením školy. Podle mě bude vždy rozhodující, jak tě hodnotí a vnímají žáci.

A jaké to je, když už nezvoní?

Jaké to je, když už nezvoní, nevím, protože od návštěvy koncertu Deep Purple se špatně ozvučenou předkapelou, dle mého laického pohledu, mi zvoní neustále.

Ale trochu vážněji. Tak jako nyní tobě Míro, mně přestalo trochu zvonit před 18 lety, kdy jsem opustil pozici učitele zdejšího gymnázia a zkusil se podívat na školskou problematiku z trochu jiného soudku, z pohledu ředitele základní školy, ve které jsem strávil mladá školní léta.

Nějak jsem po 25 letech učení, opravování písemek, psaní příprav a „stresu ze spravedlnosti známkování“ pocítil potřebu změny. Navíc mě oslovil kamarád, tehdejší starosta Velkého Poříčí. Tenkrát jsem po dlouhé době pocítil tu nádhernou chvilku, když zvoní a já dále sedím u stolu, pokračuji ve své práci, nemusím okamžitě běžet do třídy, v klidu dopiji kafe, dojím svačinu. Prostě nemusím dělat na povel, v daném případě na zvonek. Dosti úleva.

V červnu minulého roku dozvonilo úplně, důchod. Nastalo stáří, prý krásný podzim života. Všichni kolegové, známí závidí, jak si budu zaslouženě užívat, žádné starosti, stresy, jen výlety, kolo, prostě se mám těšit. Nastalo září a mají pravdu. Nádherné prodloužení prázdnin, léta. V neděli večer mě už neděsí pondělní ráno, myšlenky na problémy, nemusím ráno brzy vstávat, vlastně nemusím vstávat vůbec. S přicházející zimou se situace začíná trochu měnit. Začíná trochu chybět atmosféra, ve které jsem strávil vlastně celý život, školní prostředí, lidé. Ráno nastává otázka, co dnes budu vlastně dělat? Začíná se vkrádat povědomí, že vlastně už skutečně nastala ta poslední fáze života, že už „nejsem úplně potřebný“.

Nezvoní, takže jsem vlastně „svobodný“, což je obrovský benefit, který s sebou nese možnost kdykoli, cokoli. Ale asi mi to chvíli potrvá, než se s tím naučím žít.

Co Vás těší na životě na Broumovsku?

Jak píší všichni účastnící Páteční štafety, má Broumovsko i pro mě své neopakovatelné kouzlo, atmosféru. Malé poklidné městečko, zasazené do nádherné přírody, s možností kulturního, sportovního vyžití. Za dobu žití a působení v Broumově jsem získal mnoho přátel, kamarádů, jak na gymnáziu, v lyžařském klubu, tak i na dalších aktivitách. Méně mě těší, že se Broumovsko vylidňuje, snižuje se zdravotnická dostupnost, sportovní vyžití dětí.

Jaký je Váš největší kulturní zážitek v poslední době?

Asi největší kulturní zážitek z posledního období byl koncert skupiny Olympic s názvem Trilogy Tour 2024, který se uskutečnil v listopadu v Trutnově.

Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i Váš největší jídelní prohřešek

Mezi má oblíbená jídla patří tak trochu regionální pokrmy, které manželka, pocházejíc z Moravy, vůbec neznala, nechápala. Dnes je vaří a možná jí i chutnají. To zdravější je kyselo a méně zdravější pavlišovský řízek. Jídelní prohřešek mě nenapadá.

Kdybyste se mohl kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se zeptal?

Zeptal bych se Tomáše Čipery, kolegy z lyžařského klubu, spolehlivého účetního místních firem: Jak vidíš prosperitu a možnosti firem na Broumovsku? Lze něco změnit, aby se mladí lidé vraceli „domů“?