Ve skutečnosti záleží jen na lásce

-red-, foto archiv R. Goslinské

Pátek, 20. prosince 2024

Sdílet na:

V Páteční štafetě odpovídá Regina Goslinská, která vyučuje hudbu na ZUŠ v Polici nad Metují.

Aleš Ambrosi: Vážená paní učitelko, dovolte abych Vám vyjádřil svůj obdiv za Váš citlivý přístup ke všem žákyním a žákům, které pečlivě zasvěcujete do krásy hudby a otvíráte jejich přirozenou osobní představivost a hudební prožitky. Myslím, že tiše vkládáte do jejich duši drahokam, který jim jistě zůstane po celý život. Vzpomněla byste si, prosím, co Vám bylo v životě inspirací, že tak dobře umíte vnímat jemné odstíny dětského vědomí? A co Vám dodává sílu pro nekonečnou trpělivost na každé lekci opakovat znovu a znovu stejné připomínky tak, aby to těšilo Vás i děti a vedlo k jejich novému poznání a dovednosti?

Regina Goslinská: Přiznám se, že mě pan Ambrosi svou otázkou zaskočil. Myslím si, že inspirací je pro mě láska k hudbě, ke klavíru a také to, že mám ráda děti. 

A tak neustále hledám způsob, jak docílit toho, aby si děti zamilovaly hudbu. Každý žák je jiný, je jako celý svět, a každý potřebuje něco jiného. A tak hledám a ptám se: „Co tomuto žákovi prospěje? Co je pro něj dobré? Jak naučit dítě vnímat hudbu a vnímat to, co hraje?“ Pro každého platí něco jiného. A nejde jen o hru na klavír. Děti se učí spoustu dovedností. Především se učí vnímat krásu a také se učí vytrvalosti, soustředění, sebezapření a trpělivosti. Mám ve třídě dva polodrahokamy. Jeden je surový, tak jak byl vytěžen, s ostrými hranami a není až tak hezký. Druhý je opracovaný, vybroušený, hlaďoučký a příjemný do ruky i na pohled. Vysvětluji žákům, že každá nová skladba, kterou dostanou, je jako ten surový polodrahokam. Je potřeba ji opracovávat a nakonec vybrousit, aby byla hezká. Divili byste se, jak dobře to žáci chápou. Je to dlouhá práce, u které je potřeba mít velkou trpělivost. Definice lásky v Písmu svatém začíná slovy: „Láska je trpělivá...“ A jsme u lásky. Jedna z mých oblíbených knih, která mě hluboce zasáhla, je kniha „Na ničem jiném nezáleží“ od Patricie St. John. Je o lásce v době války. Ve skutečnosti na ničem jiném nezáleží. Někdy je láska přísná. Proslýchá se o mě, že jsem přísná. Ale když začnu vzpomínat, tak já sama jsem měla ráda přísné učitele. Více mě toho naučili a bylo to zajímavější.

Co Vás těší na životě na Broumovsku?

Na Broumovsku mě nejvíce těší nádherná příroda – vlnité kopce, surové skály, borůvky v lese, vřes, srnky na loukách... Neskutečná barevnost a obrovská paleta odstínů zelené, že by se dala pít. A ten kosí zpěv na jaře? Nikde jinde jsem nic podobného neslyšela. Jednou jsem přišla z práce domů, a jak jsem byla hodně unavená, lehla jsem si na balkoně. Bydleli jsme pod zalesněným, skalnatým kopcem, byl podvečer a začal jarní koncert. To byla symfonie, jakou jsem nikdy v životě ani předtím, ani potom, neslyšela. Tolik hlasů, různých barev, rytmů, trylků a skřehotu. A úžasně to do sebe zapadalo! Bylo to dokonalé mistrovské dílo. 

Jaký je Váš největší kulturní zážitek v poslední době?

Největší kulturní zážitek jsem měla před dvěma týdny. Byla jsem na koncertě své bývalé žákyně Sáry Suchánkové. Sára měla absolventský koncert na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Sárinka začala hrát na klavír v pěti letech. Deset let jsem ji vedla, než jsem ji předala dalšímu odborníkovi. Na koncertě jsem vzpomínala na Sářiny první krůčky a nebylo to vždy růžové... Když Sára hrála teď, chvílemi se mi zdálo, že jsem v nebi. Byla to nádhera! Byla jsem velice dojatá a byla jsem šťastná.

Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i Váš největší jídelní prohřešek?

Vyrůstala jsem na území patnácti republik. Takže jsem vařila ukrajinský boršč, gruzínský a ázerbájdžánský plov, baškirský pirog, běloruskou tušanku nebo třeba polský bigos. Vynikající byl i plněný candát po židovsku (ten jsem připravovat neuměla). Bydlela jsem za studií v podnájmu u židovské rodiny a hodněkrát jsem byla přizvaná ke stolu. Zvykla jsem si na různorodost a jsem otevřená novým chutím. Mám hodně ráda středozemní a blízkovýchodní kuchyni – olivy, saláty, tabouleh a vynikající humus, který připravuje můj zeť. Prohřešek? Přiznám se, neodolám cukroví na Vánoce a baklavě. Naštěstí tu možnost nemám často.

Kdybyste se mohla kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se zeptala?

Máme ve škole jednoho vzácného a důležitého člověka, pana školníka Jana Nývlta. Nevím, co bychom bez něj dělali. Honza má zlaté ruce a umí tolik věcí. Řeší všechny technické problémy, opravuje nástroje – housle a smyčce, kytary, žestě. Má i hodně svých vynálezů - například zkonstruoval a vyrobil stoličky s pedálem pro nejmenší klavíristy. Nedokážu to všechno ani vyjmenovat. Ale aby toho nebylo málo, tak Honza ještě skládá básně, zpívá a hraje na kytaru. Chci Honzovi poděkovat za veškerou jeho vynalézavost, energii, ochotu a trpělivost.

Má otázka zní: „Lidé za Tebou chodí se svými požadavky. A co by sis přál Ty, Honzo? Všichni si teď přejeme navzájem k Vánocům. Co bys popřál čtenářům?“