Velkou nadějí jsou děti
V Páteční štafetě odpovídá trenér polického lyžařského klubu SKI Police nad Metují a sportovec Jan Pohl.
.jpg)
Jiří Beran: Jak jsem vyšel z polické lyžařské sportovky, tak bych to přehrál na současného trenéra a náčelníka sportovky Jana Pohla s otázkou, jak vidí perspektivu a budoucnost lyžařského oddílu v Polici, jestli jsou schopni vychovat i někoho, kdo by se mohl dostat i třeba do reprezentace.
Jan Pohl: Když začneme od konce, tak jednoznačně ano. SKI Police nad Metují má své cíle jasně dané stanovami, kde hned v úvodu stojí, že hlavní činností spolku je provozovat sport a vytvářet členům podmínky pro jejich rozvoj. Jsme sportovní klub zařazený do systému státní podpory NSA a na základě naší práce se žactvem nám Svaz lyžařů udělil status Sportovního střediska mládeže (SPS). Naším úkolem je tak nejen obecně vést děti i dospělé k provozování sportu, ale i vyhledávat talenty a v patnácti letech je „posunout“ do klubu se statusem Sportovního centra mládeže (SCM).
Center je v republice 11, nejbližší v Trutnově, pak v Jilemnici, Jablonci, Liberci či Jeseníku. Dnes máme velice slušnou pozici mezi běžeckými kluby, v hodnocení SPS jsme zhruba v polovině z jednadvaceti, díky statusu SPS využíváme podporu ze strany Svazu lyžařů a máme možnost využívat finanční podporu Královéhradeckého kraje. Sice nemáme ambice vybudovat SCM, na to bychom potřebovali profesionální trenéry, ještě lepší stadion, než bude ten na Ostašské, a vlastně i střední školu, kde by dorostenci studovali. Ale jsme součástí systému, kterým vede cesta až k vrcholovému sportu. A taky je tu za kopečkem v Dusznikách stadion se SNOW FACTORY, jehož blízkost nám SCM kluby nahlas závidí.
Když to shrnu: Přivedeme dítko ke sportu, společně s rodiči v něm zapálíme vášeň k lyžování a pokud bude mít štěstí na talent, dostatek vlastní vůle, sedne si s tréninkovou skupinou, rodiče ho budou podporovat i mimo klubové aktivity, tím myslím hlavně víkendové dojíždění za sněhem, provedeme ho věkem základky a je možné, aby i z Police vzešel reprezentant. Pár nadějí tu máme.
Berousi, skutečnou odpověď získáš snad jednou právě od vnuka Matěje, který už maká o patro výš v trutnovském SCM. Ale jak sám víš, kariéra běžce na lyžích se může táhnout až ke čtyřicítce. Ke vstupu do reprezentačního áčka nestačí být na špici v ročníku, musíš být na špici celé generace. A jak říkají trenéři z mnohem větších klubů: Vyrobit žákovského mistra republiky, který v patnácti se sportem sekne, umí každej blbec. Cílem je vychovat závodníka, kterému vydrží láska ke sportu i v dospělosti.
Co se perspektivy klubu a lyžování obecně týče, tak se musím přiznat, že se mnohdy, třeba letos o Vánocích, sám sebe ptám, zda má vůbec smysl vést další generaci ke sportu, který už nejde provozovat na louce za městem. Umělým zasněžováním a dojížděním si sami ohříváme planetu. Mohli bychom třeba jen běhat a jezdit MTB, k tomu jsou podmínky celoročně. Zároveň mám výčitky, když vidím, jak moje nostalgická vášeň omezuje naši rodinu. Jen těžko hledáme volný víkend na společný výlet, kulturu nebo jen odpočinek. Manželka Helča tráví polovinu aktivního života vedením papírů a povinností klubu, čímž přichází o polovinu normálního výdělku. Já svou práci taky často omezuji a jsem opravdu vděčný svému šéfovi za pochopení a velkorysost. Být předsedou klubu o 150 členech bych si mnohdy taky rád odpustil, každý z deseti trenérů a každý z šedesáti rodičů má svoji určitě ne špatnou představu o fungování spolku. Někdo má rád závody a výkonu obětuje cokoliv, jiný hledá smysluplné využití volného času a partu kamarádů. Nic není špatně, jenom se to těžko kombinuje. Přirozeně se pak různí názory třeba i na formu soustředění.
Pak ale přijde zima jako teď, Jirka Černý najede krásné stopy do Klučanky, povede se námi pořádaný krajský přebor (byť přeložený do Machova), přijede 150 dětí od Trutnova po Jeseník a člověka to nabije novou energií. Na závodech se potkáváme se stejně potrefenými trenéry jiných klubů. Řešíme stejné problémy, zdrbneme rodiče, vzájemně se podpoříme.
K další perspektivě a budoucnosti klubu tak říkám, že jsme už zažili mnoho vážných chvil a s každou členskou schůzí může dojít k čemukoliv. Budu-li mít důvěru většiny, budu v nastaveném směru pokračovat. Nemůžu ale vyloučit, že schůze zvolí předsedu, který převede polickou sportovku pod atletický svaz, anebo vyvede klub ze systému úplně. Věřím, že s partou nadšenců pro lyžování bude činnost a rozvoj klubu pokračovat. Velkou nadějí jsou děti, které to baví, a další generace, která se už chopila trenérské práce s těmi nejmenšími.
Co Vás těší na životě na Broumovsku?
Kde Broumov bere drzost rozšiřovat své pole působnosti za hranice Stěn? To byl pokus o vtip. Jsem celoživotním Poličákem a nikdy jsem neměl potřebu zkoušet štěstí jinde. Během pražských studií jsem zůstal v Praze přes víkend snad 4x. Jednou kvůli brigádě, když jsem si potřeboval vydělat na horské kolo, a třikrát kvůli účasti na Pražském maratonu. Měl jsem partu na Policku, byli v ní samozřejmě i Hronováci, Náchoďáci a Novoměšťáci, jak postupně nasedali do nedělního rychlíku. Ale vždycky jsme se snažili ze školy přistopovat už ve čtvrtek a vyrazit do skal nebo na kolo, naše nedělní MTB vyjížďky byly vyhlášené, málokdy pod 100 kilometrů. K večeru finiš k rodičům, shodit propocený hadry a na šestou na nádraží. Koncem studií jsem byl několikrát na pár měsíců u Stuttgartu v rámci práce pro Porsche. Dotáhl jsem si tam kolo a v zimě běžky, Schwarzwald by byl pěkný místo k žití, ale partu jsem měl tady, a nakonec se většina z nás usadila v Polici. Nabídnout studentům rozjezdový bydlení a startupový kanceláře je naším úkolem pro jejich udržení i nalákání do regionu. Příroda, fungující spolky a občanská společnost je devízou našeho regionu, ale pod stanem rodinu nezaložíš. Vlastně… No neubytuješ.
Jaký je Váš největší kulturní zážitek v poslední době?
Jak jsem psal výše, jen těžko hledám čas a sílu zajít za kulturou. Takže klasika jako PSO na náměstí, koncert na Terase, Jeden svět nebo večer 17. listopadu pořádaný Jůlinkou. Pro někoho to možná není kultura, ale největší zážitky mám z klášterních besed s horolezcem Zdeňkem „Háčkem“ Hákem a bajkerem Pavlem „Pájou“ Jiráskem.
Jaké je Vaše nejoblíbenější jídlo, a pokud nám prozradíte, i Váš největší jídelní prohřešek?
Manželka mi odpustí – maminčiny plněné papriky s bramborem. Prohřeškem pak alpský knedlík, ale já to spálím, nepřiberu.
Kdybyste se mohl kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se zeptal?
Zeptám se diplomata Petra Tůmy z Pohoře, jak vidí svět za pět let.
