V Pellyho parku se konaly doprovodné akce turistického pochodu Polický vandr

PAVEL FRYDRYCH, APEIRON Z. S.

Pátek, 22. května 2015

Sdílet na:

Pellyho park v Polici nad Metují se stal v sobotu 16. května místem, kde se konaly doprovodné akce k oslavě 40. ročníku turistického pochodu Polický vandr. Od 16 hodin rozzářilo dětské oči loutkové divadlo Boďi z Jaroměře, později zde vystoupila kapela Martina Trchová & trio.

Kašpárek, princezna, drak, princ a další dřevění herci rozesmáli dětské publikum a svými občasnými výlety mimo vlastní jeviště do řad diváků je dokázali vtáhnout do příběhu. Kašpárek sedící na klíně diváka a princ, hledající na jevišti svého druha, se stali nezapomenutelnými aktéry divadla, které, jak už to v pohádkách bývá, nakonec skončilo svatbou prince a princezny. Po skončení samotného představení si mohly děti osahat loutky a na chvíli se stát herci a pokusit se své dřevěné hrdiny rozpohybovat.

Divadlo Boďi, které v současné době stále častěji zajíždí se svým představením na Slovensko, dokázalo vytvořit kouzelnou atmosféru legrace, ale i poučení z příběhu a malí diváci si domů odnášely nejen vzpomínku na pohádku, ale i drobný dárek od souboru Boďi.

V 19 hodin potom pódium obsadila kapela Martina Trchová & trio. Koncert kapely se uskutečnil v rámci projektu Všechny cesty vedou z Milétu a volně se napojil na oslavy 40. ročníku Polického vandru.

Hudba kapely je kritiky řazena "někam na pomezí žánrů" mezi folk, blues a jazz a koncert v Pellyho parku toto zařazení jasně potvrdil. Zvuk je díky kapele plastičtější a bluesovější a dává více prostoru pro vyniknutí hlasu zpěvačky. Její texty pozvolna opouštějí zaběhlá folková témata a předkládají posluchačům trochu jiný pohled na svět, který není uměle zbavován "neřestí", ale ani není "ufňukanou zpovědí" současnosti. Martina Trchová reaguje na svět kolem sebe, všímá si třeba krás málo známých míst Prahy, nebojí se přiznat k inspiraci Zuzanou Navarovou, ale přesto zůstává svá. Občas dokáže v téměř hiphopové kadenci vykřičet text, aby potom přešla do intimní lyrické zpovědi.

Moderátorem na počátku koncertu zmiňované "hromy do Polic(e)" (citát z písně Jen trochu jistoty) nejsou definitivní destrukcí, ale spíše automatickým zaklením, ne nepodobným reakci člověka, který se klepne kladívkem do prstu. "Dvaadvacetkrát nic, jen se mi z toho hlava točí / Jak hrom do polic jsem, když do života vkročím někomu / Neumím vážit slova / Nechci lít do olova věty / Co stejně světy nezboří / Jen trochu jistoty / Žes to ty a já".

V závěru koncertu zazněly skladby, které vznikly během šestitýdenního pobytu zpěvačky v Ladakhu, kde působila pod hlavičkou organizace Brontosauři v Himálajích jako volnočasová učitelka Art & Craft. Ivan Hartman v Hospodářských novinách o Martině Trchové napsal: "Mladá pražská folkařka nejde s dobou. Její hudba je nadčasová." Nakonec je možné, že nadčasovost hudby a textů kapely pramení z lidské pokory a ze schopnosti "nejít s dobou", ale hledat vlastní výraz a vlastní cestu.

Na koncertu byla poprvé představena kniha Martiny Trchové Deníky z Ladakhu, která zažila svůj křest toto úterý. V ní se autorka představuje i jako talentovaná výtvarnice.