Český slavík 2012 očima Jaroslava Špuláka. Vedro, nuda, Kabát, Žito

Z mého pohledu třeba kvůli tomu, že se po tiskové konferenci, která se koná v hluku velkého sálu hotelu Ambassador na Václavském náměstí a nebaví ani novináře ani umělce, musím trčet ve frontě na krátký rozhovor s vítězi a sekundovat tak bulvárním pracovníkům, kteří bombardují hvězdy večera otázkami typu: „Máte krásné šaty, že?", „Jaký máte právě teď, myslím jako zrovna teď, pocit?", „Vy máte hodně, hodně, hodně, hodně slavíků. Nevíte kolik?" či „Nečekáte náhodou další dítě?".

Ke Státní opeře jsem přišel včas a v kvádru, které bytostně nesnáším. Zatímco předloni měla kvádro a společenské šaty většina příchozích, letos jich byla slabá polovina, takže to své příští rok nechám asi také doma.

Pozdravil jsem se se členy skupiny Nebe, s nimiž jsem se tak měl možnost konečně osobně seznámit (jsou to velmi milí lidé), vyděsili mě kostýmy členů kapely Koblížci, kteří mi pak ústy svého nehrajícího kapitána na toaletě prozradili, že to vzali vážně, a buď to vyjde, nebo ne, a pozdravil jsem se s Petrem Bendem, který mládne a jeho žena je čím dál tím krásnější.

Když jsem narazil na Pepu Vojtka z Kabátu, bavili jsme se, co by se stalo, kdyby jeho kapela opět vyhrála. On řekl, že by to byl dvojitý hattrick, tedy šestá cena, a já dodal, že celkově nikoliv, ale šestá v řadě určitě. Během přenosu jsem si uvědomil, že by naše povídání mohl Pepa docela klidně použít při děkovačce, a tak jsem byl rád, když jsem v další reklamní pauze před toaletou, kam se obvykle my muži stahujeme z vedra sálu, potkal Milana Špalka. Poprosil jsem ho, aby Pepa, bude-li o počtu Slavíků na pódiu mluvit, rozhodně řekl, že případný vítězný Slavík je šestý v pořadí, nikoli celkově, protože to by nebyla pravda. A Pepa to pak opravdu řekl, i s odkazem na to, že jsme se o tom bavili. Aniž bych si to přál, dostal jsem se svým způsobem zase na pódium.

Daniel Landa přišel. Pokud se nepletu, bylo to poprvé v historii ankety, kdy se rozhodl dorazit osobně. Avizoval už předtím, že potřebuje místo na stupních vítězů, aby mohl promluvit k národu. To se stalo. Že bude třetí, bylo jasné v okamžiku, kdy se v sále v doprovodu své manželky Mirjam objevil.

Za sebe musím říct, že mě jeho odchod z hudební scény mrzí. Jsem bytostně přesvědčen, že kdyby dopsal svou rockovou operu Klíč králů do konce, bylo by to velké dílo. On to ale minimálně na rok (což vyvozuji z toho, co na pódiu řekl) vzdal. Jakmile dohovořil, sebral se a ze sálu odešel.

Nemohl jsem za ním běžet a něco se ho zeptat, protože šlo do tuhého. Karel Gott byl druhý a Tomáš Klus první. Zatímco při vyhlášení Gotta povstal celý sál, při vyhlášení Kluse, povstal jediný člověk: Karel Gott. Ten frajer opravdu tleskal ve stoje!!!

Nebýt ale vyhlášení mužské kategorie, byla to tradiční dvouapůlhodinová nuda, kterou by asi sotva někdo zachránil. Zdřímnou si v sále a probudit se jenom při pěti pauzách na reklamní bloky, které v sále prostě musíte odčekat, bylo v sobotu večer zcela legitimní.

Opravdu nechápu, proč se jednou nějaký režisér nepokusí vymyslet předávání Slavíků, ve kterém se nebude snažit být každý za každou cenu vtipný podle scénáře, ale rozdají se prostě plynule ceny a nechá na momentálním kondici oceněných, jestli z nich něco vypadne. Třeba by to byla nejlepší cesta. Lepší než nutit členy Nightwork převlékat se do lidových krojů a skotačit na pitomou verzi jedné své úspěšné skladby. Navíc bylo v sále opravdu velké vedro.

A ještě několik zajímavostí: Nejčastěji jsem se na toaletě potkával se členy skupiny Koblížci. Když dohovořil Daniel Landa alias Kouzelník Žito, v sále se i bučelo, což se děje na operách a koncertech klasické hudby jako projev nevole. Na tiskové konferenci se pak ale za Landův výbuch postavili s pochopením jak Koblížci, tak Lucie Bílá i Tomáš Klus. Při rozhovorech Lucie Bílá jedné novinářce vynadala za hloupou otázku, přičemž to hloupá otázka skutečně byla. Karel Gott si nebyl jist, zda má jít na večírek do hotelu Ambassador, s kolegou Romanem Jirešem z ČTK jsme mu řekli, že tam nesmí chybět. A Tomáš Klus mi před vyhlášením u toalety řekl, že by nebyl rád, kdyby vyhrál... Naprosto to chápu. Odteď už totiž všechna svá prvenství bude muset jenom obhajovat. Cesta nahoru (alespoň pokud jde o ankety) skončila.

Foto Jan Záliš

(Pozn. redakce - broumovský rodák Jaroslav Špulák je spisovatel, moderátor, hudební kritik a publicista. Tento text, který nám poskytl, je z jeho webových stránek www.spulak.cz)