.png)
Fara v Heřmánkovicích na Broumovsku ožila zpěvem studentů hudební vědy Univerzity Karlovy v Praze
Neděle, 24. dubna 2016
Holandská muzikoložka Jacobijn Kiel pozvala na víkend od 20. dubna na svou faru v Heřmánkovicích studenty hudební vědy Univerzity Karlovy v Praze. Proběhl zde intenzívní víkendový seminář, v rámci kterého se účastníci věnovali hudbě období středověku a renesance, studiu i zpěvu.
Na faře se tedy zpívalo, nacvičovalo na ranní a večerní modlitby hudbou v duchu benediktinské tradice v místním kostele (nešpory a laudy), a také na nedělní mši v Broumově. Druhá skupina studentů studovala a přepisovala staré hudební party, staré noty do nových. Prostředí heřmánkovické barokní fary, tak odlišné od učeben Filosofické fakulty, izolace od vnějších vlivů, to všechno, jak nám řekla jedna z vedoucích semináře Lenka Hlávková, nejen zvyšovalo intenzitu práce, ale studenti získávali lepší představu i o životě v dávných dobách a o podmínkách práce kněží a tehdejších hudebníků. „Já jsem je vlastně vyvezla na venkov, aby je nerušilo velkoměsto, tak uvidíme, jak to zvládnou. Ale je to taková prima parta lidí, kteří si spolu rozumějí, tak to určitě dopadne dobře," řekla Lenka Hlávková.
I když je fara opravená, zrekonstruovaná, rekonstrukci začal již předchozí vlastník a stejně citlivě v ní pokračuje i současná majitelka Jacobijn Kiel, bylo pro mnohé účastníky víkendového semináře nezvyklé zatopit si v kamnech, zpívat ve farní kanceláři ještě snad s původním stolem, židlemi a komodou, ve které kdysi dávno přijímal místní farář své farníky, nebo společně pracovat u starého dřevěného stolu v kuchyni, u sálavého tepla z rozehřátého kachlového sporáku. A jak sami říkali, možnost zazpívat si v kostele z počátku 18. století, postaveném architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem, bylo pro ně vzácnou příležitostí.
V pátek v 9 hodin večer, tedy v den příjezdu, studenti i jejich sbormistryně oblékli bílé řízy, tzv. alby, a vydali se do blízkého kostela, kde se důstojně a při dodržování předepsaných rituálů zúčastnili večerní modlitby zpěvem, nešpor.
Mnozí z nich vstali i v sobotu na ranní laudy a všichni opět přišli večer na nešpory. Jedna z posluchačů na pátečních nešporách vyjádřila své pocity: „Byl to téměř duchovní zážitek, pozorovat ty mladé lidi s jakou úctou a pokorou zpívali a jak se chovali. Jakoby se opravdu modlili. A vidět je uklonit se a pokleknout uprostřed kostela, spoře osvětleného čajovými svíčkami (zde není vyhovující elektrická instalace – pozn.red.) mi dalo i záblesk jistoty v naši dobrou budoucnost."
Spokojenost s průběhem semináře vyjádřila i majitelka fary muzikoložka Jacobijn Kiel, která z titulu své profese přednesla studentům v sobotu v podvečer přenášku z hudební historie. Jak nám sama řekla, je ráda, když na faru přijíždějí její přátelé a známí i další zájemci a uskutečňují zde své umělecké zájmy v hudbě i ve výtvarném umění. „V červenci pořádá na faře v Heřmánkovicích francouzský fotograf, toho času působící v Praze, seminář na téma Krajina a paměť. Já jsem zde našla druhý domov, sledují dění na Broumovsku na webu i z Holandska a doufám, že svojí přítomností dokáži obohatit své okolí a dění tady," vyznala se Jacobijn Kiel.
Sbormistryně Veronika Mráčková: „To, co jsme zpívali, bylo podle benediktinské řehole, tzv. monastické officium, jehož strukturu stanovil samotný zakladatel řádu sv. Bendikt, a která je dodržovaná již od 6. století. Je to součást tzv. hodinek, při kterých se v klášterech modlilo během dne ve stanovených hodinách. Ráno se zpívaly laudy, pak tzv. malé hodinky v 9, 12 a ve 3 hodiny odpoledne, potom nešpory, již třeba v některých řeholích kolem 5 hodin odpoledne, pak kompletář, modlitba před spaním v 8 hodin večer. Pak se jde spát a stává se ráno ve 3 nebo ve 4 hodiny na tzv matutinum, což je nejdelší modlitba, nejdelší hodinka, která trvá i 1,5 hodiny. Protože je tam spousta čtení, žalmů, antifon.
Jak se vám podařilo ty mladé lidi přimět, aby byli ochotni pokleknout, pokorně se poklonit před oltářem?
Musím říct, že to je v dnešní době otázka docela těžká. Do jisté míry k tomu asi přispělo moje nadšení. Tím, že věřím já, že to tak má být a není to pro mne póza, tak řeknu, takhle se to musí, jsme v kostele, teď musíme respektovat liturgický prostor. Nikoho nenutím. Když je třeba se pokřižovat, tak každému říkám, nemusíte tak činit, pokud tak necítíte. Každý to musí dělat podle sebe, své intuice. Ale zajímavé je, že i tady v Heřmánkovicích se mi stalo, že jsem u pár lidí cítila takové zvláštní porozumění. Zpětnou vazbu, že to vzali a že to dělají rádi, i když si třeba ještě mnohé neuvědomují. A pro mne je to důkaz, že jdu správným směrem, protože stejně jsem na tom byla já u svého tehdejšího učitele Davida Ebena. Ono podobné to bylo s oblečením těch bílých říz, kterým se říká alby a které mohli kdysi nosit pouze pokřtění. Protože studenti chtěli, mohl si je obléci každý, kdo se na to cítil. Když je člověk oblečen celý v bílém, má pocit takové zvláštní čistoty, nedá se to dost dobře popsat. A tak jsem jim to umožnila. Sama jsem si něco takového zažila, když jsem ještě nebyla pokřtěná. Mnohé soubory v albách zpívají, bez ohledu na tradici či úmluvu. Nakonec spousta lidí, kteří nevěří, může mít mnohem větší pokoru než věřící.
A nápad, zajet si na Broumovsko zazpívat do kostela?
Myšlenka zpívání v kostele pochází opět od Davida Ebena, který nás, studenty svého předmětu, vzal kdysi dávno do kostela, abychom zpívali při nešporách. A tam nám pak v sakristii napsal do indexu zápočet. Byl to pro nás tak silný zážitek, že tady v sakristii naši studenti dostali zápočet a pravděpodobně budou mít vzpomínku stejně, jako ji mám já. Ještě chci říct, že kostel tady v Heřmánkovicích má opravdu zvláštního ducha a všichni říkali, že na ně zazářil atmosférou, že to bylo velice zvláštní, krásné. A možná i proto jsme dnes zpívali laudy, které jsme necvičili, a šly úplně samy. To se nám občas při chorálu stává, že čím míň cvičíme, tím víc dáváme prostoru, aby to přišlo samo.
.jpg)