Hudební duo Lavutara z Dětského domova v Broumově: "Hudbu máme v krvi."

Štěpán Chládek

Neděle, 24. března 2019

Sdílet na:

Rozhovor s Lukášem (14) a Jardou (17) z Dětského domova v Broumově, kteří před nedávnem utvořili hudební duo s názvem Lavutara a již odehráli tři koncerty, ten poslední na lidskoprávním festivalu Jeden svět v Polici nad Metují. Věnují se české, světové i romské hudbě. V následujícím rozhovoru se dozvíte více o jejich hudbě, plánech do budoucna i o tom, jak jim hudba pomáhá ventilovat emoce spojené s jejich životním osudem.

Jak jste se k Vaší hudební činnosti dostali?

Lukáš: Přes Evu, dceru naší ředitelky.

Máte nějaký oblíbený hudební žánr?

Jarda: Přímo konkrétní oblíbený asi nemáme. Hrajeme různé světové, české i romské písně...

Na jaké hudební nástroje hrajete?

Jarda: Já hraju na kytaru, teď jsem začal chodit do ZUŠ na klavír a Lukáš hraje na cajon. Oba zpíváme.

Proč jste se rozhodli věnovat právě hudbě, a ne například nějakému sportu či jinému koníčku?

Jarda: Z mojí stránky asi proto, že my tu hudbu máme odjakživa v rodině. U nás v rodině jsou muzikanti skoro všichni. Takže jsem se tomu chtěl začít věnovat taky.

Takže to máš "v krvi"?

Jarda: Ano, dá se to tak říci.

Kolik odehraných koncertů máte už za sebou? Máte případně naplánované nějaké další?

Jarda: Zatím máme odehrané tři.

Kde jste zatím hráli?

Jarda: V Červeném Kostelci a v Trutnově, v obou případech to bylo v kavárnách. A ten poslední na festivalu Jeden svět v Polici nad Metují.

Kolik lidí tam bylo?

Lukáš: Dvacet až třicet.

Čím podle Vás můžete být zajímaví pro své posluchače?

Jarda: Určitě to, že když si někdo řekne, že jsme v dětském domově, že musíme mít plnou hlavu toho, proč jsme vůbec tady. Ale ta hudba nám právě pomáhá k tomu, abychom na takovéto věci nemysleli. A baví nás to, takže nám to vyplňuje takové ty chvilky, kdy třeba máme "depky".

Zaznamenali jste nějaké reakce vztahující se k Vaší hudební tvorbě? Převažovaly pozitivní či spíše negativní reakce? Nezávidí Vám například někdo tady v dětském domově to, že začínáte mít první úspěchy?

Jarda: Zatím nás všichni podporují. Dokonce se nás někteří ptají, jestli bychom nechtěli dokázat i něco víc, když se tomu věnujeme. Tady v "děcáku" nás vychovatelky i kamarádi podporují hodně. Takže všechno bylo pozitivní, jenom nám říkají, že bychom mohli ještě víc přidat, protože nás hodně brzdí tréma, kterou máme.

Přemýšleli jste někdy o tom, že byste se pokusili skládat a hrát Vaše vlastní písně?

Lukáš: Já už mám.

Jarda: Já taky, je jich už docela dost, ale už jsou docela staré. Teď mi je sedmnáct a ty písničky jsem složil někdy ve dvanácti, ve třinácti až čtrnácti.

Jakým tématům ses v nich věnoval?

Jarda: Asi nejvíc problémům v rodině a věcem okolo. Mám spíš negativní písničky.

Takže Ti to slouží jako jakýsi „ventil“ těch negativních emocí a zážitků, které jsi prožil?

Jarda: Ano, asi nějak tak.

Cítíte se být inspirací i pro své další kamarády z DD v tom smyslu, že na Vašem příběhu mohou zpozorovat, že lze zažít nějaký úspěch, někam to dotáhnout a něco zajímavého tvořit?

Jarda: Ano, když jsme se o tom bavili tady s kamarády, tak nám říkají, že jsme dobří, že máme nějakou šanci a že bychom jí měli využít.

Uvažovali jste už třeba nad tím, že byste si v budoucnu hudbou alespoň částečně vydělávali?

Jarda: Přemýšleli jsme o tom, ale zatím to spíše bereme tak, že jsme rádi za každou
šanci, kdy můžeme hrát, než že bychom za to chtěli brát peníze. Ale jsme domluvení, že za každý koncert vždycky něco málo dostaneme.

Máte nějaké hudební plány do budoucna? Chtěli byste se nějakým způsobem dále rozvíjet?

Jarda: Když nám to vydrží a půjde to dobře, budeme úspěšní, tak určitě. Podle toho, jak to půjde, zatím se daří.

Osobně Váš příběh chápu tak, že jste jakýmsi příkladem toho, že i z prostředí dětského domova, které mnoho lidí vidí velmi často v negativním světle, lze vyvíjet smysluplnou, zajímavou, prospěšnou aktivitu namísto maření času např. užíváním návykových látek a provozováním jiných negativních záležitostí. Chápu to správně?

Jarda: Určitě. Z mojí strany bych řekl, že jsem z určitého hlediska rád, že tady jsem, že jsem dostal šanci. Vím, že tím, že jsem tady, jsem se mohl někam dostat, třeba tak, že budu vůbec moci někde vystoupit, že budu moci rozvíjet tu hudbu, když se o ni zajímám. Tím, že se zajímám pořád o to jedno a že mě tahudba baví, tak mě to  odstrkává od těch špatných věcí, jako třeba jsou drogy. Ani nekouřím, nikdy bych to do úst nevzal.

Na závěr bych se chtěl zeptat na nedávno zesnulou romskou zpěvačku Věru Bílou, která byla suverénně nejznámější představitelkou tuzemské romské hudební scény a byla velmi výraznou osobností. Poslouchali jste její hudbu, nebo to šlo mimo Vás?

Jarda: Hodně jsme si jí cenili. Ona teď umřela, často bývala v televizi. Takže ji znám,
sice ne zas tolik, i když jsem zpíval třeba i její písničky. Takže nejen já, ale i ostatní tady si jí hodně ceníme pro to, co dokázala. Ukázala to, že i když je Romka, že to může dotáhnout daleko, nejen v Čechách, ale i ve světě.

Foto Tomáš Hejzlar a Eva Kroupová