Mermomoc: Ty slova už tu dávno někde jsou

PETR OSOBA

Pondělí, 13. ledna 2014

Sdílet na:

Nenápadný duo Mermomoc z Podkrkonoší vydalo v loňským roce vynikající album Kde je člověk, když spí? Před sobotním koncertem v Jetřichově jsme proto poslali několik otázek Archemu, aby nám o vzniku desky a historii kapely prozradil trochu víc.

Na začátek trochu lehkýho bulvárku. Vím, že přímo v Jetřichově žil tvůj děda, na Broumovsku máš taky další příbuzenstvo. Jakej máš k tomuhle regionu vztah?

Děda není rodilej Jetřichovák, přistěhoval se tam kolem roku 1970. Před šestnácti lety zemřel, takže moje prázdninové vzpomínky na Jetřichov jsou už poněkud rozmazané. Občas se stavíme za bratrancem ve Velkém Dřevíči nebo v Broumově, kde bydlí teta se strejdou. Odhlédnu-li od rodinných vazeb, tak vztah mám k tý vaší krásný a drsný krajině. Zástavba je rozvolněná, terén náročný, k tomu ty skály... Jednou jsem šel ze Sněžky Polskem do Adršpachu. Bylo vedro. Byl jsem unavenej, takže jsem uvítal otevřenou zahrádku na hranici. Posadil jsem se u stolu a chlapík, kterej se tam motal za výčepem a nejen za nim, se ptal jestli si dám pivo. Když jsem řekl, že rád, tak mi odvětil: „Tady to je Zdoňov, to není žádný Chorvatsko, tak si pro něj dojdi!" A to je pro mě váš kraj – žádná pláž, sluníčko, zmrzlina. Nic ti nepřistane samo na stole.

Teď už k muzice. Mermomoc vznikla v roce 2008 jako trio. Dneska vystupujete pouze ve dvou, ty a Brohe. Finsternich (jinak taky industriální DoShaska!) vás relativně brzo opustil. Můžeš tu historii rozkrejt? Jak se vůbec stalo, že jste se dali dohromady?

Finsternich tomu dal počáteční impuls. To je jeho největší zásluha. Potkal jsem ho náhodou a úplně mimo muziku. Líbilo se mi, co dělá DoShaska! a domluvili jsme se, že udělá nějaký beat a já na to zkusím něco napsat. Nakonec z toho vznikly dvě instrumentálky, na který jsem napsal Mouchu a Prší. Domluvili jsme se, že to zkusíme nahrát a tak jsem poprosil Broheho, jestli by mi tam taky sem tam něco nevykřiknul. Po tom, co jsme to nahráli, se dlouho nic nedělo. Finsternich neměl čas – asi rok nebo dva. Nakonec ta komunikace úplně utichla. Jenomže Brohe mě nenechal spát a tak jsme začali tvořit spolu. Zkoušeli jsme různý věci a nakonec jsem přinesl vždycky nějakou krátkou smyčku a on mi do toho začal hrát na kytaru a podle toho jsem pak ty beaty dodělal. Pronajali jsme si garáž v Jilemnici, což bylo zhruba uprostřed trasy mezi námi a zkoušeli jsme jak to jen šlo. V létě 2011 nás pak Káka odvážně pozvala zahrát do Trutnova a hned za měsíc byl SunWuKung fest, kde jsme vyplňovali prostor mezi přednáškami ve mlejně. Tam nás viděl Martin (Zutro) a pozval nás do Budějovic a tam hráli Kontroll a pozvali nás do Kolína a tak to jde furt dál až do teď, akorát tu zkušebnu už nemáme.

Na konci devadesátek jsi působil v hip hopovým uskupení Pooda Family. Aniž bych měl větší přehled, tak předpokládám, že to byla doba, kdy se hip hopu v Česku věnovalo pár průkopníků a ostatní zatím bušili do kytar. Jak ses k týhle muzice dostal a co tě na ní oslovilo? Jaký to bylo, bejt jedním z prvních krkonošskejch hiphoperů?

K hip-hopu jako takovýmu jsem se dostal ještě dřív, než vznikla Pooda, skrz graffiti a staršího bratrance Honzu, kterej maloval. Mě to hrozně chytlo a začal jsem taky. Už někdy ve 12 letech. Můj sampler bylo dvojče, na kterým jsem nahrával z kazety na kazetu kousky rapovejch pecek, kde zrovna nebyl vokál. Vznikaly bizarní instrumentálky, který nedržely rytmus, ale mně to stačilo. Potřeboval jsem něco říct a tohle byla krásně jednoduchá cesta. Pooda byla taková klubovna, která vznikla na půdě jednoho domu v Jilemnici. Bylo nás docela hodně. Kluci se učili s gramcema a zkoušeli jsme breakdance, kterej měl v Jilemnici v tý době tradici v podobě Screw Face Squad. A taky graffiti, beatbox a rap. Cempe a Micro se účastnili i prvních battlů v Praze. Jiná část Poody se zase věnovala technu. Nebyli jsme průkopníci – českej hip-hop existoval. Byla to hezká doba, chodilo se na všechno, hráli jsme i dvakrát týdně a všude možně... A ta kultura byla taková propojená. V prvním nebo druhým čísle tištěnýho Bbaráku jsem měl dokonce otištěnou básničku. To by tam dneska asi nebylo. Dneska to maj malý kluci a holky rapeři asi těžší, nevím.

Formě jsi teda v podstatě zůstal věrnej dodnes. Tvoje beaty a hlavně texty ale jsou – jak se říká – „na hony vzdálený běžný český hip hopový produkci". A když už jsem použil jedno klišé, tak dávám do otázky i druhý: kde bereš k textům inspiraci?

Máš pravdu. Dělám to pořád stejně. Změnu do toho přinesl Brohe – on je takovej živej sampl, kterej to spojuje dohromady. Když to nemá být báseň, tak píšu text až na muziku, čili se asi trochu inspiruju v ní, i když se pak třeba úplně změní. Dává mi to nějaký rámec, ve kterým je snažší se udržet. Hlavně mám pocit, že ty slova už tu dávno někde jsou a já jenom najdu. Jako by byly napsaný na zdi jeskyně a stačilo na ně posvítit baterkou. Nenutím se k tomu jen občas musim napsat o tom co mě bolí a těší... Je to taková autoterapie i příležitost poodstoupit od rodinnýho života, setřást ze sebe na chvilku děti a ženu a zase se k nim nabitej vrátit.

Na vaší aktuální desce hostujou Aran Epochal a Inau. Proč jste si vybrali zrovna je?

Aran je u té desky od samýho začátku. Slyšel jsem ho na zmíněným SunWuKung festu a zasáhlo mě to jako blesk. Sebral jsem odvahu a napsal jsem mu o nějaký rady ohledně nahrávání desky, který mi ochotně poskytl. Po čase jsem ho oslovil pro spolupráci na jedný věci a vážím si toho, že ji neodmítl. Jsem jeho fanoušek. Inaua jsem znal z Kontroll, který budou na Šrumci hrát a moc se na to těším. Jako rapera jsme ho měli prvně slyšet v Kolíně, jenže jsme dorazili pozdě. Když zanedlouho vyšel jeho debut, stáhnul jsem si ho spíš ze zvědavosti, abych věděl o co jsem přišel. Jenže hned, co jsem si to poprvé poslechnul, mě to okouzlilo, takže jsem neváhal a oslovil ho a jsem rád, že tam je. Zdá se mi, že se s ničim nemaže a dělá věci naplno. Přijeli s bráchou a kámošem k nám do Kotelny. Kluci se potřebovali jít projít na čerstvej vzduch a možná ještě než se vrátili, tak to měl nahraný a jeli dál... Jednoduchý.

Deska vyšla na vinylu s podporou vydavatelství Polí5. Jak jste se k týhle spolupráci dostali?

Kamarád Standa Choutka to vypálil na CD a odnesl do Polí5. My bychom do teď asi jenom mluvili o tom, že to vydáme jako vinyl. No a za nějakej čas se ozval Josef Jindrák, že mu tam leží nějaký CD, který se mu líbí a že by nám to pomohl vydat. Jak řekl, tak udělal a pro nás je čest mít tam tenhle label.

Sbíráš vinyly? Posloucháš z nich muziku často nebo je spíš bereš jako artefakt?

Muziku z vinylu poslouchám, ale nejsem sběratel ani hifista. Možná bych jednou rád byl. Dneska mám vinylů málo a spoustu věcí, co si rád poslechnu, mám jen digitálně. Dát desku na gramec je příjemný rituál, na který si musíš udělat čas, což mi vyhovuje, protože hudba jako kulisa mě spíš vyrušuje. Samozřejmě je to taky artefakt. Pěknej kus místa pro grafiku. Jednou to třeba někdo vykope a bude to umět přehrát a podle písemných zmínek se budou dohadovat o tom, co byla ta mp3.

Skončil rok 2013, poslední otázka se proto nabízí sama. Co z hudby tě v něm oslovilo?

Určitě vyšla spousta zajímavý muziky, o který nevím. Jak už jsem naznačil, poslouchám málo a pomalu... Brohe by ti vyjmenoval tisíc zajímavejch věcí. Já vím jen, že Inau vydal u Silver Rocket Sekty album „Zloděj", se zajímavým konceptem vytvoř obal a pošli to dál... Též tam jako download vyšel záznam koncertu Tima Remise, kterej si rád pouštím. Líbí se mi sólový album Martina Kyšperského „Svetr". Nový album má Vlasta Třešňák. Dál bych zmínil Modré hory a jejich „Big beat". Líbily se mi koncerty Andrea Rottina, Atlantic Cable, Fetch!, Unkilled Worker Machine, Need of Activity, BroheUke a taky Sajtban v Brně nebo Arana Epochala na našem křtu.

Mermomoc zahraje společně s Kontroll, Čokovoko a dalšíma v sobotu 18. ledna 2014 od 18 hodin v Jetřichově. Desku si můžete koupit u Polí5.

Foto Kamil Linhart, rozhovor vyšel na webu pořadatele hudebních a sportovních akcí Šrumec.