Rozhovor Jiřího Rambouska na webu Svět kytar

René Herzán

Čtvrtek, 24. října 2019

Sdílet na:

Česká kytarová naděje: Jiří Rambousek V říjnu 2019 jsme udělali zajímavý rozhovor s Jiřím Rambouskem, nástupcem mladé rockové kytary u nás. Prošli jsme s ním otázky na téma cvičení a techniky, aparátů, inspirace a vůbec všeho, co se kytary týče. Příjemné počtení i poslech.

Světkytar: Jak ses vlastně dostal k elektrické kytaře?

JR: Táta má rád dobrou muziku a hrál na několik nástrojů. Odmalička jsem doma slyšel Iron Maiden a podobné kapely, tím ve mně probudil rockera. Když mi bylo asi pět, rodiče mě vzali na koncert Pavla Šporcla a ten jsem opouštěl se slovy "Tyhle modrý housle chci!" A jak to bývá, nastoupil jsem do ZUŠky, půjčili mi housle (hnědé (smích)) a nastal boj, který jsem nemohl vyhrát. Necvičil jsem, skřípáním jsem trápil učitelku i rodiče. Po dvou letech jsem to vzdal s tím, že zkusím klasickou kytaru. Šlo to podobně jako s houslemi. Nebavilo mě to a chtěl jsem s tím seknout. Táta "zariskoval" a vsadil na to, že bych mohl získat novou motivaci s vlastním kvalitnějším nástrojem a změnou "žánru" (smích). Vyrazili jsme do hudebního centra a přivezl jsem si svou první elektrickou kytaru – tehdy Squiera Strata. To mi bylo asi deset. Hned to byla o dost větší zábava, ale samozřejmě – byl jsem malý, líný cvičit a zajímaly mě i jiné věci. Ještě jsem to nebral úplně vážně. Tou dobou jsem měl rád blues – třeba Claptona. Opravdový zlom přišel o něco později, když mi táta pustil Dream Theater s Johnem Petruccim. Jakmile jsem je viděl a slyšel, začal jsem fakt makat a uvědomil si, že pro mě jiná cesta než kytara a hudba opravdu není. JP mě namotivoval tak, že jsem díky němu začal trávit hodiny a hodiny cvičením.

Světkytar: Co bys poradil začínajícím kytaristům, nebo i pokročilým, co se týče cvičení?

JR: Asi ještě nejsem v pozici, kdy můžu radit. Nemám tolik zkušeností. Nikdy jsem to ale příliš neřešil. Myslím, že nejdůležitější je hrát to, co vás baví. Mě nebavily etudy a technická cvičení, proto jsem se učil techniku na skladbách svých oblíbenců. Časem se samozřejmě přidala nutnost cvičit i specializovaná technická cvičení. Většinou to mám tak, že když už jsem fakt se svou technikou nespokojený, tak se naštvu, že mi to nejde, vezmu metronom a začnu hrát ty nudné technické nezáživné věci opravdu pomalu a stačí mi třeba tři dny, abych se vrátil. Pak to zase nehrotím třeba další měsíc. Cvičení techniky samozřejmě přizpůsobuju koncertům a vystoupením. Určitě bych poradil hrát s metronomem, hodně pomalu, dokud to nezahraješ dokonale a uvolněně.

Zbytek rozhovoru si můžete přečíst na webu svetkytar.cz.

Foto Milan Hanč