.png)
Sourozenci, 15letá a 17letý, založili před dvěma lety 50členný symfonický orchestr
Úterý, 24. ledna 2012
Police Symphony Orchestra, 50členný symfonický orchestr, se kterým za dva roky trvání zpívala Marta Kubišová, který čerpá z archivu Václava Hybše, pro nějž skládá hudbu skladatel v Americe, a upravují ji uznávaní aranžéři v České republice, založili před dvěma lety tehdy ještě neplnoletí sourozenci Soukupovi. Orchestr má na repertoáru i náročné skladby z oblasti vážné, filmové a moderní hudby v úpravách i velmi známých aranžérů.
Na Novoročním koncertě, letos začátkem ledna v Polici nad Metují, jsme mohli slyšet z úst moderátorky, že orchestr založili sourozenci Soukupovi v roce 2010. Petře Soukupové je dnes 17 let a studuje na broumovském gymnáziu, Kubovi Soukupovi 19 let a loni se vyučil na Lesnické škole ve Svobodě nad Úpou. Oba chodili do polické základní umělecké školy, známé svými úspěchy nejen v našem regionu. Petra ZUŠ v Polici nad Metují ještě navštěvuje. „Založili jsme tento orchestr a hráči vymysleli název," říkají jednohlasně. Bez předstírané skromnosti a namyšlené hrdosti. A tak velmi upřímně proběhl i náš rozhovor.
Orchestr byl založen 2010. Vám bylo Petro 15, a vám, Kubo, 17. Odpusťte, děti založily symfonický orchestr. Co za tím je?
On: Protože jsme chtěli.
Ona: Bavila nás hudba a chtěli jsme dát něco dohromady.
On: Říkali jsme si, něco takového tady prostě není. Jsou tu dechové orchestry, jsou tu smyčcové orchestry a Police Symphony Orchestra bych řekl, že ani „symfoňák" není. Protože symfonický orchestr nemá kompletní rytmiku. Tenhle orchestr má kytaru, baskytaru, klavír, elektronické klávesy, sice má to k tomu „symfoňáku" nejblíž, ale „symfoňák" to není. Říkali jsme si, tohle nikde není, a líbil se nám James Last (slavný band, který později přidal i repertoár se smyčci, a jehož melodie si prarodiče dnešních dětí potajmu natáčeli po nocích ze západních radií, kdy rušičky byly méně účinné nebo vypnuté – pozn. redaktora).
Ona: Inspirovali jsme se.
On: Říkali jsme si, „tohle tady chceme vytvořit".
Ona: Chtěli jsme takovou hudbu. Ať je to něco, co „pojede", co bude mít nějaký větší šmrnc.
Já jsem tady jako v Jiříkově vidění. Takže jste si to vymysleli. A co dál?
Ona: Začali jsme shánět partitury, obvolali jsme si nejdřív hráče, kdo by do toho chtěl jít. Začali jsme nejdřív na Policku.
On: Abychom věděli, než seženeme nějaké noty, jestli k nám vůbec někdo přijde.
Ona: A začátek byl takový: „No my dáme dohromady tak 20 lidí, a to bude dost, to bude stačit. A Policko je malé, takže tam všichni muzikanti mají už i jiné věci." Ale protože hodně muzikantů hraje jinde, museli jsme oslovovat i další města, vlastně celý náš kout tady. Až se shromáždilo tolik lidí, kolik nás je. Plus mínus přes 50. A ještě před tím jsme museli sehnat nějaké partitury na hraní. To jsme oslovili jednoho kamaráda, který nám udělal amatérské partitury.
On: Které byly více méně strašné.
Ona: Ale mohli jsme začít.
No dobře, oslovili jsme. Já tam znám trochu třeba Manfréda Koláčného. Co vám řekl třeba on? Co vám říkali ti lidé, když jste za nimi přišli?
Ona: Za Manfrédem jsme zašli, oslovili jsme ho a on řekl, že si to promyslí a dá nám vědět.
Tak snadno to šlo?
Ona: Takhle.
On: Ale pozor. Začátky byly hrozné. To bylo takové, že lidé řekli, zkusíme to, ale zpočátku vůbec nepřišli.
Ona: To třeba bylo o dvou houslích a jednom čelu a více dechů. Potom zase přišlo víc smyčců, a byla tam třeba jen trubka a saxofon.
On: Ze začátku lidé říkali, že to nemá budoucnost, že se to nepovede a tak. Takže dokonce i dirigent odešel, že nemá na to čas, a my jsme museli zase narychlo shánět. Ten začátek, možná tak tři čtvrtě roku, byl fakt o bojování.
Ona: Abychom měli základ, aby se nám to podařilo udržet.
On: Za cenu, že jsme byli urputní a tvrdohlaví, a jezdili jsme od domu k domu, a říkali „zkus to, když jsi na vahách", a sháněli jsme dál, když někdo vypadl úplně.
Promiňte, vy jste přece chodila ještě na „základku".
Ona: Do kvarty, takže ano.
Vy jste dělal střední školu v Úpici, to je 30 km.
On: Ve Svobodě nad Úpou. Jistě, to jsou večery, víkendy to jsou.
Ona: Telefony, internet.
On: Ze začátku jsme před každou zkouškou obvolávali všechny, zda dorazí.
Ona: Všechny
Třeba padesát lidí?
On: Ono to bylo takové trochu náročné.
Máte aspoň bohaté rodiče? Promiňte. Byla to přece i otázka peněz. Telefony, kopírka, auta.
On: Je pravda, že celé to, že vlastně orchestr existuje, může existovat, je díky hlavně taťkovi aneb Železářství Soukup, které nás od začátku ve všem podpořilo.
To jsou vaši rodiče.
On: Bez toho, bez taťky určitě by to byl jenom nápad. Protože ze začátku jsme si pronajímali divadlo. Až později se dohodlo, že město nám to pronajme zadarmo. Pak bylo třeba auta, vozit nástroje, rozmnožování, partitury.
Ona: Když je něco potřeba, něco se stane.
Jenom třeba obyčejná kopírka.
Ona: Kopírovali jsme, to byly večery, co se kopírka nezastavila. Nový hráč, zase jsme kopírovali, no prostě jelo to pořád. Manufaktura ve dvou lidech.
Vzpomněli jsme vaše rodiče. Také mám děti, ale kdyby přišly s takovým nápadem, tak se budu koukat. Symfonický orchestr, 50 muzikantů. Co vaši na začátku?
On: Tak táta, ten přišel s tím, „chcete být pořádnými managery, tak se ukažte". Jako, že teď máme možnost.
Ona: Od začátku máme velikou podporu od rodičů.
On: Řekli nám jen: „Se ségrou ukažte, co dokážete. Nekecejte a zkuste si to."
Takže když jste přišli za rodiči, to byla jejich reakce.
Ona: No my jsme to začali od začátku úplně sami. A když už opravdu bylo potřeba, tak věděli, že se už něco takového děje. Když jsme pak přišli, po poradě nám řekli, „tak se ukažte".
On: My budeme šedé eminence, a když budete potřebovat, tak my vás podpoříme.
Ona: Tam bylo to zázemí, u našich rodičů, kteří nás podporují.
Ona: Ještě máme mladší sestru, která hraje na čelo. Úplně vpředu, taková drobná.
On: Takový bermundský trojúhelník tam tvoříme (Kuba vzadu bicí, Petra první housle a Karolína na opačné straně vpředu violoncello – pozn. redakce).
Sháněli jste lidi, dirigenta, jeden odešel. Kdo je Miroslav Srna?
Ona: S těmi prvními partiturami nám pomáhal pan Jaroslav Šrůtek z Machova (vesnice pár kilometrů od Police nad Metují, na Česko - polské hranici – pozn. redakce), přes něho se o nás dověděl pan Srna, náš pan dirigent, protože se znají, jsou spolu staří známí. Pan Srna má s dirigováním mnohaletou zkušenost. Tak se přišel podívat na zkoušku, to tu už dirigoval Jakub Mikunda, a řekl: „Tak do toho s vámi jdu."
On: Ten první (stálý) dirigent, Jakub Mikunda, vzešel z toho, že ten jeden nám řekl, vlastně po zkoušce, že na to nebude mít čas. A bylo před další zkouškou, a my jsme za týden museli někoho najít. Tak jsem řekl: „Znám kluka, vypadá to, že je takovej jako docela šoumen, asi se vyzná v notách, baví ho hudba." Tak jsem za ním šel: „Potřebujeme dirigenta."
A to byl Jakub Mikunda?
On: To byl on
Ona: Řekl, že jo. Přišel na zkoušku s tím, jako že dirigování nikdy neměl rád, ale že to prostě odmává.
Co dělá Miroslav Srna, čím je?
Ona: Farmaceut v Náchodě. Mikrobiolog.
On: Takže nás má jako takového koníčka po práci.
Má krásného koníčka. A Jakub Mikunda?
On: Ten studuje pražskou konzervatoř. Skladbu a novinařinu, dálkově.
Takže přišli dirigenti. A co repertoár? Za pochodu? Tak jak to přišlo, nebo jste měli nějakou vizi, představu? Já jsem pochopil, že asi ano.
On: Určitě byla vize.
Ona: Nějak to směřovat. Ale chtěli jsme to založit na tom, ať si hlavně lidé řeknou. Ano, musíte ten proud nějak usměrňovat, nejde všechno upravit, aby to bylo vhodné. Ať každý přijde s nápadem, prodiskutujeme to, vybereme to, co se líbí.
On: Vlastně ve výsledku by to mělo být takové, aby se to líbilo co největšímu počtu hráčů a samozřejmě posluchačům.
Ve výsledku je to opravdu úžasné. To se hned tak někomu nepovede. Na tom koncertu v Polici nad Metují nebylo hluché místo. Koukal jsem se po lidech – tam nebylo místo, kde by ten sál usnul. A pak se k vám připojil pan Popelka?
Ona: Ne, to je zásluha pana Srny, který už z let minulých má kontakty, a ještě nějaké lidi jsme sehnali během těch dvou let, co existujeme. Třeba jsme sehnali skladatele z Ameriky, Diniela Leo Simsona, který pro nás složil skladbu, teď ji budeme nacvičovat. A domlouvali jsme spolupráci s Gospel Time a Zuzanou Stirskou. Jejich aranžér pro nás také bude upravovat. Tak se proto nadchl, že už upravuje pár věcí.
On: Máme otevřený archiv pana Hybše. To se také tak hned někomu nepovede.
Ona: Pan Koudelka pro nás upravuje.
On: Pan Popelka, bývalý šéfdirigent TOČRu, Tanečního orchestru Českého rozhlasu.
Ona: Pan Valta pro nás upravuje, a pan Hass, ale ten bohužel již zemřel. A ještě bychom neměli zapomenout na pana Zahradníka, a Kuba Mikunda též upravuje.
Jak to bylo s Hybšem?
On: To bylo spíš přes pana Šrůtka a pana dirigenta Srnu.
Vaše koncerty, ovace ve stoje, nadšení publika, jistě i obdiv vašich přátel, pýcha rodičů, i když to asi nedají moc znát, abyste se nezkazili. A co když přijde přece jen kritika? Nemyslím ze závisti. Opravdu si někdo všimne třeba detailu a nebude se mu líbit. Co vy na to?
Ona: To je samozřejmě dobře, to k tomu patří. Je to tak lepší. Protože když nás budou všichni jenom chválit, tak kam to dojde?
Kdo je vaše moderátorka, která nás, posluchače celým večerem vtipně a zasvěceně i pohotově provázela?
Ona: Lucka Peterková. Hodně moderuje, hraje, také muzicíruje, pracuje v pardubickém rozhlase.
Vy jste vytvořili orchestr. Říkáte: tam pro vás někdo skládá, tam cosi upravuje, ještě nějaké skladby, nějaké noty, někdo přijde – odejde. S tou tvorbou orchestru vám ještě někdo pomáhá nebo je to všechno ve vaší režii? Dosud jsem viděl, že se vším i ve všem se všichni odvolávají na vás, Petro. Žádal jsem o pár slov dirigenta, poslal mne za vámi.
Ona: Pan Srna dělá a zařizuje většinou partitury.
On: A Kuba Mikunda k tomu upravuje svojí část.
Ale stejně jim do toho mluvíte vy?
Ona: Rozhodně, to ano, snažíme se, aby se na tom podíleli i hráči, na výběru repertoáru. Ale především děláme to, co zatím není moc vidět. Třeba zkoušky dáváme dohromady, když se domlouvá koncert, tak organizaci.
On: Sestra má na starosti spíš tu agendu, po internetu, telefony a tak, a já jsem takový akční, co pořád je na nohou a připravený, kdy třeba autem někam zajet, vyřídit, převzít něco. A všechno to spolu konzultujeme. Ale nemotáme se do toho jeden druhému. A funguje to. Oproti tomu, když jsme byli dřív, to jsme se řezali (společný smích).
Ona: Tohle nás hodně spojuje, i s naší mladší sestrou, která začíná růst už do starších let a začíná moudřet. Bude jí 12 v únoru, takže 11 jí je. Ale už začíná mít rozum a začíná se také zapojovat.
To znamená, že to držíte ve svých rukách. Je tady ještě jedna věc, vzhledem k vašemu mládí. Vy, Petro, budete za dva roky maturovat na Gymnáziu v Broumově, vy, Kubo, máte školu za sebou a zatím pracujete u rodičů. Ale stejně, tohle to, co děláte teď, to vás za pár let nemůže uživit.
Oba okamžitě a pohotově: My to nemáme na uživení a nikdy jsme to proto ani nechtěli udělat.
Co tedy dál? Kam dál? Máte něco před sebou, nebo to necháváte zatím tak, plynout?
Ona: Ne. Tak já určitě ne, protože já bych si chtěla udělat konzervatoř a ještě vysokou „hudební management". Chtěla bych trochu zlepšit vztahy k hudbě, aspoň nějak relativně. Určitě se chci dál věnovat hudbě. Inspirovat děti k hudbě.
Hrajete výborně na housle.
Ona: To ať posoudí každý sám. Ještě hraji na violu a podle sluchu na klavír, ale to jenom tak rekreačně, ten klavír.
On: Já to mám trošku jinak. Já, jelikož je taťka podnikatel, nechtěl bych po taťkovi převzít podnik. Ne, nechtěl bych pustit tu firmu, aby přišla do cizích rukou, ale chtěl bych tátovi dokázat, že jsem také něčeho schopný. A i vůči tomu „symfoňáku", protože pokud by se to posunulo na zahraniční turné, to už by chtělo trošku větší peníze. A já bych chtěl vytvořit firmu, od píky ji vybudovat, už na tom pracuji.
Ona: Opravdu začíná.
Tak já si počkám. Ještě prosím nakonec. Je něco, co pokládáte za důležité, stalo se něco nebo bylo v minulosti, co způsobilo, že jste tam, kde jste?
Ona: Šlo to spíš tak pozvolna.
On: Jsme tvrdohlaví. U rodičů jsme viděli nějaký životní styl, že člověk má něco dokázat.
On: Prostě, když se pro něco rozhodnu, tak za tím tvrdě jdu.
Ona: Naprosto souhlasím
On: Což bohužel mládeži dneska, co koukám, tak jí docela chybí.
Ona: Nějaký elán, vize, představa. Ne samozřejmě všem.
Já stále nemohu věřit, že tu s vámi sedím, odpusťte, s dětmi.
On: Já se také cítím jako dítě. Já si dospělý nepřipadám. Nechtěl bych však, aby to povídání vyznělo nějak sobecky. Protože to, že je to tam, kde to je, to je díky lidem, kteří v tom jsou s námi. Dýchají pro to.
Ona: A dávají tomu svůj volný čas, udělají si tu sobotu volnou a přijdou si na 4 hodiny zahrát, což není málo.
On: My jsme pro to přinesli jenom ten nápad s tím, že jsme možná trochu pomohli při realizaci.
Ona: Ale takové to, že to hraje, a můžeme se s tím někde představit, za to mohou právě ti lidé. A jim právě děkujeme, našim muzikantům.
On: A jak na straně diváka, tak na straně hráčů. Protože i kdybychom byli super orchestr a nebyli by ti diváci, a nebyly by tyhle ohlasy, tak by to ani nešlo dělat.
Obávám se, že cokoli k tomu dodám, jenom ten rozhovor pokazím. Děkuji vám, Petro a Kubo. Všichni, jistě i naši čtenáři, vám přejeme, aby se vám v životě vždy dařilo. A abyste měli vždy dost sil udržet své impozantní cíle ve své mysli, protože, jak jsem četl kdysi, když jsem byl ještě tak krásně mladý jako dnes vy: „Nacházíme jen to, po čem toužíme celým srdcem."
.jpg)