Z knihovníkova posluchačského deníčku

JAN MEIER, VEDOUCÍ MĚSTSKÉ KNIHOVNY

Středa, 14. června 2017

Sdílet na:

Co se děje v Kovopodniku u Pitašů, to je prostě úžasné; zdejší dramaturgie a frekvence skvělých vystoupení silně připomíná náchodský Tepnaklub 70. letech – i tehdy se nad jeho pořady vznášel lehký opar neuvěřitelna. Že tohle probíhá v Šonově a v Broumově je o to fantastičtější.

Tak tedy minulý pátek Framus 5 a Michal Prokop. Setkání legend na entou, v minulosti propojených pozoruhodnými vztahy. Michal Prokop byl tváří soulového seskupení Framus Five 60. let. (Název skupiny se odvozoval od prasklé kytarové struny.) Toto prvotní, zdaleka však už ne zárodečné stádium dokládá deska Soul in Blues (1969) s bluesovými a soulovými standardy (Nobody Knows You, I Believe ad.) ve zvukovém kabátku šitém skupině na míru. Mám za to, že tehdejší Framus byl první, kdo u nás v bigbítu použil dechovou sekci (nebo to bylo ostravské Flamingo?). V době, kdy bigbít už začínal být takřka zakázaným slovem, přispěla skupina dalším albem přímo do zlaté pokladnice – nepísničková dvacetiminutová artrocková kompozice Město Er (1972) s Kainarovým textem dosud bere dech. Kdo by dnes řekl, že autorem jejího nekonvenčního aranžmá byl pozdější hitmaker Petr Hannig?

Črtnáctideník Aktuality Melodie tehdy přinesl zvěst, že Michal Prokop po jednom z koncertů, zpit úspěchem a plzeňským pivem, prohlásil, že do roka bude zpívat v Národním. V českém bigbítu se několik velkých hlasů opravdu objevilo, ten Prokopův k nim bezesporu patří. Jen to divadlo, kde za pár let zapěl, bylo na opačném konci Národní třídy (a ještě kousek dál). V legendárním Semaforu se Michal Prokop stal aktérem jeho nejúspěšnějšího představení Kytice. Vyzkoušel si pak i pop s Hanou Zagorovou a Evou Pilarovou a také zasoutěžil na Bratislavské lyře. Bigbítovým posluchačům se z uší vytrácel do vzpomínek.

Zprávou o návratu Framusu (5) bylo album Holubí Dante (1981) se slušnou titulní písní na straně jedné a zbytečnou hitovou směsí v závěru. To kolej Yesterday (1984) už bylo jinačí kafe. Spolu s Prokopem ho vařil i houslista Jan Hrubý, který desku aranžoval a také textař, básník Pavel Šrut – od té doby od Prokopa neodmyslitelný. Následující Nic ve zlým, nic v dobrým (1987) bylo podobně kvalitní, ale zdaleka ne tak úspěšné. Poslední vinylové LP Framusu Snad nám naše děti (1989) znamenalo návrat kytaristy Luboše Andršta i Jana Hrubého do kádru skupiny. Už tehdy se objevila akustická sestava Prokop – Andršt – Hrubý, která se před časem představila i v Pitašově Šonově. Andršt s Hrubým spolu už předtím stihli natočit skvělou jazzrockovou desku Capricornus.

Po roce 1989 na chvíli leccos vypadalo jinak. Dvojnásobný inženýr a také student teorie kultury Prokop zamířil do politiky (mimochodem, koncem 80. let byl předsedou "poradního sboru pro rockovou hudbu Ústavu pro kulturně výchovnou činnost" při ministerstvu kultury) a do televize. Luboš Andrš se stal pilířem skupiny doprovázející na koncertech Martu Kubišovou a Jan Hrubý se hudebně vrhnul na Kelty (jejich vliv už je slyšet např. v Yetti blues z Nic v dobrým...). Keltsky zabarvené album Černý ovce (1997) natočil i s Prokopem.

Ani Framus v nových časech naštěstí nepřišel zkrátka. A tak jsme čekali, co z útočného tria tří sedmdesátníků (Andršt a Hrubý se jimi stanou příští rok, Prokop si na sedmičku na začátku zvyká od loňska) podpořených rockovou rytmikou a dechovou sekcí stihneme v Edenu vstřebat. Nástup třemi peckami z Koleje Yesterday byl zdrcující, zároveň však vyvolal trochu obav, zda večer nebude mířit příliš do minulosti a k rozezpívávání posluchačů. Rozpačitě působila průběžná zpěvákova snaha roztleskávat a rozhýbávat publikum a z Pitašova podniku tak udělat malý Ein Kessel buntes.

Že kapela jen z minulosti nežije, o tom posluchače přesvědčily následující bloky z alb Poprvé naposledy (2006) a Sto roků na cestě (2012). Skladby z nich krom přesvědčivosti zpěváka a suverenity hudebníků připomněly i tradiční spolupracovníky na Prokopově repertoáru, již zmíněného Pavla Šruta, jehož texty oplývají nostalgií, skepsí i hravostí, a skladatele Petra Skoumala (už jsou to tři roky, co zemřel). Kdosi chytřejší než já o těchto albech napsal, že je to hudba šedesátých let se zvukem 21. století. Nebudu se snažit vymyslet to líp.

Poctou dřevním bluesmanům i dávným počátkům Framusu bylo závěrečné Boom Boom Johnyho Lee Hoookera, při nichž stojící posluchače ještě víc nadzvedlo především Hrubého houslové sólo. Přídavkovým Noc je můj den se Framus vrátil i k Městu Er. Andrštovo bluesové sólo v něm (stejně jako na LP následující meditativní Perceptua) byly tehdy poslouchány stejně pozorně až zbožně jako Hladíkovo sólo ve Slunečném hrobu.

Dokonalý večer. (Jen posezení u baru pak mohlo být o pár korun kratší.)

Po vystoupení jsem Michala Prokopa poprosil o playlist, tak si to můžeme zopakovat:

Kolej Yesterday
Blues o spolykaných slovech
Bitva o Karlův most

Poprvé naposledy
Virtuální realita
Zloději času
Láska je protijed

Zatmění
Stodolní
Kartáček na zuby
Sto roků samoty

Boom Boom

přídavek:
Noc je můj den

Foto Milan Hanč, (v příloze další akce Standy Pitaše - Promítání havlovských filmů a Blanka Šrůmová)