Galerie Dům v Broumově vystaví díla Jiřího Sopka

Kateřina Ostradecká

Úterý, 14. srpna 2018

Sdílet na:

V sobotu 18. srpna bude v Galerii Dům v klášterní zahradě v Broumově vernisáží zahájena výstava Jiřího Sopka.

Jiří Sopko (nar. 1942) je jedním z nestorů české malby druhé poloviny 20. století a vysokoškolský pedagog (v r. 1991 jmenován profesorem). V l. 1956–1960 studoval Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze a v l. 1960–1966 Akademii výtvarných umění v Praze (prof. Antonín Pelc). Pravidelně vystavuje od konce 60. let 20. století. Člen generační Skupiny 12/15 Pozdě, ale přece. V letech 1969–1971 působil jako odborný asistent na AVU v Praze u prof. Jana Smetany. V letech 1990–2016 vedl malířský ateliér na Akademii výtvarných umění v Praze (ateliér Malba I). Vychoval celou řadu výjimečných malířů z generace narozené v 70. a 80. letech. Mezi léty 2002–2010 působil dvě volební období jako rektor pražské AVU.

Jiří Sopko sestupuje svou tvorbou k fundamentům světa v jeho jevovém zdání a smyslovém vnímání. Sestupuje-li k základům, musí opakovaně klást základní otázky spojené s tázáním se po smyslu lidského bytí a existence v okamžicích štěstí i neštěstí, v situacích vzestupu, rovnováhy, vychýlení i pádu. Ohledává rámec obecné lidské zkušenosti v její rozpornosti, kterou situuje do nevyzpytatelného života barvy. Je to právě barva a vztahy, které vytváří, co Sopko osobitým způsobem převádí v antropologická či antropologizující témata. Opakuje tak historickou zkušenost, a proto má blízko k dějinám umění, které však vnímá nekonvenčně, "proti srsti".

Nejsou pro něj podstatné z hlediska vývojové chronologie, ke které je skeptický a kterou de facto odmítá, nýbrž z hlediska intenzity konkrétních zkušeností uložených v konkrétních dílech jemu blízkých autorů. Z těch starších mezi ně patří Pierre Bonnard a James Ensor, z novějších potom David Hockney, Per Kirkeby a Howard Hodgkin. Opět, nejpodstatnější je pro Sopka to, jakým způsobem tito umělci zacházeli/-jí s barvou. Jak se barva sama stává autonomním výrazem a jak souvisí její role s redukcí figury a prostoru. Prostřednictvím zraku zprostředkovává Sopko divákovi silný prožitek, který substituuje, nebo aktivizuje i jiné percepční smysly: některé barvy jsou chutné, některé obrazy křičí, jiné jsou tiché...

Výstava nazvaná DVEŘE, KOMÍN, MOŘE... představuje výběr z malířského díla Jiřího Sopka z let 2012–2016. Navazuje na dvě poslední Sopkovy samostatné prezentace, v bruselském Prague House (2017) a v Galerii Města Tábor (2018).