Když se zajímáme
Vytržené z běhu věcí měsíc naslouchaly v příhraničí Hanna Grześkiewicz, Liene Jurgelāne a Agnieszka Bułacik lidem, horám, vodám, stromům a dalším bytostem. Naslouchaly jinak, možná pozorněji, než dokážeme naslouchat my, kteří a které zde žijeme. Než si dokážeme naslouchat sami mezi sebou. Jejich lekce inspirují i dnes.
.jpg)
„Máte kočku?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ odpověděl mi, nejspíš trochu zaskočený mou jednoduchou, a přitom záludnou otázkou.
„Hladíte ji rád?“
„No samozřejmě.“
„Tak vidíte, už jste s nějakou nelidskou bytostí navázal vztah. A to bez konkrétního důvodu. Už žijete ekologicky.“
(Timothy Morton, Ekobytí)
Stát se stromem
Poprvé, když se s umělkyněmi setkávám, cítím se jako v bavlnce. Slova, doteky, kadence řeči jsou utkány ze zkušeností práce s lidmi a lásky k tomu dobrému, co je v nás. Během prvního workshopu díky kladským písním po několika letech objevuji svůj hlas. Hlas, který neřeší a nerozděluje úkoly, ale zpívá. Zpívá ukolébavku pro mého syna a všechny syny světa, kteří ji potřebují slyšet. Píseň o péči, odevzdání se, o splynutí se vším živím kolem nás.
Podruhé se stávám stromem. Úplně nečekaně. Během citlivě vedené imaginace využívající principy storytellingu – verbálního i zvukového, se mi na krátkou (a zároveň nekonečně dlouhou) chvíli rozšiřuje vědomí. Místo ezoteriky nebo látek měnících stav vědomí vycházíme z individuální i kolektivní paměti, meditace, mindfulness a dalších technik body-worku. Zkušenosti lektorek a jejich práce v terénu jsou nezbytnými předpoklady pro to, aby se něco takového mohlo stát. Drží prostor vědomě pevně a zároveň citlivě tak, že se na pár minut můžete stát hrušní a jako by se nic nestalo. Až na to, že se stalo hodně, až na to, že zbortila ohrada vědomí „já“.
Kořenová práce
Písně, které zmiňuji, jsou důležité; sesbírané jsou v prostoru česko-polské hranice, ale jejich studiem se dozvídáme o jejich cestách sem z Moravy, Slovenska, Německa a dalších proveniencí. Zněly v ústech a srdcích migrujících lidí, kteří si je přinesli jako živé dědictví rozličných krajin, aby je přimísili do výsadbového lože, kam zapustili kořeny.
Hana z Broumovska na nahrávce mluví o důležitosti tzv. „kořenové“ práce. Stejně jako migrující slova a melodie musely zakořenit a proplést se do našeho místního folkloru, že nás dnes ani nenapadne, jak moc jsou „odjinud“. Tak jako málokdo z nás může svůj broumovský rodokmen (nebo jakýkoliv jiný) doložit hluboko do minulosti – neznamená to však, že naše kořeny již nyní nejsou hluboké anebo rozprostřené, citlivé, komunikující propojenou mykorhizální sítí, která nemá žádné hlavní centrum a funguje jako nehierarchický celek. Naší prací je udržovat život jako propletenou síť vztahů, spolupráce a odolnosti – mám za to, že toto Hana nazývá těžkou prací a láskou zároveň.
Lekce tkaní a ekofeminismu
Při závěrečném poslechovém podvečeru se loučíme se stoletými stromy, které mají být pokáceny. Je nás ke třiceti, a když si představím tu energii, kterou jim našimi malými rituály, písněmi a doteky předáváme, a kterou nezřetelnými elektrickými výboji posílají i těm nejkřehčím, nemocným, těm úplně na okraji, v tu chvíli se mi uvolní dech. (Uklidňuje mě, že pravděpodobně nikdy nevykácí všechny stromy – a když alespoň pár propojených stromů zbude a začneme se od nich učit, máme ještě naději.)
Uprostřed prostoru, kde se odehrává závěrečná performance, stojí z větví a kořenů vyrobený tkalcovský stav. Tkaní je v mnoha prastarých kulturách obrazem světa (ano, i v té řecko-římské); horizontální vztahový model z hlediska udržitelnosti života na planetě Zemi válcuje hierarchický patriarchální model opírající se zlomenou hůl dominance a oddělení člověka od přírody. Ti a ty, kteří a které tkají, se podílí na udržování kosmické rovnováhy a kontinuity. Podílí se na sympoeisis, společném vytváření světa, ve kterém, jak popisuje jedna z nejvlivnějších současných feministických myslitelek Donna J. Haraway, nic nevzniká samo, ale všechno vzniká vztahově. Během večera společně tkáme.
Thread over thread
Root over root
Story over story
We are weaving.
(Liene Jurgelāne, Agnieszka Bułacik, Hanna Grześkiewicz)
V mytologiích i feministických teoriích se poměrně často tkaní vyskytuje i jako metafora aktu odporu. Například Penélopé ve slavné Odysseie ve dne tká, v noci párá; zastavuje tak čas, aby se vyhnula novému sňatku, ke kterému ji nutí společnost. Penélopé je ve svém jednání stejně politická jako ženy, které do svých výšivek vkládaly a vkládají skryté či explicitní politické symboly. Před dvěma lety jsme se v Broumově díky jiné rezidenční výzvě mohli setkat s běloruskou umělkyní Rufinou Bazlovou, která v médiu tradiční vyšyvanky zviditelňuje osudy politických vězňů a vězeňkyň a její vyšívanou košili si tu a tam obleče Volodymyr Zelenskyj – prezident napadené a okupované evropské země.
Obě tyto strategie můžeme vnímat jako příspěvek k myšlenkovému konceptu, který tkaní a vyšívání chápe jako model nenásilné transformace směrem k solidárnější a spravedlivější společnosti. Mám radost, že nám nejen vyšívací lekce Hanny, Liene i Agnieszky zůstávají na Broumovsku a můžeme z nich čerpat v našich každodenních výzvách i dlouhodobých úvahách o tom, jak v tomto prostoru soužít s lidmi, stromy, skálami i dalšími více-než-lidskými bytostmi.
