Na Pellyho Terase začala výstava fotografií Adolfa Hejny

Když se ohlédneme za sebe, nutně si musíme uvědomit, že veškeré naše vzpomínky se vážou na určité věci, na artefakty doby minulé. A moc nezáleží na tom, jestli se jedná o fotografie z dovolené, suvenýry z cest nebo předměty denní potřeby, které časem zastaraly a jen je kdosi nejspíš neměl to srdce vyhodit. Kouzlo zapomenutých věcí na nás potom dýchá z výloh a pultů starožitnictví.

Pohled na staré věci, které už přestaly sloužit, ale stále existují, snad trochu zapomenuté v čase, v nás často evokuje představu, jaké by to bylo, kdybychom jim daly nový smysl. Vynechat dekorační stránku, která se nabízí víceméně sama a pokusit se skrz nepoužívané artefakty najít hlubší smysl a možná i jinou cestu. Stačí se jen zastavit a zamyslet. Fotograf Adolf Hejna v sobě nezapře vnímavého a přemýšlivého člověka. Představovaný cyklus fotografií vzniká v chátrajícím stavení autorova dědy a babičky. Sám vzpomíná: "Když všichni zemřeli a dům osiřel, trvalo mi několik let, než se mi podařilo najít odpovídající přístup." Přístup pokorný, rozjímající s onou pověstnou trochou nostalgie, které ještě není kýčem a neobtěžuje, ale je nutnou ingrediencí výsledného díla.

Autor k výstavě sám říká: „Ze dna svých vzpomínek lovím své dětské představy, které míval jsem při čtení, či poslechu bible, a tak vzniká toto bizardní a zároveň harmonické spojení věcí, prostoru a příběhu. Věci důvěrně známé, sloužící kdysi ke zcela jiným účelům (což je mi ve většině případů zcela zřejmé), dostávají jinou úlohu a stávají se ‚hráči' v příbězích biblických. I artefakty, které sem přímo nepatří, mají vždy alespoň nějakou souvislost s tímto místem nebo předky, kteří dům obývali. Je to možná poslední hold prostým věcem, poctivým lidem, skromnému žití ve víře, která je tímto ‚geniem loci' prostoupena skrz na skrz. Vybrané příběhy rozhodně přesahují rámec katechismu a jsou obecně i morálně platné dodnes. Copak téma emigrantky Rút není aktuální? Nenaříkáme si nad tím, jak jsme se za komunistů měli lépe, stejně jako Izraelité na poušti? Nebo se někdy nechováme jako Babylóňané: ‚Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi'? Obraz zjednodušuji na hranici symbolu ‚dopravní značky', to aby i oka-mžik dokázal ‚spustit' příběh, jež představuje."