Na terase polických Pellyho domů vystavuje fotograf Zdeněk Odl

Zdeněk Odl se narodil v roce 1948 v Praze. Základní školu navštěvoval v Uhlířských Janovicích na Kutnohorsku. Potom se přestěhoval do Náchoda, kde vystudoval strojní průmyslovku. Po dokončení studia pracoval jako seřizovač ve Vebě v Polici nad Metují. Následně se „přesunul" do Veby v Broumově, kde pracoval ve výpočetním středisku jako programátor a potom ve vzorovacím středisku jako dezinatér (kreslič vzorů).

Fotograf Zdeněk Odl rozložil svou tvorbu do dvou významných rovin, které jsou ve zdánlivém rozporu. Je znám jako fotograf světa nejmenších, lidskému oku viditelných, živých tvorů – brouků, motýlů, vážek. A k tomu rád zaznamenává krajinu kolem sebe – krajinu formovanou převážně barokní architekturou. Rozpor těchto dvou rovin mizí v okamžiku, kdy si uvědomíme, že obě dvě zřetelně formují náš pohled na svět kolem. Bez života – a nezáleží na tom, zda se jedná o savce či brouky a hmyz – by krajina neměla žádný smysl. A bez architektury by se nemohla hlásit k civilizaci a člověku.

Z jeho tvorby je cítit snaha o komplexnost zaznamenávání světa a života. Odl nachází harmonii v měřítkách, které jsou na opačných stranách pomyslné osy – jakoby chtěl naznačit, že spojení mikro- a makrosvěta je nejen možné, ale podstatné. Podstatné pro pochopení a porozumění kraji a životu v něm.

Baroko je nejvýznamnějším architektonickým slohem, který formoval řád a rytmus krajiny. Bez nadsázky se dá tvrdit, že pouze v místech, kde vznikla industriální a průmyslová zástavba, není krajina barokní. Jinak je prodchnuta spoustou kapliček a božích muk, přímých císařských silnic lemovaných stromořadím, na které navazují současné trasy. A samozřejmě ohromným množstvím kostelů, klášterů, paláců, měšťanských domů, ale i zlidovělé architektury. Petr Dvořáček v publikaci Baroko ještě poznamenává: "Barok je však pro nás významný i tím, že ze všech slohů jedině tento natolik srostl s naším kulturním prostředím, že se stal skutečně domácím a mohl se vyvinout v širokém měřítku k osobitým projevům."

V naší krajině je velice nesnadné nedat se okouzlit barokem. Baroko ohromuje svou mohutností a tou dokáže „zdrtit" pozorovatele tak, že při pohledu na komplexnost a rytmičnost staveb, přestává vnímat okouzlující jemné detaily, které jakoby ani barokní nebyly. Fotograf Zdeněk Odl se dokáže odpoutat od mohutnosti a majestátnosti baroka a umí se zaměřit na jednotlivosti, ze kterých vše následující vyplývá. Jakoby nahlížel na barokní architekturu zevnitř: ve sledu jednotlivostí se sice může zdát, že celek kamsi uniká, ale je to pouze první dojem. V každém detailu, v každé byť sebedrobnější části architektury, vidíme i vše, co je za ní. Díky tomu, že se nám baroko tolik „zadřelo" pod kůži, stačí jen náznak, abychom si dokázali v duchu „domalovat" zbytek architektury. Odlovy fotografie barokní architektury nejsou vytržené z reálna, ale jsou – stejně jako celá barokní architektura – pevně zasazené do krajiny, do našeho vědomí. Za jednotlivými atributy „nejhonosnějšího" stavebního slohu už vidíme i celou krajinu, která na fotografiích sice většinou není „fyzicky" přítomna, ale přesto se o své místo neodbytně hlásí. Komplexnost díla fotografa Odla dokazuje fakt, že dokáže trpělivě hledat a nacházet ono sdělení, často ukryté v majestátné mohutnosti celé stavby. Může se zdát, že rytmické „vlnění" půdorysu, pravidelné střídaní prolamovaných a vystupujících ploch, se přenáší i do fotografického díla autora. Jakoby se nechal vést původní silou a smyslem architektury, která formovala veřejný prostor s morovými sloupy a kašnami i krajinu s množstvím prvků drobné architektury a plastik a všechny tyto prvky posléze propojovala v promyšlených souvislostech s architektonickými dominantami.

Všechny detaily, či „kousky" architektury, které autor předkládá návštěvníkům, jsou propojeny s architektonickými dominantami – a samozřejmě naopak: všechny dominanty jsou propojeny s vystavovanými detaily. V širším kontextu můžeme tvrdit, že všechny vystavené fotografie jsou spojujícím článkem mezi mikro- a makrosvětem nejen architektury, ale i celé okolní krajiny.

Zdeněk Odl na sebe vzal těžký úkol: odejímá baroku jeho nejvýznačnější atribut – mohutnost staveb – aby v křehkosti detailů a jednotlivostí nabídl divákovi jeho komplexnost. A, místy až s dětskou hravostí, se mu to daří.

Podle Petra Dvořáčka je v barokní architektuře vše "podřízeno záměru umělce a účinku na diváka." Tato linie je zřetelná i v tvorbě Zdeňka Odla: záměrně odstraňuje to nejznámější a „nekřiklavější", aby „zbytek" nechal působit na divákovo podvědomí. Tím vrací monumentalitě barokní architektury lidské měřítko, které se v mohutnosti staveb často vytrácí. Nakonec i v „portrétech" kostelů a krajiny zůstává cosi, co je člověku blízké – něco důvěrně známého, domácího, něco, co každý z nás může potkat denně, aniž by si toho všiml. V tom spočívá kouzlo Odlovy tvorby: věci skrývající se za jednou fotografií, představuje v dalším díle tak, že v něm „zakryje" to, co je jasně zřetelné v díle předcházejícím. Jakoby se i v tomto projevovala dynamičnost dávných stavitelů, která je zřetelná nejen v barokních stavbách, ale pracuje s ní i současná architektura.

Autor nepředkládá divákovi jasné sdělení, nenabízí „dokonalé kopie krajiny a staveb", nesahá po nejsnazší možné variantě. Právě naopak: svou tvorbou zasahuje podvědomí diváka, naznačuje ohromný prostor za svými díly a vyznění nechává na každém jednotlivci.