Na terase polických Pellyho domů vystavuje své objekty Bohumil Bob Zelený

I.

"Sochařstvím vyrozumívám to, co se vytváří odnímáním..." - Michelangelo Buonarroti v dopise Benedettovi Varchimu, z r. 1549

Nejzřetelnějším a nejsamozřejmějším vjemem reality a reálnosti světa je vnímatelná trojrozměrnost prostoru. Malířství se s ní dokázalo vyrovnat až v renesanci, při znovuobjevení perspektivy. Oproti tomu sochařská tvorba byla tohoto problému ušetřena.

Nejstaršími archeologickými nálezy jsou povětšinou střepy nádob a sošek či soch. Malířská tvorba se, až na malé výjimky, do dnešní doby nezachovala. Anebo možná ani neexistovala. Na druhé straně snaha člověka zachytit a ztvárnit svět kolem sebe v trojrozměrné skulptuře v kameni či dřevě, tady byla nejspíš od prvních kroků rodu homo sapiens po zemi. Zmiňované střepy nádob jsou ve své podstatě částmi prvních sochařsko-keramických prací. Herbert Read dokonce považuje antickou vázu za pravzor harmonie. V eseji Význam umění napsal: "Umění se rozvíjelo od skromných počátků, až se stalo v pátém století př. n. l. reprezentativním uměním nejsenzibilnější a nejintelektuálnější společnosti, jakou kdy svět znal. Řecká váza je typem veškeré klasické harmonie." Sochař Bohumil „Bob" Zelený jakoby navazoval na tradici antických sochařů, kteří ve svých vlysech – ač zobrazovali především věci náboženské – pracovali s civilní předlohou.

Po dokončení bakalářského studia na Ostravské univerzitě se autor vrací na rodný statek a ve svých plastických reliéfech (tolik podobných antickým vlysům) zaznamenává každodennost okolního života: králíky sedící v králíkárně (Poslední večeře), traktor jedoucí na pole nebo z pole či dřevorubce při práci (cyklus Tata). Přestože gesta jeho postav jsou přehnaná a místy až zkarikovaná, za jeho prací se skrývá realita v nejvlastnější podobě významu slova. Stejně jako předlohou pro antické karyatidy stály ženy denně chodící na trh v Athénách nebo athénské hetéry, jsou Zeleného předlohou bytosti a věci denně potkávané.

Z cyklu Tata

Antika definovala naši představu krásna, tak jak ji vnímáme dnes, ač jsme se k tomu dopracovali až při zpětném pohledu. Jak tvrdí filosof Jan Patočka: "Pojem krásy, filosofie krásy, reflexe o kráse – pojem krásy, který se překládá řeckým to kalon – neodpovídá našemu pojetí krásy. Řecký pojem to kalon je v jistém smyslu mnohem širší, dotýká se i u takových myslitelů základního významu, jako je třeba Platón, oblastí, do kterých my krásu neumísťujeme." Ač řecká filosofie prioritně nepracovala s pojmem krásna, přesto bez jí položených základů, by následný zrod estetiky nebyl tak snadným. Ale co antika definovala zcela jasně, je představa dokonalé sochy, tak jak ji ve svém Kánonu pojmenoval sochař Polykleitos, když matematicky vyjádřil poměry jednotlivých částí lidského těla vůči celku. Galénos se na Polykletův Kánon odkazuje, když píše: "A tak je chválena mužnost Polykleitova Pravidla (Kánonu), pojmenovaného podle toho, že všechny části (těla) jsou navzájem přesně souměřitelné."

Ač volně stojící skulptury Boba Zeleného jsou abstrahovány na jednodušší tvary, autor se důsledně držel Polykleitova Kánonu. Jeho Kuřáci jsou zjednodušeny až na samou hranici dojmu setkání tří postav u cigarety. Jakoby se nad nimi vznášel jakýsi opar či kouř nadčasovosti a zanechával po sobě niterný pocit, známý z chvějivých impresionistických obrazů, že divák sleduje něco důvěrného. Stejný dojem vzniká i při pohledu na reliéfy s naprosto civilními a domácky intimními náměty, jako jsou nudící se prodavačka, nebo muž doslova rozvalený v křesle a sledující televizi. Ač jsou svou předlohou hodně civilní a až „nedůstojné" vážného umění, zůstává v nich ona harmonie zmiňované Polykleitem nebo nalezená Herbertem Readem v řecké váze.

Kuřáci

V roce 1924 si italský sochař Alberto Giacometti do deníku zaznamenal: "Vytvořit velký, jednotný a úplný souhrn hmot: celek, jehož všechny části by byly v souladu. Všechny části logicky vystavěné a vymezené v jasných, organických formách. Udržet zároveň v obou směrech vztahy hmot. V celém souhrnu plynulá harmonie. Každá forma ucelená. Souhrnná forma, plná, působivá harmonie, až do okolního ovzduší." Možná se svou tvorbou Bohumil Zelený natolik přiblížil k Giacomettiho představě, nebo italský sochař zapsal nadčasová slova, každopádně tyto věty by se klidně mohly stát mottem celé výstavy.

II.

Bohumil Zelený (narozen v Náchodě 17. 5. 1988); v letech 2004 až 2008 vystudoval Střední školu Uměleckoprůmyslovou v Hořicích v Podkrkonoší, obor restaurování kamene a podobných materiálů, letech 2008 – 2009 potom obor malby. Následně (2009 – 2012) vystudoval Sochařství a volnou tvorbu na Ostravské univerzitě v Ostravě.

Pro výstavu na Terase Pellyho domů v Polici nad Metují připravil souhrnnou expozici, zahrnující samostatně stojící objekty-sochy i zavěšené reliéfy. Spojením instalace soch v jejich původní představě – tedy jako volně stojících skulptur v prostoru – a reliéfů docílil vyváženosti celé expozice. Ta svým názvem jasně odkazuje na místo konání, tedy na Terasu Pellyho domů v Polici nad Metují. A ony „trasy" vedoucí na Terasu, jsou jasně vnímatelné právě v nainstalované expozici, která svou jednoduchostí a jakousi nenuceností ukazuje na přímost cesty, ale svým střetem volně stojící skulptury se zavěšeným reliéfem naznačuje přece jenom nesnadnost cesty-trasy autora, kterou musel urazit, aby se nakonec dopracoval ke svému bytostně autentickému výtvarnému jazyku. Sochy stojící v prostoru výstavy mohou působit jako artefakty, ale nejsou v žádném případě vytržené z reality. V kontextu výstavy tvoří nejnosnější prvek, jakousi páteř, na kterou jsou „nervovým" systémem navázány zavěšené reliéfy.

Poslední večeře

Český sochař Vladimír Preclík si při návštěvě Teplicko-Adršpašských skal zapsal: "Podobně je to se sochami, které přece také nechtějí předstírat, že jsou opravdovými živými postavami, a přesto se někam dívají a jsou schopny s námi komunikovat." Sochy Bohumila Zeleného s námi komunikují svébytným jazykem, který – zdá se – čerpá ze všech poloh češtiny; občas nás překvapí svou pravopisnou přísností, občas nečekaně promluví slangem ulice. Přesto nám sdělují autorovu představu o pravdě, tlumočenou přesně vymezeným objemem jeho sochařského díla.