Nakladatelství Bor vydalo další knihu z Broumovska

V pondělí 14. května byla v přeplněném dětském oddělení městské knihovny v Broumově za účasti jejího vedoucího Jana Meiera, vydavatelky Evy Koudelkové a autora Tomáše Martince kniha Hranice uvedena. Jan Meier představil stručně autora i knihu a každý ze tří jmenovaných přečetl přítomným posluchačům jeden úryvek z různých povídek z knihy Hranice. Na závěr promítl autor svoje DVD, Výklad hory na křížovou královnu, film o česko–polském pomezí, oblasti dnes polských Stolových hor a Českého koutku.

Vydavatelka Eva Koudelková citovala z doslovu, který ke knize napsala, a připomněla, že slovo hranice v názvu neznamená pomezní čáru, ale spíše hranice v nás a kniha pojednává o důsledcích těchto hranic: „Broumovsko se ve své historii stalo svědkem mnoha činů vzájemné netolerance, zároveň to je však krajina přátelská a smírná, ale také mýtická a magická...“

Tomáš Martinec, který se narodil v Broumově a své dětství a mládí strávil v Machově nedaleko Police nad Metují, o knize prozradil: „Povídky vznikaly 10 let, možná i déle. Nesouhlasím s tvrzením, že je to kniha, která by popisovala sudetskou otázku. Je tam spousta povídek, které se spíš věnují hudbě.“ Nakonec upozornil na leitmotiv knihy: „Všichni se snažíme překračovat hranice svého prostředí a jediná cesta k osvobození je skrz naše přijetí toho, kde nebo v čem žijeme.

Mám dvě děti a uvědomuji si, že ony už ty hranice nevnímají. Když se dívám do Polska, mám tam jakoby vystřiženou mapu, kde je sousední země, ale nemám tam volný prostor. Ty hranice tam mám, psychicky. Dnes moje děti, když společně cestujeme a já jim vyprávím o Evropě, ony už tu hranici nemají. Je to zajímavé. A o těch věcech jsem chtěl povídat. Že ta hranice tady byla a je to naše dědictví z dob minulých. A když o tom nebudeme mluvit, nebudeme mít zpětnou vazbu. Každá taková výpověď, třeba v příbězích v knížkách paní Koudelkové, když píše o všem, co se tady dělo, negativním i pozitivním, všechny ty pověsti, které přináší, to jsou vlastně strašně hodnotné věci. Protože ony ten kraj oživují, dávají mu duši. Goethe, když tady byl, říkal, že se zde duch projevil v krajině. Myslel tím i to, že duch se projevil v těch pískovcových útvarech. Proto sem jezdil. Ten duch tu opravdu je...“

Jan Meier uvedl mezi jiným i myšlenku o rozdílném vnímání Broumovska: „Mluvil jsem s autorem o temných stránkách, kterých je v té knížce spousta a snad i převažují. A mně to připadá trochu jako klišé v literárním pohledu na Broumov. Když si vezmete výborné povídky Josefa Škvoreckého, vzpomínky senátorky Moserové na svoji chůvu, která odtud pocházela – byla to zdejší Němka, vzpomínky Jindry Růžičky a jiné, ve všech je takové temno, které tady těsně po válce, a v okolních vesnicích déle než v Broumově, možná bylo. Ale rozchází se to se zkušeností nás, kteří jsme zde tehdy prožili pěkné dětství, i se zkušeností dalších lidí, kteří tu prožili v několika generacích docela normální životy.“