Neopakovatelnost fotografie a její jedinečnost je úžasná

S jedinou výjimkou vystavuje krajinářskou fotografii, která svou osobitostí oslovuje návštěvníky fotografických výstav už po mnohá desetiletí. Krajina je v expozici Zítkovy výstavy vnímána jako domov, jako nerozlučný "partner" lidského života a mnohdy ani nezáleží na tom, zda je na snímcích zobrazena krajina domova – v případě Milana Zítky Policko a Broumovsko s přesahem ke Krkonoším – nebo zda prezentuje Alpy či park v Brně. Jakoby autor hledal v důvěrně známých a prostých krajinářských motivem to, co můžeme nazvat "duší krajiny". Tu pra-podstatu, která provázela už naše dávné předky, krajinu kterou procházel Ötzi na své cestě Alpami a kterou vnímali kolem sebe jak Sókratés tak Giordano Bruno či Camille Pissaro.

Krajina, kterou vnímáme od samého počátku života, je niternou součástí nás všech, zakódovaná v lidské DNA a díky tomu snadno rozpoznatelná a pochopitelná. Autor ale dokáže k tomuto dávnému tématu přidat jakousi přidanou hodnotu: v podobě precizní technické práce a velice jemné barevné citlivosti, která se stává možná důležitějším aspektem jeho díla, než samotný motiv. Návštěvník je konfrontován s běžností světa v jemně něžném pojetí Milana Zítky, který neexperimentuje ani s impresionistickou vizí ani s modernou. Jeho krajina si na nic nehraje, protože sama to nepotřebuje a autor necítí nutnost se jí jakkoliv zmocňovat či ovládat.

Slovinský básník Miroslav Košuta v básni Les, v nějž jsi věřil napsal:
"Ale ty máš oči, aby ses díval.
hrdlo, abys jako šelma promluvil
[...]
a odnese tvou vlčí duši
do nového lesa, přes hory a moře,
neboť věz: stromy a lesy,
dokud ty žiješ, někde žijí rovněž." (přeložil František Benhart)

Milan Zítka má oči, aby viděl svět kolem svět a dokáže toto vidění přetavit do fotografie a zůstává nezměnitelným faktem, že jím zachycené stromy a lesy někde žijí rovněž, pokud je nemáme zrovna před očima. A někde v tomto prostoru se nachází ona pra-podstata krajiny. Z jeho fotografií zamlženého lesa má divák pocit, že někde tam ještě přežívají dávní bohové kmene Bójů a snad ještě i jejich předchůdci z dob dřívějších, kdy krajina ještě nebyla osídlena.

Milan Zítka: narozen v Broumově roku 1972, pracuje jako technik v oblasti čištění odpadních vod. Fotografii se věnuje od 12ti let, kdy dostal k Vánocům svůj první fotoaparát – ruskou Viliu. Sám na to vzpomíná: "První zkušenosti s touto ‚hračkou' nebyly z dnešního pohledu moc slavné. Častokrát jsem nedobrovolně skončil s přetrženým filmem, který nešel posunout dopředu ani zpět." Uvědomuje si, že fotografická technika je pouze nástroj a ke své práci přistupuje s pokorou člověka, který vnímá krásu krajiny, ale je si vědom i toho, že "hodně záleží na zkušenostech využívat osvědčené postupy od výběru materiálu přes správnou expozici a vyvolání filmu až po výslednou zvětšeninu," jak sám říká. K tomu dodává slova okouzlení fotografa, která by se klidně mohla stát mottem jeho výstavy: "Neopakovatelnost fotografie a její jedinečnost je úžasná."