Rozhovor s Petrem Bergmannem o Sigismundu Bouškovi

Barbora Trenčanská

Pátek, 4. srpna 2017

Sdílet na:

Sigismund Ludvík Bouška (1867-1942) byl členem benediktinského řádu a katolickým knězem v Machově, Polici a Bezděkově nad Metují. Zároveň se jednalo o spisovatele, básníka, překladatele, znalce a sběratele výtvarného umění a čelného představitele Katolické moderny.

Pane Bergmanne, ví se o Vás, že jste dlouholetý sběratel archiválií a památek na staré Broumovsko a Krkonoše. Kdy jste se však rozhodl, že svoji pozornost soustředíte i na konkrétní osobnost tohoto regionu – Sigismunda Ludvíka Boušku? A kdy poprvé jste o tomto benediktinském mnichovi a knězi slyšel?

K Bouškovi jsem se dostal oklikou přes sochaře Františka Bílka, jehož tvorba mne vždy oslovovala. Měl-li bych označit jednu jedinou budovu jako mému srdci nejbližší, byla by to Bílkova vila nad Chotkovými sady v Praze. Nikdy jsem neměl dostatek peněz, abych si mohl kupovat originály Bílkových děl, proto jsem dával za vděk knihám s jejich reprodukcemi. Jednou takovou byla také korespondence Sigismunda Boušky s Bílkem, kterou navíc pořádala moje kamarádka Zuzana Pokorná. Při četbě Bouškových dopisů jsem se začal zajímat přirozeně také o Boušku samotného. Když jsem se pak přistěhoval na Broumovsko, můj zájem o Boušku vzrostl vzhledem k jeho dlouholetému působení v tomto kraji na konci 19. a počátku 20. století. Nejvíce však přispěla náhoda, kdy jsem manželce koupil harmonium a sháněl k němu noty. V antikvariátu jsem koupil soubor not podepsaných Bouškou, což byl fascinující zážitek. K notovým sešitům pak přibyly rukopisy Bouškových partitur, a tak začala vznikat má sbírka, do které časem přibývaly jeho obrazy, portréty, ex-libris, korespondence, fotografie a další předměty a archiválie. Vedle toho jsem se ponořil do světa Katolické moderny, hnutí, jehož vznik Bouška inicioval a začal jsem sbírat tisky a bibliofilie z tohoto okruhu. To vše mi umožnilo poznat Sigismunda Boušku jako skutečně nevšedního člověka a všestranného umělce.

Jste spíše amatérský historik a novodobý vlastivědný pracovník v tom dobrém slova smyslu. Seznámil jste se při studiu Bouškova života i s archivními fondy, které jsou uloženy ve státních institucích jako je Literární archiv Památníku národního písemnictví (PNP) v Praze nebo Státní okresní archiv v Náchodě?

Bouška byl grafoman a pečlivý archivář, takže jeho fond je natolik rozsáhlý, že jeho detailní studium by normálnímu smrtelníkovi zabralo snad celý život. Naštěstí žijeme v době internetu a digitalizace, takže je do fondu možné nahlížet přes internet a vyhledávat si jen to potřebné. Touto formou jsem s fondem PNP pracoval, do detailnějšího studia jsem se nepouštěl. Celý Bouškův fond ještě není ani kompletně zpracován a hlavně jsem se během své sběratelské činnosti dozvěděl o dalších významných depotech u soukromých sběratelů, které jsou mnohdy zajímavější než depot v PNP. Bouška byl skutečně fenomén.

Sigismund Bouška měl ve svých zájmech až "renesanční" rozpětí. Která část jeho tvorby Vás nejvíce oslovila?

Bude to znít pateticky, ale jeho tvorba zaměřená na děti. Bouška nepsal pro děti, jak je někdy mylně interpretováno, psal o dětech. Zprvu jsem měl dojem, že Bouškův styl je natolik archaický, že už se dnes nedá číst. O jeho básních, zejména ve sbírce "Pietas", to snad i platí. Ale o jeho povídkách, když jsem se do nich začetl, nikoli. Některé jsou silnější a některé slabší, ale ty skutečně povedené jsou dílem klasika. Bouška má neuvěřitelný vypravěčský talent, rozvinutý smysl pro detail a obrovskou schopnost vtáhnout čtenáře do atmosféry a vlastních pocitů takovým způsobem, že situace s ním skutečně prožívají. Bouška se intenzivně věnoval dětem a těžce nesl jejich strádání nebo úmrtí. V povídkách, kde popisuje utonutí děvčátka v Machově nebo strastiplnou cestu zimní krajinou k umírající školačce kdesi ve Stroužném, aby jí dal poslední pomazání, píše skutečně mistrovsky. Stejnou sílu však lze cítit i ze zcela prosté kostelní písně "Za Marušku Balcarovou", kterou Bouška složil pro její příbuzné, aby zemřelé dívce mohli zazpívat na poslední cestu. Tohle byl Bouškův ventil, kterým uměleckou formou pouštěl přetlak z náročné práce venkovského kaplana, posléze faráře. Ačkoli základem Bouškova díla byly překlady a studie provensálských a katalánských mystiků, které se dnes, klasici prominou, už opravdu číst nedají, tak pro mne je Bouška především citlivým vypravěčem vlastních emocionálních prožitků. Někdy na hranici kýče, z dnešního pohledu vnímání literatury určitě, ale jádro jeho prózy je ryzí kvalita. Nejednou bylo také připomenuto, že Bouška byl vlastně v našem literárním prostředí prvním, kdo k dětem svojí tvorbou takto obrátil pozornost svou a následně také čtenářů. Nikoli jen formou pohádek pro děti, jak bylo obvyklé, ale skutečně empatickou sondou do jejich života, do jejich světa, do jejich strastí a radostí. To je zatím v obecném měřítku nedoceněno.

Nesmíme také zapomenout na Bouškovy rozsáhlé přátelské a pracovní styky s významnými osobnostmi kulturního života přelomu 19. a 20. století. Které z nich k němu měly nejblíže?

Bouška sám hovoří o literárním kritikovi F. X. Šaldovi, spisovatelce Růženě Svobodové a malířce Zdeňce Braunerové jako o svých nejbližších přátelích, o čtyřlístku. Šaldu ctil a skutečně miloval, ačkoli Šalda Boušku nešetřil. Bouška si nesmírně cenil až otcovského přátelství s Jaroslavem Vrchlickým, který mu byl učitelem a inspirátorem. To Vrchlický rozpoznal Bouškův překladatelský talent a navedl jej na provensálskou a katalánskou literaturu. Obrovské přátelství s obdivem až na hranici zbožňování prožíval Bouška s básníkem a spisovatelem Otokarem Březinou, velmi obdivoval také již zmíněného Františka Bílka, kterého ve skutečnosti objevil pro širší veřejnost, ale přátelství z jejich vztahu nevzniklo. A pak to byla celá řada literátů z okruhu Katolické moderny, počínaje Bouškovi snad nejmilejším a nejbližším přítelem Jindřichem Šimonem Baarem, přes Xavera Dvořáka, Viléma Bitnara a další, až po Karla Dostála-Lutinova, se kterým úzce spolupracoval, ale velmi konfliktně a nesourodě, takže jejich vtah lavíroval mezi přátelstvím a nenávistí, až se Bouška od Lutinova odstřihl. Ale těch přátel byla neskutečně dlouhá řada, patřil mezi ně Josef Váchal, zejména v Bouškově "bezděkovském" období, Jakub Deml, Jakub Arbes, Alois Jirásek, Jan Havlasa, těsné přátelství navázal také s historikem W. W. Tomkem. A to jsem vůbec nejmenoval osobnosti z hudební oblasti, kde Bouška měl další desítky významných přátel, a to i v zahraničí od Německa přes Rakousko, Itálii, Španělsko, Francii, až po Japonsko, neboť se věnoval sbírání japonských dřevorytů a patřil mezi přední znalce japonerií. A další přátele měl mezi houbaři! Bouška byl opravdu vášnivým houbařem a přátelil se například se slavným mykologem Janem Bezděkem, učitelem v Polici nad Metují. Nutno připomenout, že tyto své kontakty Bouška udržoval z fary v Machově nebo v Bezděkově, případně z Broumova nebo Police, kam za ním mnozí jmenovaní i opakovaně dojížděli, a s většinou z nich byl až v nepředstavitelně čilé korespondenčním styku.

Na aktuální výstavu v Muzeu Broumovsku by měla časem navázat i Vaše publikace o Sigismundu Bouškovi. Jak jste s její přípravou daleko a kdy by se mohla objevit na knižních pultech?

Příprava publikace je skutečně v pokročilé fázi, ale nyní jsem vstoupil do jednání s významným nakladatelem, který má o Boušku velký zájem, ale jeho představa o knižní monografii je mírně odlišná od mé. Vede mě to tedy k přehodnocení mého záměru a po zahájení výstavy, na kterou pan nakladatel přijede, budeme v diskusi o podobě knihy dále pokračovat. Může se tedy stát, že dojde ke změnám, které vydání knihy oddálí, ale celkem jistě by to bylo ve prospěch věci. Netroufám si tedy nyní slíbit žádný termín, původní záměr byl vydat knihu již v průběhu letošního podzimu, posun by znamenal spíše jaro nebo léto příštího roku.

Děkuji za rozhovor a společně s Vámi zvu všechny čtenáře na výstavu "Bezděkovský kostelíčku", která bude v Muzeu Broumovska otevřena od 5. srpna až do 8. října tohoto roku.

Rovněž děkuji a dovolím si k pozvání připojit vzkaz, aby čtenáři vnímali výstavu nejen jako připomínku Bouškova výročí 150 let od jeho narození, ale také jako příspěvek k poznávání pestré historie našeho kraje. Bouška byl podle mého názoru po Jiráskovi druhým nejvýznamnějším literátem a umělcem českého původu v regionu. Vytvářel neuvěřitelná spojení myslí a duší, vedle práce duchovního a rozsáhlé umělecké tvorby byl také obrozencem, vlastencem v tom nejlepším možném smyslu toho slova, mecenášem umění a podporovatelem hned několika umělců, kteří se později všichni profilovali jako vynikající malíři, sochaři, básníci nebo spisovatelé. Bouška nebyl v malbě Mánesem ani Mařákem, které obdivoval, v hudbě nebyl Dvořákem, s jehož žáky se Bouška přátelil a perem nevládl jako jeho největší literární vzory Zeyer nebo Vrchlický, ale byl obrovskou osobností, která měla a má dodnes pro region Broumovska nepopiratelný význam. Vhled do života a díla Bouškova je vhledem do historie regionu z jiného úhlu pohledu, než jaký se nám běžně nabízí. Výstava pootevírá okno do Bouškovy duše a přibližuje nejen osobu a tvorbu Sigismunda Boušky, ale také řady umělců z jeho bezprostředního okolí.