Rozhovor se spisovatelem Davidem Zábranským

Kateřina Ostradecká

Pátek, 9. června 2017

Sdílet na:

Spisovatel David Zábranský je v současné době na stipendijním pobytu v broumovském klášteře. Jeho debut "Slabost pro každou jinou pláž" získal cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Kniha "Edita Farkaš" byla nominována na Českou knihu a Škvoreckého cenu. Román "Martin Juhás čili Československo" byl nominovaný na Českou knihu a na Magnesii Litera v kategorii Próza a Kniha roku...

Jak k tomu došlo, že jste "vstoupil" do broumovského kláštera?

Asi před měsícem mi přišla zpráva od jedné mé známé, kolegyně z Polska, která spolu se svým přítelem založila nadaci Gory Babel, což je organizace, kterou zaštiťuje Olga Tokarczuk – v současné době asi nejznámější polská spisovatelka. Napsala mi, jestli se nechci přihlásit na stipendium, které vypisují… Váhal jsem zhruba dvě hodiny, možná ještě míň, a pak jsem hned odepsal, že chci. Hodilo se mi to, s psaním jsem zrovna byl už docela dlouho v mrtvém bodě. Myslel jsem si, že by změna místa mohla prospět, což se nakonec potvrdilo…

Jak dlouho u nás budete?

Od 8. května jsem tady a měl bych tu být do konce června. Ale v červenci bych si chtěl požádat o prodloužení. Domek u mostu, ve kterém tady pobývám, se bude měnit v domek spisovatelů. Asociace spisovatelů, teprve nedávno založená stavovská organizace, sem bude pravidelně vysílat autory. Od července by měl být vypsán nový termín, na který bych se chtěl znovu přihlásit.

Měl jste o klášteru nějaké představy, které po příjezdu "vzaly za své"?

S drobným uzarděním přiznávám, že jsem moc představ o klášteře a o Broumovsku neměl. Základní informace jsem si před odjezdem samozřejmě hledal na internetu. Později jsem zjistil, že všichni moji známí o tomto místě vědí a že Broumovsko a broumovský klášter jsou v určitých kruzích pojem. Já jsem tu znalost neměl, jen základní povědomí o břevnovsko-broumovském spojení. Na přípravy a konstrukci nějakých zásadních představ jsem navíc neměl moc času. Jediné, co jsem udělal docela pečlivě, bylo nalezení pěších tras v okolí – jsem velmi intenzivní a vášnivý chodec. Takže jsem si spíš představoval tyto trasy, než to, jak bude vypadat město Broumov samo. O to příjemnější překvapení tady pak na mě čekalo.

A jak své stipendium tady vnímáte? Odpočinek, tvorba, inspirace?

Stipendium rozhodně nevnímám jako dovolenou. Ač jsou jednoměsíční stipendia v podstatě převlečená dovolená a všichni o tom víme a počítá se s tím… V literatuře je málo peněz, takže se to bere jako takový bonus, přilepšení autorům – dáme jim měsíční pobyt, nebo třeba jen čtrnáct dní, což je ale absolutně k ničemu z hlediska tvorby. Pro mě ale tyhle dva měsíce skutečně jsou příležitostí, věnovat se práci. Dva měsíce už z hlediska tvorby smysl mají. Navíc musím psát jako o život, protože mě tlačí zářijový termín odevzdání nové knížky. Z té jsem přitom před příjezdem do Broumova měl jen malou část… Nevěděl jsem, jak s textem pokračovat, dlouho ležel ladem. A pak jsem přijel sem a dostal jsem tady všechny hledané odpovědi. Všechno to do sebe začalo zapadat… Knížka se zabývá česko-německým soužitím, a já zrovna náhodou nebo řízením osudu přijel do místa, kde se tohle téma před člověkem samo otevírá…

A jak na vás klášter a jeho okolí při psaní působí?

Když jsem přijel, byl jsem nejdříve ubytovaný v cele Domu hostů. A trvalo mi asi tři dny, než jsem pochopil, do čeho jsem vlastně přijel. Přece jen – jmenuje se to klášter, tak jsem čekal něco, co tomu bude do velké míry odpovídat. Až postupem času jsem začal chápat, že přestože z hlediska nemovitosti a z hlediska nějakého přísně formálního to stále je klášter, tak to v podstatě klášter není, že to je spíš jenom hra na klášter… Co mě udivilo v těch prvních dnech, byl fakt, že je to skoro nejhlučnější místo, v jakém jsem kdy pracoval. To nemá znít jako kritika, spíš jde o upřímný popis prvních dojmů. V celách Domu hostů prostě není ticho, to je fakt. Pak jsem se ale přestěhoval do domku u mostu a začal opravdu ráj. V domku jsou na práci téměř ideální podmínky, odpovídá to jiným stipendijním zařízením.

Takže jste zažil i jiné rezidenční pobyty?

Byl jsem v Maďarsku, dvakrát v Polsku, v Německu… Domek u mostu, když se posléze dovybavil sporákem a mikrovlnkou, je teď bezvadný. Jediné, co v něm chybí, je pračka. Člověk by asi od autora čekal spíš básnění o nádherných horách, hájích a luzích, ale ono to tak není. Na stipendiu opravdu potřebujete mít možnost se zavřít do pokoje, když budete chtít, a nemuset vycházet. A pak když přijde chvíle a člověk si potřebuje uvařit a vyprat, tak by tu možnost na stipendiu měl mít… Ano, praktické záležitosti jsou nepominutelné a zcela zásadní…

Jaká kniha tu tedy vzniká?

Román o německém lékaři, který týrá sestry z východu Evropy. Je to román o Evropě, která se neúspěšně snaží popřít existenci zdí a hranic: hranic mezi východem a západem, hranic mezi stářím a mládí, hranic mezi muži a ženami… Maminka hlavního hrdiny pochází právě z Broumova. A její syn sem pak v jedné své vypjaté životní fázi přichází do kláštera… který ale není tak úplně klášterem. V takové klášteře ne-klášteře pak lze dělat jediné: zpytovat svědomí, v uvozovkách.

A už máte název knihy?

Na. A je to pro mě docela dobré znamení, že teď je to poprvé, co nemám název knihy v té fázi, kdy už je hotová velká část textu. Vnímám, že tuhle knížku píšu jinak, a to, že ten název ještě nepřichází, je podle mě dobré znamení. Název je svým způsobem povrchní věc, záležitost obálky a image.. Zatím mám na mysli název Typický Evropan, ale není to ono… Jak ale říkám, teď název neřeším.

A funguje pro vás psaní tady jinak, než když píšete třeba doma?

Ano, úplně… Kdybych to měl svést do nějakého společného jmenovatele, tak rozhodujícím přínosem je snížení hladiny strachu. Člověk se odpoutá od situací a prostředí, které zná a které je tudíž nucen popisovat. Když jste od toho všeho najednou dál, věci se jeví tak, že se vás týkají méně, že vám nic moc nehrozí, a autocenzura vám pak dovolí popsat všechno příměji. Když chcete někoho popsat, tak holt musíte počítat s tím, že se mu to pak nemusí líbit, až si to přečte… Jakmile jste jednou daleko od místa, kde jsou vaše budoucí knižní postavy, může vám to prostě dodat svobodu. Nebojíte se je popsat, toť vše. Člověk je mimo domov daleko přímější, bezohlednější.

A stíháte kromě kláštera poznávat i region?

Okolí jsem poznával nejintenzivněji asi v prvním týdnu, to jsem každý den někde chodil, třeba do Police a tak podobně. Ale od té doby, co jsem chytil tvůrčí rytmus, tak jsem výlety omezil… Našel jsem si tady svoje oblíbená místa, třeba klášterní kavárnu, a píšu.