Své fotografie na terase polických Pellyho domů vystavuje Jana Pechlátová. Výstava má název Lykantropie

Existuje několik příběhů, kdy bylo "lidské mládě" vychováno divokými zvířaty. Tyto případy se řadí mezi lykantropii, kdy je psychické narušení jedince způsobeno sociální situací. Jednou z nejstarších zpráv je Liviem zaznamenaná pověst o založení Říma a záchraně Romula a Rema vlčicí: "Udržuje se pověst, že mělká voda zanechala na souši plovoucí korýtko, v němž byli chlapci odloženi; tu prý žíznící vlčice z okolních hor zaměřila svůj běh po dětském nářku. Podala prý dětem tak krotce svislá vemena, že pastýř královského dobytka – jmenoval se snad Faustulus – ji zastihl, jak jazykem olizovala děti." (Livius: Dějiny, I. 4.) Zásah vlčice zachránil dva dětské životy, které nakonec stály za založením Říma. Díky literárnímu a filmovému zpracování jsou nejznámějšími postavami tzv. "vlčích dětí" Mauglí a Tarzan.

I.

Královédvorská fotografka Jana Pechlátová pojala lykantropii svébytným způsobem. Její "lykantropové" nebudí hrůzu jako jejich středověcí předchůdci (ještě v šestnáctém století byl ve Francii po nalezení dětských těl vydán zatykač na vlkodlaka). Její postavy měnící se ve zvířata jsou vyústěním kontaktu člověka, nejbližší přírody a celé krajiny. Když se návštěvník nebude soustředit na detail, možná si ani nevšimne, že něco "není v pořádku". Nezaznamená nic výjimečného nebo dokonce děsivého. Samozřejmě, že díla z cyklu "Lykantropie" jsou ponurá s nádechem deprese celé krajiny. Tento dojem ještě umocňuje černobílá fotografie a její roztřesená rozostřenost. Ta nechává dostatek prostoru pro lidskou fantazii a tady potom už záleží pouze na divákovi, zda v tomto prostoru uvidí středověkou hrůzu z vlkodlaků, nebo přijme změnu člověka ve zvíře jako fakt, jako jediné možné vyústění situace, kterou fotografie Jany Pechlátové nabízí.

Ovšem při pohledu na díla mladé fotografky nedokáže divák rozpoznat, zda – v souladu s názvem výstavy – probíhá změna člověka ve zvíře, anebo autorka zaznamenala stav předcházející, kdy podle evoluční teorie proběhl vývoj od zvířete k člověkovi. Už řecký filosof Anaximandros napsal, "že člověk se původně zrodil z živočichů jiného druhu, protože ostatní živočichové se brzy sami živí, pouze člověk potřebuje být velmi dlouho kojen. Proto by se neudržel při životě, kdyby takový byl už od počátku." (Anaximandros, zlomek A 10.) Jsou postavy na fotografiích Jany Pechlátové zaznamenaným krokem od živočicha k člověku nebo autorka zachytila konec pomyslného kruhu, kdy se člověk vrací do lůna přírody a mění se v jinou živočišnou formu?

Člověk je tvor nedokonalý. Nedokáže běhat dostatečně rychle, aby se dokázal ubránit napadení, má malé zuby a téměř žádné drápy, neumí létat. Tyto nedostatky si samozřejmě uvědomuje a nahrazuje je intelektem. Přesto touha po srovnání se s divokým zvířetem probíhá dějinami lidstva jako jasně znatelná a vnímatelná linie. První známé civilizace věřili ve vtělení svých božstev do zvířat. Severoameričtí indiáni věřili, že po ulovení zvěře a pozření masa do nich přejde jeho síla.

II.

Jana Pechlátová (narozena v roce 1992) vystudovala v Mariánských Lázních Jezdeckou akademii, obor chovatel a jezdec koní a zároveň s tím se vzdělávala na tříletém učňovském oboru fotografie. V současné době pokračuje ve studiu na fotografické konzervatoři Impuls v Hradci Králové.

Často pracuje s portrétem a v poslední době se její doménou stává akt. Nahota v jejím díle nepohoršuje, ale spíš vypadá jako nutný následek symbiózy člověka a přírody. Autorka nenabízí líbivost ženského těla, jak by se mohlo zdát, pokud divák přijme pojmenování akt. Nepředkládá krásu krajiny "dozdobenou" krásou lidského těla. Na jejích fotografiích se nesetkáme s vílou ani andělem. Z jejího díla prosvítá jakási až zvířecká nespoutanost, kterou udržuje čistotu linie pramenící z názvu výstavy. Krása není smyslem jejího sdělení. Pechlátová ukazuje drsnost světa – realitu, se kterou se denně setkáváme – v podobenstvích, která mohou šokovat. Jakoby předkládala obrazy vlastního vidění okolí a tím se podvědomě vrací k přeměně člověka ve zvíře. Podobenstvím zdá se kopíruje staré a pra-staré bajky, kde v hlavních rolích figurují zvířata, obdařené vlastnostmi lidí. I její modely jasně odkazují k obecně známým vlastnostem zvířat – vlastnostem, které jsou převzaty z říše lidí. Tím její podobenství nabývá na nečekané síle, protože je – matematicky řečeno – kvadrátem původního vyprávění starých bajek. Tato nespoutaná síla je pojítkem mezi jednotlivými díly a zároveň udržuje napětí uvnitř celé sevřené expozice. A ještě k tomu jasně odkazuje k realitě, k samotné Zemi v tom nejelementárnějším smyslu. Autorka se nebojí ukázat i onu pověstnou "odvrácenou stranu Země", tedy místo, kde se dějí na první pohled podivné a tím pádem i děsivé věci. Ale můžeme společně s ní beze strachu touto krajinou kráčet, protože Pechlátová jako průvodkyně udělala všechnu "špinavou práci" za diváka a ten se může klidně kolem sebe rozhlížet a přemýšlet o tom, jak je tohle všechno možné. Ač se tak může na první pohled zdát, není to Alenčina cesta za zrcadlo. Nečeká nás pohádková země s jasně vymezenými protiklady jednotlivých postav. Je to cesta do světa, který podvědomě vnímáme, víme o jeho existenci a jen nemáme dostatečně otevřené oči.

Dost možná v cyklu "Lykantropie" můžeme poznat postavy, které si umíme představit při čtení stěžejního románu Franze Kafky "Zámek". Postavy podivné, zkarikované až na samotnou hranici únosného, aby stále ještě mohly být považovány za reálné, ale už překračující hranici "normálnosti". Ve zmiňovaném románu autor píše, že s lidmi, na které jsme už zapomněli, se můžeme znovu poznat. (Franz Kafka: Zámek.) Stejně tak se návštěvník výstavy Jany Pechlátové znovu setkává s důvěrně známými postavami, které jsou pouze nasvíceny jiným světlem a posunuty maličko do jiných kulis, než jak je vnímáme každý den.