V polickém Domově pro seniory se koná výstava Josefa Kleinera Kámen a listí

Pro svou poslední výstavu si rodák z Bukovice, výtvarník Josef Kleiner, vybral poněkud netradiční prostory - foyer Domova pro seniory. Ale dokázal se s prostředím "výstavního místa" poprat s lehkostí, která až překvapuje. Instalace je naprosto netypická – obrazy jsou zavěšeny na bílých, nemocničních konstrukcích, nebo jen posazeny na malířském stojanu. Jakoby si autor jen na chvilku odskočil.

Josef Kleiner vytvořil většinu vystavených obrazů akrylem na jutu. Tím jakoby se chtěl přiblížit k syrovosti skal, které jsou nejčastějším motivem. Ale nenabízí klasický pohled na obecně známé skalní útvary s pozadím neopakovatelné krajiny Policka. Kromě "Čertova auta" si za námět nevybral žádný ze známých skalních útvarů. I díky tomu z jeho vystavených děl čiší syrovost a divokost kamene. Sám k tomu říká: "Snažil jsem se vidět krajinu Ostaše tak, jak ji při svém příchodu mohli vidět i benediktini. Bez stezek, ukazatelů, nedotčenou, v syrovém stavu, tak jak byly skalní útvary samy sebou, ještě před naším ‚objevením'. Lákavé je představit si, že kameny, které se tak málo mění, mohly vypadat stejně, jako je mohl vidět první z benediktinských poutníků."

Malíř Kleiner objevuje míjené. Objevuje drobnosti, bez kterých by ale celek nikdy nemohl vyznít tak, jak ho známe. Drtivou těžkost kamene vyvažuje načrtnutou lehkostí prostoru, vzduchu a – v názvu výstavy zmiňovaného – listí. Piet Mondrian, zakladatel neoplasticismu, už v roce 1925 napsal, že "univerzálnost každého jedinečného výseku přírody spočívá v rovnováze protikladů." (Piet Mondrian: Neue Gestaltung; přeložil Miroslav Lamač (in: Miroslav Lamač: Myšlenky moderních malířů, Odeon, Praha 1989). Už samotný název výstavy – kámen a listí – hovoří o vyvážování protikladů přírody. Ale lze se na svět vůbec dívat optikou protikladů? Tuto otázku je totiž možné posunout ještě trochu dál: nejzřejmějším barevným protikladem je kontrast černé a bílé. Ale není bílá tím nejsvětlejším odstínem černé a naopak?

Na vernisáži, která proběhla až v průběhu výstavy a stala se součástí setkání básníků Police plná poezie, Josef Kleiner řekl: "Kámen je pro nás tím pevným, tím obrovským nosičem hmotnosti v dlouhém čase; a listí je to, co kmitá. ... Jak jsem ale chodil na stejná místa vícekrát, zase a zase, po několika dnech, po týdnu, a snažil jsem se pevně vmalovat do toho stejného příběhu, který jsem na tomto místě při minulé návštěvě zanechal, podivil jsem se nad tím, že mi detaily pískovcových rýh, stíny, odstíny úplně nesedí, že se k tomu, abych se do téže situace znovu vmaloval, mi chybí něco jiného, namísto pečlivého pozorování, že se ta místa za tak krátkou chvíli mění. Někdy v detailu – borůvky dozrají, keřům se promíchají větve větrem nebo průchodem něčeho neomaleného, stékáním vody začne růst nová vrstva mechu, listí změní svoji barvu, mění se odstíny kamene, mění se poetika každého místa. Po několika návštěvách mi mé snažení přišlo docela podobné jako vymalovat zvíře nebo člověka, který se dvakrát neposadí stejně, a to i kdyby se kvůli tomu sám vyfotil, který nedokáže zůstat bez pohybu i kdyby spal. Takto jsem viděl v pohybu míhat se skály, ve dne vlahý a v noci studený kámen, ráno malé a večer barevné listí, které kryje a tvaruje skalnatý důkaz historie, chrání ho před větrem a deštěm a jinde ho na stále stejných místech rozrušuje. Hýbe se více listí nebo kámen?" Hýbe se víc listí nebo kámen, ptá se Josef Kleiner. Je černá nejtmavším odstínem bílé? Odpovědi na tyto otázky sice výstava přímo nepřináší, ale lze na ní najít aspoň jejich rámcová naznačení. Výtvarník chápe, že nemá smysl diváka vodit za ruku a detailně mu vysvětlovat, co kde má a musí vidět a co kde není ani naznačeno. V syrovosti Kleinerových obrazů nejsou přesné definice – ani krajiny, ani skal a kamenů, ani jednotlivých barev, tak jak je chápal Nizozemec Piet Mondrian. Onu rovnováhu protikladů lze na výstavě chápat spíš jako rovnováhu tvrzeného, naznačeného a zamlčeného. Tím celé expozice dosahuje až nečekané komplexnosti a vyrovnanosti, která diváka nutí nad vystavenými díly se zamýšlet.