Výstava výtvarných prací dětí z olivětínského pracoviště Masarykovy základní školy Broumov „Co nás baví“

Hned u vchodu si návštěvník může přečíst výpovědi dětí, které dosvědčují, že je tvoření opravdu baví. Citujme z vyvěšené slohové práce žačky 3. třídy : „Tento čtvrtek a minulý čtvrtek jsme dělali s paní učitelkou mýdla a soli. Máme tři druhy (levadnuli, meduňku a skořici), jsou tam i byliny a strašně krásně voní. Nejdříve jsme dělali soli z levandule. Dostali jsme pytlíky a levanduli, pak jsme si tu levanduli nastříhali. Museli jsme to stříhat jen půl cm, aby nás to nepíchalo do zadku a do těla. Meduňku jsme nemuseli stříhat, ale z těch stonků jsme jenom odrbali ty listy a zmačkali. Bylo to úžasné.“

V olivětínské základní škole mají ve třech ročnících dohromady 29 dětí. Vyučují je, vzdělávají i vychovávají tři dámy. Vedle Jarmily Nyklíčkové, se kterou jsme hovořili o právě probíhajícím již 8. ročníku výstavy výtvarných prací dětí, ještě učitelka ve vedlejší třídě Jitka Lehotská a vychovatelka školní družiny Zdena Homzová. „Obě jsou úžasné,“ chválí své kolegyně učitelka Nyklíčková. Rozsáhlou výstavu připravují s dětmi každý rok vždy od konce září do konce dubna, tedy sedm měsíců. Když to slyšela jedna z návštěvnic výstavy, poznamenala, že je obdivuhodné, co všechno za tu dobu dokáží vytvořit, jak jsou ty děti pracovité. K tomu učitelka Nyklíčková: „Musíme je nějak rozvíjet. Zrovna jsem rodičům říkala, že není tak důležité, že nemají samé jedničky, ale jací z nich budou nakonec lidé.“ Podle svědectví řady dospělých, třeba dozoru na současné výstavě, průvodců v klášterní zahradě nebo v klášteře, jsou děti z Olivětína trochu jiné – působí klidněji, jsou ukázněné a své učitelky skutečně na slovo poslechnou.

Dnes, kdy se podle médií i odborníků ve školství nedostává peněz, se při prohlídce vynoří otázka, kde na to ta škola vzala. Je zde vidět kromě papíru i mnohem dražší materiály. Třeba sklo, keramickou hlínu, speciální barvy a další. K tomu nám Jarmila Nyklíčková řekla: „Ve školství nejsou skoro žádné peníze a je to čím dál horší. Na to všechno, co děláme s dětmi, nám nepřispívá naše Masarykova škola, jakkoli by chtěla, protože na to tam peníze prostě nejsou, jako nejsou v žádné jiné škole. Proto máme občanské sdružení a prezentujeme, co děláme pro děti ve volném čase a čeho se ve volném čase zúčastní, a peníze si sháníme. Každý rok žádáme o grand v rámci projektu „Máme rádi Broumovsko“, který vypisuje Agentura pro rozvoj Broumovska. A většinou jej každý rok dostaneme.“

Máte tam nějaké lobbisty?

„Ne (smích), já vůbec nevím, kdo a podle čeho ty granty vybírá. Já ty lidi vůbec neznám. Ale pokud bychom ty peníze nedostávali, pokud bychom nemohli čerpat granty z APRB a neměli příspěvek na činnost od města, který také každý rok dostáváme a jsme za to vděčni, tohle bychom dělat nemohli.“

Čím se tedy učitelka Jarmila Nyklíčková řídí, že to všechno se svými kolegyněmi s dětmi dokáže? „Já mám takové zvláštní motto od Dale Carnegieho „projdu tudy jenom jednou“. Proto každou laskavost, kterou dnes mohu někomu prokázat, každou pomoc, kterou můžu někomu poskytnout, musím udělat hned teď, nesmím to odkládat, a nesmím na to zapomenout, protože tudy už nikdy víckrát nepůjdu. Tím já se vlastně řídím celý život, protože často pro nějaké malichernosti zapomínáme na podstatné věci a pak jsou takové ty žabomyší zvláštní války, které vlastně nemají ani žádného vítěze, ti lidé jsou jimi otráveni a vyčerpaní a to podstatné jim uteče. A na konci života někteří zjistí, že jejich život byla vlastně čekárna na něco, co přijde a ono nic nepřišlo, protože to promarnili.“