Zpověď narkomana

"Samotný rozhovor probíhal v absolutní pohodě. Studio se nachází v zadním salónku Street baru v Praze na Žižkově a byla tam taková příjemná domácí atmosféra," řekl polický autor.

Pavel Frydrych žije v Polici nad Metují a pracuje jako ošetřovatel telat. Věnuje se i výtvarné tvorbě (v loňském roce proběhla v Pellyho domech výstava jeho obrazů s názvem Varianty) a jak sám říká, miluje starou řeckou filosofii a renesančního génia Michelangela.

Martina Voborníková ve své diplomové práci o autorech pocházejících z mikroregionu Policka napsala: "Část díla se odehrává i v Polici nad Metují. Nenajdeme zde ale oslavu a chválu zdejší krajiny, jak jsme od jiných autorů zvyklí. Město je, s ohledem na stav autora, bráno sice jako rodné město, ale především jako místo úniku, relaxace. Dle pocitů autora můžeme mezi řádky vycítit, že Police je domov, pocit relativního bezpečí."

Celý román charakterizuje nakladatelka Eva Koudelková jako "Surrealistický román s autobiografickými prvky, který mapuje nejhorší úsek života jeho autora, snažícího se s touto životní fází vyrovnat. Volný proud vypravěčových myšlenek je přerušován vloženými básněmi nebo citáty, náročnost často až filosofického textu je ještě zesílena střídáním vypravěče, který přechází z ich-formy do er-formy. Výjimečný je i jazyk knihy, čerpající ze všech stylových vrstev češtiny, převládá však obecná čeština doplňovaná slangovými výrazy, jež užívají lidé žijící na okraji společnosti. Román se s mimořádnou sugestivitou zaměřuje na stále aktuální problém drogové závislosti. Výpovědi dodává na syrovosti vlastní autorův prožitek."

O místy až filosofickém uvažování autora svědčí i následný citát z knihy: "Já, ve chvíli, kdy jsem se pohyboval kolem tenké hranice fyzické existence, jsem měl pocit, že nic pro mě není tajemstvím. Že na všechny otázky je snadná a logická odpověď. Ale po "návratu" zbyl jenom nejasnej pocit, že jsem to kdysi věděl. A co když oni to dokázali udržet ve svých myslích i po "návratu". Třeba vstup do jiného prostoru, dimenze, časoprostoru, světa, reality (ať už to nazveme, jak chceme), je snadný, jen to nechceme vidět. Protože v naší moderní době nad tím vším ční (slovy Ginsberga) Moloch dolaru, na prvním místě materiální hodnoty a teprve potom, kdesi v dálce, veškeré hodnoty duchovní."

"Pro mě bylo strašně důležité," říká Pavel Frydrych, "se vyrovnat a srovnat s vlastní minulostí. A pro mě nejsnazší bylo to napsat, vykecat se. Že to nakonec dostalo formu tak rozsáhlého příběhu, už nebylo podstatné. Aspoň v první chvíli, postupem času potom začal vyhrávat příběh a jeho literární ztvárnění." Kniha svým rozsahem téměř pěti set stran může čtenáře odrazovat, ale čte se s poměrnou lehkostí. "Vlastně jsem zhruba 90% textu napsal během tří čtyř měsíců a všechno jsem to psal ručně do sešitů. Teprve potom přepisoval do počítače. Ještě dneska mám na ukazováku mozol od propisky," dodává autor s úsměvem.

Rozhovor s autorem si lze poslechnout v archivu rádia StreetCulture.