Naše Broumovsko Přejít na hlavní navigaci Přejít na změnu jazyka Přejít na přihlášení Přejít na vyhledávání

Mít v sobě vlastní mytologii

Michaela Plchová, foto Martin Máslo

Sobota, 14. května 2022

Mít v sobě vlastní mytologii

Divoká zvířata procházející rozpadajícím se městem, zákoutí plná sov i dětské skrýše, stopy ohně i citronová šťáva… To všechno najdete na výstavě Mezisvěty slovenské výtvarnice Oľgy Paštékové, která je až do 5. 6. k vidění v Dětské galerii Lapidárium. Více se o jejím vnitřním světě, neobvyklých výtvarných technikách a vnímání přírody i města dočtete v rozhovoru.

Vy jste svou výstavu nazvala Mezisvěty – prolíná se v ní městské prostředí s divočinou, je to prostředí jakéhosi okraje… Napadá mě, zda se ráda touláte touto městskou divočinou a co vás na ní přitahuje?

Jsou to dva světy v jednom. Vždycky si uvědomuji, že příroda tu byla vždycky a bude tu i po nás – my jsme jen na chvíli její součástí. A zvířata tu žijí s námi, nikam neodcházejí, jen si jich možná nevšimneme. Dívám se na to i na sídlišti Petržalka. Večer nebo v noci se zdá, že všechno spí, ale právě tehdy se objevují plachá zvířata, toulavé kočky, ježci nebo dokonce různí predátoři. Poslouchám jejich hlasy, zvuky. Bydlím v 11. patře paneláku a jednou jsem na parapetu našla zbytky něčeho krvavého. Svou večeři si tam odložil sokol. Pak si pro ni přiletěl na svých obrovských křídlech.

Z mých nočních zážitků vznikla série kreseb na balicím papíře „Noční chodec – balicí papír", která je také součástí této výstavy. Noc má svou moc a s tmou sílí představivost. Ve stínech náhle spatříš postavy, siluety jakýchsi tvorů, ruce natahující se k tobě ze stromů, chapadla.

Na dně mých obrazů je silné znepokojení nad devastací fauny a flóry. V mé vizi se lesy a stromy vracejí zpět do civilizace – rostliny objímají beton. Cítím něco, co tu bylo před námi a bude tu i po nás, něco mytologického. Miluji mýty, legendy, pohádky a od dětství sleduji jejich vývoj. Kdosi řekl, že mýty mohou vyprávět jen ti, kteří mají svůj vlastní mýtus. Doufám, že něco takového mám v sobě, osobní mytologii, v níž jsou symboly života, smrti, proměny...

 

Nezdá se Vám, že těchto míst pomalu ubývá spolu s postupujícím zastavováním a modernizací měst?

Naše města se rozšiřují a zvířata mnohdy nemají kam jít – z nutnosti se urbanizaci přizpůsobují. V každé metropoli v různých zemích žije nějaké divoké zvíře. Například v Londýně a Berlíně jsou to lišky, ve Vídni jezevci a u nás medvědi zpod Tater, kteří přicházejí na sídliště.

Lidé migrují, zvířata migrují – možná se jim daří lépe, neznají mapy ani státní hranice. Jen občas jim někdo postaví do cesty plot nebo dálnici... Naše dva světy jsou odlišné, ale nejsou od sebe tak daleko. Jedinou cestou je vzájemně se pochopit, začít se podporovat a společně koexistovat.

 

Vy sama máte blíž do města, nebo do lesa (divočiny)?

Vyrostla jsem v Petržalce a stále tam žiji. Po mnoho let pro mě byla hlavní a velmi silnou inspirací. Okna, která svítí, když se setmí. Byty s mnoha osudy a příběhy. Kontrast mezi geometrií, hranatostí budov a nepravidelností tmavé zeleně Dunaje je vizuálně vzrušující.

Když jsem byla malá, les mi hodně pomohl. Onemocněla jsem laryngitidou a lékař tehdy mým rodičům řekl – buď pojedete k moři, nebo do lesa k borovicím. A to byl jeden z hlavních důvodů, proč si koupili chalupu na Záhoří. Vyléčilo mě to a chodím tam dodnes. Ráda se procházím v borových lesích – mezi stromy – jsou jako živé bytosti, a v parku ve městě, ale mnohem raději to mám v divočině. Až donedávna jsem tam chodila se svým psem Kibem. Krmila jsem vrány a on je pak rád zaháněl štěkáním.

 

Na Vašich obrazech vidíme sovy, lišky, vlky… jsou to zvířata, která potkáváte, nebo hrají roli i určitých vnitřních průvodců?

Angažuji se také v ekologických aktivitách, například ve sdružení na ochranu lesů Vlk. Predátoři, jako jsou medvědi, rysi, orli, vlci, hrají v rovnováze fauny velmi důležitou roli a lidé je často vnímají s předsudky, tráví je jedem a brutálně zabíjejí. Konkrétní zkušenosti, dokonce i osobní setkání s „němými tvářemi“, jsou však pro mou práci pouze výchozím bodem. Nejde mi o zobrazení reality, ale o vyjádření mé představivosti a vnitřních pocitů. Ano, tvorové na mých obrazech jsou mými druhy, společníky, možná i průvodci, jako v dobách dávného animismu... Pracuji většinou v noci a oni jsou se mnou... To se pak odráží v mém fungování během dne.

 

Jaké jsou Vaše oblíbené techniky při tvorbě? Viděla jsem, že ráda pracujete s ohněm…

S nadšením hledám nové způsoby a techniky a posouvám hranice tradičního média. Začalo to balicím papírem, dveřmi ze smetiště, později sololitem, plátnem... používala jsem také asfalt, olej, akryl, tuš, škrábání, tužku, maskování, destrukci... Pak přišla série obrazů na dřevě a nakonec oheň. Začínala jsem s ním s respektem, ale nyní ho suverénně používám jako médium rovnocenné malbě. Oheň symbolizuje něco ztraceného, zničeného, ale také obnovu – nový život. Svým způsobem to byla také fascinace kresbou, kterou plamen zanechává – je to silná stopa, odkaz. Ve vystavených projektech expanduji do prostoru skrze speciální instalace. Při svých posledních pokusech jsem objevila papír, oheň a opět zvláštní materiál – citron. Už jako děti jsme s ním psali tajným písmem a teď s ním maluji velké formáty. Poté obrázek „vyvolám“ nad plamenem.

 

Řekla byste, že jsou Vaše obrazy blízké dětskému světu? V Galerii Lapidárium stojí dokonce několik domečků, skrýší…

Stále více mě přitahuje interakce s konkrétními prostory, která posouvá zážitek z tradičního pohledu na obraz. Chci diváka obklopit vizí, ponořit ho do ní. Láká mě vytvářet krajiny, které člověka pohltí. Proto mě pozvání kurátora Radka Wohlmutha do Broumova velmi oslovilo.

Dětské objekty jsem vytvořila přímo pro tuto výstavu. Dětský divák je vděčnější, hravější a mnohem spontánnější. Děti se zde ocitají v cizím, ale ne neznámém světě. Když procházejí různými objekty a obydlími, zjišťují, že je dobře znají. Kdo si v dětství nevytvářel úkryty a bunkry? Je v nich trochu tajemství a jsou blízko divočině. Mladí návštěvníci si tak lépe uvědomí vztah mezi světem lidí a zvířat – a také mezi naším přirozeným prostředím, jako je město a příroda.

 

Jaký je Váš vztah k Broumovsku a jak na Vás zdejší kraj působí?

Tento kraj a slavné Adršpašské skály jsem znala z filmů a pohádek. Pak mě informovali o narození vlčí rodiny moji přátelé z Hnutí DUHA. A nakonec to byl velmi zajímavý dokument Martina Páva „Vlci na hranicích“, který sleduje (ne)přijetí těchto chlupatých obyvatel místními obyvateli. Předsudky vůči vlkům jsou bohužel stále hluboce zakořeněné.

U příležitosti mojí současné výstavy jsem měla konečně to štěstí poznat zdejší podivuhodný kraj osobně. Zapůsobil na mě – ve starých lesích je opravdu cítit duše. Každý, kdo chodí na túry, ten pocit zná – když stoupá na hory a kopce a vidí, jak se před ním rozprostírá výhled, který v něm probouzí pocit úžasu. Pokora před samotnou přírodou. Pokora je důležitá. A také respekt k divokým zvířatům, i když jsou to „jen“ zvířata.

 

S ohledem na lepší přístupnost textu jsou odpovědi přeloženy do češtiny.

Přidejte komentář:

Tato část je určená k ochraně proti spam robotům. Vidíte-li tento text, vyplňte pole uvedené za otázkou. Tlačítko jsem robot ignorujte.
Kolik je dvě plus tři
Pro odesláni musíte být přihlášeni
Přihlaste se: E-mail
Nebo se zaregistrujte

Diskuze k článku:

Diskuse zatím neobsahuje žádné příspěvky.
Tato část je určená k ochraně proti spam robotům. Vidíte-li tento text, vyplňte pole uvedené za otázkou. Tlačítko jsem robot ignorujte.
Kolik je dvě plus tři
Odebírejte náš newsletter
O portálu

Zpravodajský portál Naše Broumovsko, který vznikl v říjnu 2010, se zaměřuje na informovanost obyvatel broumovského regionu. Web poskytuje každodenní informační servis a kulturní, společenské, ekonomické či sportovní zprávy nejen z Broumovska, ale i z Královéhradeckého kraje.

Kontakt

Michaela Plchová
Telefon: +420 734 257 512
Email: redakce.nase@broumovsko.cz

Adresa redakce:
Klášterní 1, 550 01 Broumov (Google Mapy)