Nedokonalost dává dílům vnitřní sílu

Michaela Mašková, foto Tom Šrejber

Čtvrtek, 27. července 2023

Sdílet na:

Sochař Martin Skalický vystavuje do 9. září v Dětské galerii Lapidárium v klášteře Broumov. Jeho výstava Fixy, pastelky, voskovky a rezavý hřebík s sebou vyzývá návštěvníky, aby se nebáli a část vystavených děl pomocí barev či hřebíků dotvořili. Jak sám říká, pracuje na principu organizované náhody a tento způsob práce posouvá aktuální výstava zase o krok dál.

Vystavujete na Broumovsku poprvé?

Na Broumovsku je to moje první výstava. Zatím jsem měl dvě výstavy v Trutnově, tedy nedaleko od vás. První výstava byla v roce 2015 (Rozzářené noci, temné dny / s Michalem Šmeralem, pozn. red.), druhou jsem měl před rokem.

Vaše výstava svým názvem Fixy, pastelky, voskovky a rezavý hřebík s sebou vyzývá návštěvníky, aby se zapojili a tvořili spolu s vámi. Zapojujete často návštěvníky do umění?

To ne, jde o první projekt, který je takto koncipován. Pokouším se však spolupracovat s dalšími umělci a s nimi vytvářet společná díla. Takže na spolupráci s ostatními jsem v nějakém rozměru zvyklý.

Jak Vás napadlo zapojit návštěvníky Dětské galerie Lapidárium do výstavy?

Celý proces vzniku mých děl je postaven na principu, kterému říkám organizovaná náhoda. Řada soch totiž vzniká tak, že nejprve prosytím textil pryskyřicí a poté se ho snažím zorganizovat v nějaké formě. Při této práci nikdy nevím, jak výsledek dopadne. Je to vždycky překvapení. Chtěl jsem tento proces posunout o jeden krok dál tak, aby mohla pracovat náhoda zásahem návštěvníků. Já to jen tak z dálky organizuji, pozoruji. Výsledek vzniká beze mě.

Co potom s výslednými, dotvořenými díly zamýšlíte?

Budou to hotová díla, která půjdou pravděpodobně na nějakou další výstavu. Samozřejmě to záleží na tom, jaký bude výsledek. Možná budou ještě vybízet k mému dalšímu zásahu, abych je posunul někam jinam. To se teprve ukáže, nemám to přesně domyšlené. Musím je nejprve vidět. Zatím jsem viděl na fotografiích několik dotvořených děl a je pro mě vlastně překvapením, že jsou barevně dost podobné. Vznikne z toho poměrně uzavřený cyklus, který bude dobře držet pohromadě.

Dětská galerie Lapidárium je orientovaná na dětské publikum. Jak ho vnímáte vy?

Sám mám děti. Prvotní impuls k současné výstavě vznikl asi před pěti lety, kdy jsem sám vyzval svoji dceru, aby dotvořila moji sochu. Dlouho jsem totiž přemýšlel, jak to udělat, aby návštěvníci vstupovali do mých děl, ale nevěděl jsem, jak to uchopit. Nechtěl jsem do toho dospělé nutit, u dětí je to však naprosto přirozené. Jsou energické a bezprostřední.

Své sochy tvarujete z různých materiálů – papír, staré látky... Zajímá Vás zkoušení různých materiálů?

Pro mě je práce s hmotou a její organizace v prostoru to nejpodstatnější. Rád zkouším vlastnosti různých materiálů, jak se chovají. Nejdu tou cestou, kdy bych zkoušel nejnovější materiály, naopak se pokouším využít odpadový materiál. Jak textil, tak papír či odpadový stavební materiál… Zajímá mě, jak se chová v té zmuchlanině, jaký charakter má která textilie, jakou udělá drapérii. Porovnáte-li například koberec s hedvábím, pokaždé má drapérie jiný charakter. Zkouším tedy, jak se který materiál chová a jaký z něj dostanu výraz.

Máte nějaký materiál nejraději?

Nemám žádný oblíbený. Zajímá mě spíš ta proměnlivost a to, jak s ním můžu pracovat. Nezajímá mě dokonalost. Žádný materiál nedokáže splňovat všechny nároky. Zajímavé je, že nedokonalost dává dílům vnitřní sílu a jisté zneklidňující znění. Neustále vás to nutí se na ni koukat, zkoumat ji a nepřestane vás to po půl roce bavit. Pořád v ní můžete nacházet nové pohledy, nové detaily, je v tom obrovská mnohotvárnost, proměnlivost.

Vaše sochy jsou tvořeny z odpadních materiálů a zároveň na výstavě vidíme zpodobnění klasického umění: Madonny, barokní andělíčky, sochu světce… Vnímáte tam určitý kontrast, nebo co vás přitahuje na klasických formách?

Propojily se mi určité životní situace dohromady. Původní profesí jsem štukatér, často jsem spolupracoval s restaurátory na opravě starých soch. Díky tomu mám k dispozici formy, které mi po vytváření kopií starých děl zůstaly. Využil jsem je a vkládám do nich textilie. Dochází tak k zajímavému propojení historie a současnosti. Téma sochy pro mě není nejdůležitější, i když samozřejmě vnímám napojení se na tradici umělců, kteří tvořili před 300 lety.

Je to tedy tak, že vás mnohem víc zajímá práce s materiálem?

Ano, ale je-li to například socha Madonny, vždy vybírám nejvhodnější materiál. Není to čistě náhodně zvolený textil. Od počátku mám svoji ideu, kterou se pak snažím naplňovat.

Na závěr výstavy připravujete pro Dětskou galerii Lapidárium workshop pro děti/dospělé? Na co se mohou návštěvníci těšit?

Mám představu, že bychom společně vyráběli sošky či skulptury za pomoci izolepy a zmačkaného papíru. Je to pro tuto příležitost přístupná technika, se kterou já sám v současné době pracuji. Ostatní technologie jsou dost špinavé, tato technika bude pro děti zajímavá a vhodná.