U mých soch mi jde především o napětí

Iva Mladičová, foto Tomáš Valášek

Úterý, 23. srpna 2022

Sdílet na:

Sochařské instalace Petra Šťastného jsou k vidění v zahradě kláštera Broumov od jara až do podzimu v rámci výstavy Klášterní zahrada 2022. Na malinkaté postavy útočí tíha kamenných bloků, jeho instalace vyjadřují jasné napětí. Proč tomu tak je, objasňuje sochař Petr Šťastný v rozhovoru.  

Do klášterní zahrady jsi připravil rozsáhlou sochařskou instalaci nazvanou Tematizace tíhy. Vlastně jsi navázal na svou závěrečnou práci na pražské Akademii výtvarných umění z roku 2019. Můžeš vysvětlit, o jakou tíhu jde?

Téma vyplývá z osobní zkušenosti, z vlivů zakoušených každodenně. Sochy ztělesňují tlaky, nepříznivé okolnosti, které se objevují a dopadají na jedince. Někdy si samozřejmě obtížnou situaci způsobíme sami, někdy jsou ale příčinou jiné okolnosti. Takové tíhy pak mohou být emočně silné, vlastně z nich nelze vystoupit, jsou trvalé. Jejich příčiny jsou člověkem neovlivnitelné, přináší je život. Můžeme mít pocit, že se setkáváme se silami mimo naše chápání. Takové situace v sochách ukazuji, ale neřeším.

Proč v každé sochařsky zviditelněné situaci názorně zobrazuješ přítomnost člověka?

Naznačené síly soustředím do jednoho bodu, a do něho stavím malou figuru. Diváka tak navádím, kde by mohl být kritický bod, i když je většinou z kompozice zřetelný. Pracuji s představou – divák se má do figury „vtělit“, současně ale vidí situaci z nadhledu, může tedy být i v obtížných konstelacích pozorovatelem. Chci jen upozornit na skutečnost, že působení sil je sice intenzivní, ale člověk z něj může vystoupit. Není to můj záměr, je to možnost. Nepracuji s konkrétními situacemi, ale s obecnou rovinou – může jít o cokoliv, co je pro člověka zátěžové.

Měřítko, s nímž v pracích pro klášterní zahradu zacházíš, má charakter modelu. Paralelně v současné době vystavuješ v exteriéru ve Slaném jednu sochu v nadživotním měřítku, také ji ale považuješ za model. Mohl bys své pojetí měřítka více objasnit?

Figuru používám v soše právě i jako měřítko ztělesnění představy. Některé z modelů by v zamýšlené monumentální velikosti zrealizovat šly, například jako součást rozsáhlého developerského architektonického projektu ve městě. Ideálně si ale realizace představuji v krajině – rozmístěné ve větších vzdálenostech. I když jsou v takovém měřítku skoro nerealizovatelné, linie monumentálního sochařství mě zajímá. Dnes je bohužel dost upozaděná. Nemám ale na mysli jakoukoliv monumentalitu, jde mi o surové materiály. Pracuji se sochařskou kategorií, která je u nás spjata především s osobností Aleše Veselého.

Materiály, které používáš, výraz hlavní ideje automaticky podporují.

Ocel a kámen jsou vlastně nejtěžší materiály, které mohu použít. Pracuji i s betonem, neboť je snadno tvarovatelný a stále je také váhově hmotný. Líbí se mi i barevně – šedá v kombinaci s pískovcem i kovem. Primárnost a surovost materiálů jsou pro mě zásadní.

Důležitým výrazovým prvkem v tvých sochách jsou i ocelová lanka.

Díky nim mohu jednotlivé části sochy usadit, jak potřebuji, a fixovat je. Také jimi mohu posílit pnutí sil, zajímá mě jejich kumulace do jednoho bodu. Zároveň pracuji s časem – člověk může mít obavu, aby se pod vlivem únavy materiálu celek nezhroutil. Ocel přirozeně koroduje, kámen i beton erodují – pokud by tedy byla práce ve velkém měřítku zrealizována, časem by se pomalu rozpadala.

Je třeba zmínit i záměr prostorového řešení současné instalace – na víceúrovňových betonových obdélných plochách.

Jeden důvod je, že nosné plochy má divák v úrovni očí, není tak u soch omezen na podhled, což by ve velkém měřítku bylo. Druhým důvodem různých úrovní ploch je snaha demonstrovat přirozený krajinný terén. Instalace současně působí jako celek, přitom jsou ale sochy samostatné, soběstačné jednotky. Důležitá je i skutečnost, že pod nosnou deskou je prázdný prostor. Socha je tak více dominantní – sokl by pro ni byl ubíjející, vzdušnost je lepší.

Nestává se ti při procházení krajinou – především takovou, jaká je v okolí Broumova, že v přirozených skalních/hmotových situacích vidíš sochy?

Převisy v Adršpachu se mi líbí, současně ale vím, že nemohou spadnout. V mých sochách mi jde ale především o napětí.

Určitě se občas setkáváš s komentáři, že výrazem vlastních prací se pohybuješ v blízkosti rukopisu Aleše Veselého. Jak s nimi nakládáš?

Velice pozitivně. Záměrně apeluji na to, abych se v této linii monumentality pohyboval. Současně se mi líbí, jak Aleš Veselý s materiálem pracoval. Zacházím ale s jinou ideou, nevadí mi, že forma se podobá. Mrzí mě, že ateliér Aleše Veselého ve Středoklukách není zpřístupněn, že neprobíhají rozsáhlejší výstavy jeho děl. Přál bych si, aby tu stále byl, aby zrealizoval ještě další své monumentální práce.

Setkal ses s Alešem Veselým osobně?

Ano, třikrát. Jednou na sympoziu v Unhošti, kde jsem měl možnost konzultovat s ním svou sochu. Pak dvakrát ve Středoklukách v rámci návštěv našeho sochařského ateliéru. V té době jsem pracoval s tématem rovnováhy, nestability a vždy mě zajímala práce s kamenem. Když jsem byl na střední škole, původně jsem se chtěl do ateliéru Aleše Veselého hlásit. Obdivuji jej od svých raných let.

Respekt k Aleši Veselému jsi vyjádřil prostřednictvím jedné konkrétní práce.

Ano, jeho důležitost pro mě jsem zdůraznil i vyhotovením objektové medaile. Snažil jsem se cílit na jeho sochařskou kvalitu, proto jsem zvolil nerez ocel, kámen a železo.

Mohl bys ještě závěrem vysvětlit vlastní pojetí objektové medaile?

Vytvořil jsem soubor objektových medailí jako součást diplomové práce. Studoval jsem v ateliéru sochařství a medaile – pokusil jsem se medaili posunout do formy objektu. Musel jsem tak nově řešit například i otázku její velikosti. Z vyšší odborné školy v Jablonci nad Nisou mi v paměti utkvěla definice jednoho z pedagogů: „Medaile je to, co se vejde do ruky.“ Mé objektové medaile se tedy pohybují kolem 10 cm. Ztělesňují sochařskou formu a zároveň je v nich přítomen charakter mince. Například na medaili věnované Zbyňkovi Sekalovi jsem přidal motiv jeho kresby vytvořené v Mauthausenu. Vytvořil jsem i objektovou medaili Jindřichovi Zeithammlovi – jako poděkování za jeho dlouholeté vedení sochařského ateliéru na AVU, v té době totiž ze školy odcházel. Také jsem jednu věnoval Zdeňkovi Pešánkovi. Všechny tyto autory totiž považuji za výjimečné. Chtěl jsem na ně upozornit, měli by být ve společnosti v širším povědomí, jsou to důležití sochaři.