Výstava Všechny ruce pravé zve na cestu textilní osnovou
Dětská galerie Lapidárium v Broumově pokračuje druhou výstavou ve svém letošním výstavním cyklu Vlastní cestou, zaměřeném na autory hledající osobitý přístup k tvorbě mimo zavedené postupy. Ve čtvrtek 30. dubna zde začala výstava Všechny ruce pravé vizuální umělkyně Lucie Nováčkové, která vychází z principu snování – dílčí fáze textilní technologie – jako autonomní metody práce. Výstava potrvá do 21. června a 9. května je možné zažít komentovanou prohlídku přímo s umělkyní. Kurátorem je Radek Wohlmuth.
.jpg)
Kterým směrem se vydat? Lucie Nováčková
Cyklus Vlastní cestou sleduje autory, kteří se nevztahují k předem daným mapám tvorby, ale hledají vlastní trajektorii – cestu, která se nevykresluje předem, ale vzniká až samotným procesem. V případě Lucie Nováčkové má tato cesta podobu snování. Proces, který v textilní výrobě obvykle předchází tkaní a zůstává skrytý, zde však vystupuje do popředí jako samostatný princip práce. Osnova není přípravou k výsledku, ale prostorem, v němž se významy teprve mohou začít utvářet. Není obrazem, ale podmínkou jeho vzniku. Není sdělením, ale strukturou, která umožňuje, aby se sdělení vůbec mohlo objevit.
„Snování Lucie Nováčkové představuje symbolickou cestu. Nejde jí o výrobu látky nebo předvádění tradičního řemesla. Pravidelné schéma z vláken je u ní počátek, zásobárna možností. Křižovatka, která čeká na to, jakým směrem se skrze ni někdo vydá,“ vysvětluje produkční výstavy Pavla Semeráková.
Lucie Nováčková k tomu dodává: „Projekt Všechny ruce pravé není návodem k použití. Je to situace, v níž je třeba znovu objevit vztah mezi nástrojem, tělem a procesem. V momentě, kdy nástroje přestávají být samozřejmé, se otevírá prostor pro jiný typ pozornosti – takový, který nesměřuje k výsledku, ale k udržení podmínek, v nichž může něco vzniknout.“
Instalace se rozvíjí napříč celým prostorem galerie a postupně odkrývá různé roviny tohoto principu. V jedné z nich vstupuje návštěvník přímo do procesu – osnova vzniká na stěnách galerie a její podoba se proměňuje s každým dalším gestem. Jinde se snování překlápí do pohybu: kinetický objekt reaguje na přítomnost těla a vrací mu rytmus, který je pro tento proces charakteristický – opakování, zpomalení, soustředění. V další vrstvě se struktura osnovy rozpadá do zvuku a ticha, do hustoty a napětí vláken, která z jedné strany působí jako vizuální „bílý šum“ a z druhé se při dotyku rozeznívají.
V průběhu instalace dochází k jemnému, ale zásadnímu posunu: nástroje, které běžně slouží k výrobě, zde přestávají plnit svou původní funkci. Jejich účel se přetváří, někdy obrací, jindy se rozvolňuje natolik, že zůstává jen jejich princip. To, co má vést k výsledku, se vrací na začátek. To, co má být prostředkem, se stává situací. Návštěvník se tak ocitá ve stavu, v němž není možné opřít se o naučené způsoby používání věcí – a právě v tomto vychýlení se otevírá prostor pro jiný typ pozornosti.
Výstava tak proměňuje galerii v prostor, kde se neukazuje hotové dílo, ale kde se sdílí jeho podmínky. A kde se – v návaznosti na princip snování – jednotlivé linie setkávají, rozcházejí a znovu navazují.
Součástí projektu bude i doprovodný program. Pro dětské návštěvníky vzniknou pracovní listy a výtvarné karty, které prostřednictvím prošívání nebo „obetkávání“ umožní zkoumat možnosti osnovy a hravě reflektovat principy výstavy. V rámci workshopů pro školní kolektivy a veřejnost budou malí návštěvníci vytvářet krátkodobou intervenci přímo ve výstavě, v níž bude technologie snování sdílena formou společné práce.
