Na zdejší publikum se vždy velmi těším

Michaela Mašková, foto archiv ZPB Neděle, 17. srpna 2025

Sdílet na:

Letní hornové kurzy jsou již jedenáct let nezbytnou součástí festivalu Za poklady Broumovska. Přijíždějí na ně hornisté z celého světa, profesionálové i amatéři, děti i dospělí. „Je opravdu milé vidět, jak si účastníci na koncertě navzájem fandí, amatéři i profesionálové. Člověk to cítí z potlesku a mám radost, že kurzy lidi spojují. Vlastně se nám podařilo vytvořit takovou hornovou komunitu,“ říká zakladatelka hornových kurzů, pedagožka a sólohornistka Symfonického orchestru hl. města Prahy Zuzana Rzounková.

Letní hornové kurzy jsou už tradiční součástí festivalu Za poklady Broumovska, letos se konají po jedenácté. Jak to vlastně vzniklo?

Byl to můj nápad. Před jedenácti lety jsem s tím přišla za ředitelkou festivalu Terezou Kramplovou. Už od dětství jsem měla sen založit kurzy pro lesní roh. Ještě jako mladá hornistka jsem na podobné kurzy jezdila do Nového Strašecí a velice mě to obohatilo. Když jsem později v dospělosti začala hru na lesní roh vyučovat, toužila jsem podobné kurzy založit, neboť ty v Novém Strašecí zanikly. Tereza Kramplová byla tomuto nápadu otevřená a pomohla mi můj sen splnit. Představila mi také Broumov a broumovský klášter, což je úžasné místo, kde se hornové kurzy konají.

Kde se ve Vás vzala touha předávat umění hry na lesní roh?

V průběhu školního roku učím na vysoké škole, ale když skončil semestr, cítila jsem, že bych chtěla předávat to, co umím, dál, ale nebylo kde. Zároveň byl v určitém období útlum hornistů, přemýšlela jsem o tom, jak zájem o lesní roh zvednout. Ani jsme netušili, že se nám to takhle podaří. V 11. ročníku máme velký podíl českých účastníků. Dříve to bylo tak půl napůl se zahraničními hudebníky, ale nyní se daří přitahovat české účastníky, a hlavně roste počet dětí, které na nástroj začínají hrát.

Lesní roh vyžaduje od dětí, rodičů i učitelů velkou trpělivost.

V čem je lesní roh specifický?

Obzvlášť pro malé děti to není zrovna jednoduchý nástroj. Na rozdíl třeba od klavíru, kam stačí položit prsty a ozve se tón, je nutné naučit se dýchat, používat bránici, nátisk úst. U dětí se také musí počkat, až jim dorostou zuby, neboť o ně se opírá nátrubek. Pro malé dítě může být lesní roh také těžký, často začínají hrát v sedě. Naštěstí se už dnes vyrábějí i menší lesní rohy. Je to tedy specifický nástroj v mnoha ohledech a tón z něj nejde hned lehce. Dětem trvá tak rok dva, než vydají pěkný tón. Od dětí, rodičů a učitelů to vyžaduje velkou trpělivost. Po dvou letech už ale hrají písničky.

Kdo ještě jezdí na Letní hornové kurzy kromě dětí?

Kromě dětí tu máme také starší účastníky, často jsou to amatéři, kteří navštěvují hudebky. Pak jsou tu studenti hudebních konzervatoří, často však přijedou i hotoví hráči. Letos tu byl například jeden Američan, který dříve jezdil jako účastník a nyní už je v Americe profesorem a hru sám vyučuje. Přesto přijel znovu, aby se zase ještě něco naučil.

To musíte mít velkou radost!

Mám obrovskou radost! Je opravdu milé vidět, jak si účastníci na koncertě navzájem fandí, amatéři i profesionálové. Člověk to cítí z potlesku a mám radost, že to lidi spojuje. Vlastně se nám podařilo vytvořit takovou hornovou komunitu.

Vám se však podařilo vytvořit i komunitu posluchačů, kteří pravidelně chodí na všechny vaše koncerty a na vystoupení účastníků Letních hornových kurzů.

Je to tak! Vystoupení účastníků a pedagogů jsou specifické koncerty. Letos jsme zde měli emeritního člena Berlínské filharmonie Stefana De Levala Jezierskiho a profesora z pekingské univerzity Yi Mana. V rámci koncertu v Polici nad Metují hráli před publikem sólově, což se běžně vůbec nestává, aby do těchto krajin takové hvězdy zavítaly. Je to právě díky koncertu pedagogů a sledujeme, že si na něj lidé zvykli chodit. Vždycky je plný kostel a stejně tak tomu bylo i letos. Je to krásné!

Když jsme mluvili o specifikách lesního rohu, existuje pro něj dostatek repertoáru?

Repertoáru je dost, třeba Mozart napsal čtyři koncerty pro lesní roh, málokterý skladatel se mu tak věnoval. Richard Strauss napsal další, je i hodně sonát a tak dále. Vzhledem k tomu, že se lesní roh docela podobá violoncellu, hrajeme třeba skladbu od Roberta Schumanna s názvem Adagio a Allegro, kterou napsal pro violoncello i pro lesní roh. Řekla bych tedy, že repertoáru je dost.

Každý rok také vzniká skladba od rezidenčního skladatele festivalu Za poklady Broumovska. O jakou skladbu se jedná?

Ano, každoročně vznikne nové halali. Takových skladeb je hodně, ale pořád se opakují. Chtěli jsme proto mladé lidi víc propojit a zaujmout a festivalové halali je trochu šmrncnuté filmovou hudbou. Na to se mladí lidé a děti více chytají. Není to však úplně jednoduché, skladatel to musí napsat tak, abychom skladbu zvládli ve zhruba sto lidech nacvičit za dva dny. Takže to nesmí být úplně složité. Pro skladatele to není úplně jednoduchý úkol, ale zatím jsme to vždycky zvládli. Letos vystoupili s halali naši hornisté před kostelem ve Vernéřovicích.

Já už asi žádný sen nemám, a to je to nejlepší!

Máte ještě nějaký sen, který byste si chtěla v hudbě splnit?

Já už asi žádný sen nemám, a to je to nejlepší. Těším se z toho, co mám a zdokonaluji se. Měla jsem sen dostat se na konzervatoř, na vysokou školu, do dobrého orchestru, také jsem si přála mít nabídky sólového hraní… Všechno se mi splnilo a můžu říct, mám v životě všechno, co jsem si přála a teď si to můžu jen užívat. Jsem šťastný člověk.

Jaký je Váš vztah k festivalu Za poklady Broumovska?

Od začátku mu obrovsky fandím. Pohybuji se v hudebním světě a vidím, jaké festivaly vznikají i jaké zanikají… Dobrý festival není jen o financích, ale také o schopnosti naplnit ho kvalitními hudebníky a sólisty. Líbí se mi, že festival Za poklady Broumovska nekopíruje program jiných festivalů. Tady vystupují originální hudebníci, kteří si vybírají, kde budou vystupovat a člověk na ně nenarazí v programu dalších několika festivalů. Musíte na ně přijet na Broumovsko. Kromě dramaturgie se mi moc líbí lidé, kteří na koncerty chodí. Cítím, že jsou vděční. Vždycky se na ně těším.

Co byste na závěr popřála hráčům na lesní roh?

Popřála bych jim, aby měli rádi svůj nástroj a hráli rádi. Pak za nimi štěstí přijde samo! Někdy se mi zdá, že se určitá radost při hraní u mladých lidí vytrácí. Přeji jim tedy, aby si uvědomili, že mají to štěstí, že mohou hrát na hudební nástroj, na který hru vystudovali. Když se hraje s radostí, přinese to radost i posluchačům.