Bišík pro nás vždycky byl hlavně o lidech a komunitě, která tam vznikla
Když se dnes řekne „Bišík“, spojí si ho většina lidí automaticky s Mirkou a Pavlem Volkovými, kteří jedenadvacet let provozovali restauraci a ubytování na Bischofsteinu. Díky nim se celé místo zatraktivnilo a přitáhlo nejrůznější komunity, ať už lezce, slacklinery, lukostřelce, turisty, motorkáře a další. „Postupně se okolo nás vybudovala stálá komunita lidí, kteří za námi jezdili pravidelně. Poznali jsme spoustu zajímavých lidí napříč republikou,“ říkají společně v rozhovoru. Loni na podzim byl „areál pod skalami“ Bischofstein prodán a Volkovi skončili.
.jpg)
Lidi za námi vždycky přišli. Mirka a Pavel Volkovi.
Jak dlouho jste byli na Bišíku? A co vás tam přivedlo?
Jedenadvacet let, od prosince 2004. Předtím jsme žili v Peci pod Sněžkou. Já jsem cca 16 let provozoval zásobovací servis horských chat po kopcích. Mirka byla spoustu let na Enziánu na place. A co nás tam přivedlo? Měli jsme rande. Šli jsme na hrad a pak jsme seděli na zdi, koukali dolů a říkali si, že by to stálo za to.
Před vámi Bischofstein nikdo neprovozoval?
Když jsme v roce 2004 přišli, bylo to druhým rokem zavřené hygienou. Dům, kde byla hospoda, byl úplně zavřený a zamčený, visely tam cáry omítky ze stropu. Ubytovací část fungovala jako rekreační objekt pro pražský Aquatest, zbytek domu byl prázdný. Byly tam asi dva obyvatelné pokoje, to bylo všechno. Bylo to vybydlené.
Vy jste tedy seděli na hradě, koukali jste dolů a představovali jste si, že by to šlo zprovoznit?
Seděli jsme na zdi areálu, kývali nohama, a protože jsme znali kšeft z hor, říkali jsme si, že by to stálo za to, protože tady se budou lidi potulovat taky. Šel jsem se tedy zeptat na úřad tehdejšího starosty Milana Brandejse, ale moc toho nevěděl. Pamatuju si, že to bylo v únoru a bylo spoustu sněhu. Pak se někdy v květnu objevily dvě dámy z Aquatestu, že jim patří Bišík. Setkali jsme se a během léta to Aquatest předal zpět Stavební geologii. Historie Bišíku je dost zamotaná. Od Bílé hory do Masarykových dekretů tam byla církev, pak jí to sebrali. Během války se mluví o přítomnosti Hitlerjungen, ale to není potvrzené. Další informace se objevují až po vzniku Státních statků, které tam hospodařily a zaměstnanci tam i bydleli. Také tam bylo Muzeum Aloise Jiráska, hospůdka a ubytování pro hostinského. To se bavíme o období asi do roku 1982, v ten rok totiž shořela vjezdová stodola. A někdy v té době, mezi lety 1982 až 1984, se k tomu dostává Stavební geologie, která dá objekt do pořádku a elektrifikuje celý areál. Ubytovací dům byl však v dezolátním stavu, měl vymlácená okna a propadlou střechu. Po revoluci se pak celý podnik transformoval a zmenšoval, neměli kapacity. Aquatest, což byla jedna z firem vzniklých ze Stavební geologie, se to snažil provozovat dál v socialistickém duchu, ale nikdo tam nevydržel déle než tři, čtyři roky. Už tehdy tady byly obrovské náklady na vytápění, například.
Začátky byly pracné. Tři roky trvalo než jsme se vyhrabali z červených čísel.
Jaké tedy byly vaše začátky?
Pracné! Pořád je to jenom o práci. Objekt jsme dali dohromady s majitelem a na nákladech jsme se podíleli. Nikdo nečekal, že tam vydržíme tak dlouho. Udělala se první letní sezóna, kdy jsme pochopili, že není v našich silách roznášet pití a jídlo po zahradě. To bylo něco strašného, neměli jsme zaměstnance, jen kuchaře. Začínali jsme ve třech. Také tam skoro nikdo nechodil. Zachránilo nás, že jsme hned na první sezónu oslovili baletní školu, která tam na soustředění strávila dva týdny. Tři roky trvalo, než jsme se vyhrabali z červených čísel.
Co vám pomohlo?
Někdy od roku 2007 jsme navázali spolupráci se školami, každý květen a červen tam jezdily děti. Od roku 2009 tam jezdila pravidelně výtvarná škola. V letech 2005/6 také můj brácha začal správcovat ve skalách, začali s Pepou Milflajtem na Bišíku dělat cesty. Najednou se tam objevilo spoustu příležitostí k lezení, čímž se přitáhla lezecká komunita. V roce 2007 jsme také začali se slacklinovým festivalem.
Vaše aktivity tedy ovlivnily zájem o celou oblast?
Určitě. Celé místo se zatraktivnilo, do té doby tam nikdo nebyl. Pamatuju si, že první jaro jsem byl s někým na hradě a potkali jsme tam nějaké lidi, kteří přemýšleli, kam vůbec půjdou na polévku. A pamatuju si první turisty, kteří k nám přišli. V hospodě si vybalili svoje svačiny a řekli si o turka. To jsem se chytal za hlavu. Takových momentů na začátku je víc. Zažili jsme i některé „divné“ zájezdy, z nichž se vyklubal třeba zájezd německých neonacistů. To jsme byli dost opaření. Chvíli nám trvalo, než pochopili, že tady nebudou zvedat pravice.
Postupně se okolo nás vybudovala stálá komunita lidí, kteří za námi jezdili pravidelně. Poznali jsme spoustu zajímavých lidí napříč republikou. V průběhu let jsme na Bišíku pořádali plesy, pohádkový les, setkávali se tu lukostřelci, motorkáři na veteránech. A mnoho dalších. Lidi za námi zkrátka vždycky přišli.
Už jste zmínili Slackline fest, který byl jednou z prvních takových akcí u nás. Jak to začalo?
V roce 2007 jsme udělali uklízecí brigádu ve skalách, tehdy se toho ujali kluci ze Singing Rock. Jako mladý klučina přijel tehdy i Adam Ondra. Ti přišli s tím, že natáhnou lajnu, já tehdy ani nevěděl, o co jde. V srpnu 2007 se nicméně udělalo první slacklinové setkání na Bišíku. Bylo to v době, kdy hvězdou byl ten, kdo ji vůbec přešel (smích). Postupně se to začalo nabalovat a poslední setkání bylo v roce 2018. Pro nás to začalo být složité okolo roku 2010, neboť se toho chytil Rock Point a udělal tomu obrovskou propagaci. Auta začaly najíždět už ve čtvrtek a když jsme v pátek ráno vstali, byl areál plný aut a stanů. Byly úplně všude! Určitě tam bylo tisíc lidí. Postupně jsme tedy začali vyvíjet tlak, aby se akce zmenšila. Od začátku jsme měli nastavené, že nechceme dělat akce přes noc. Chtěli jsme, aby tam byl v noci klid. Vyrostli jsme v KRNAPU, tady jsme v CHKO a my jsme ctili prostor. V deset hodin to museli všichni holt všichni ztlumit, i když nás v tu chvíli neměli rádi.
Proč tedy Slackline fest skončil?
Jednak my jsme tlačili na zmenšení akce a za druhé, celá ta komunita zestárla. Začali mít děti, zaměstnání atd. Takže někteří přestali jezdit a místo nich se začali objevovat lidi, kteří jeli na „fesťák“. A to jsme nechtěli. Devatenáctý ročník se chystal, ale v květnu se zabil můj brácha Tony a neměl jsem na nic chuť. S ním vůbec skončilo dost společenských akcí.
Chcete o tom mluvit?
Je to dost smutná událost. Chvíli předtím, než se to stalo, mi někdo řekl, že sourozenec je jediný člověk, kterého znáš celý život. Netušil jsem, že ho budu znát opravdu celý jeho život a že tak nečekaně skončí. Zemřel tragicky při heliskiingu ve Švédsku, kde zaskakoval za kamaráda jako vedoucí skupiny lyžařů. Byl zakladatelem Asociace horských vůdců, byl dost zkušený a pečlivý. Ve Švédsku se ale ten den sešlo všechno špatně a brácha tam zůstal. Jeho smrt zasáhla nejen naši rodinu, ale celou lyžařskou a lezeckou komunitu. Byl to také precedens, který jasně nastavil pravidla pro provozování heliskiingu. Já osobně jsem přišel o parťáka na všechny bejkárny.
Tony byl také tím, kdo k Bišíku přitáhl pozornost lezecké komunity. Kdo přišel s nápadem na promítání starých lezeckých filmů?
Hybatelem toho byl Jarda Pavelků. Začal s představeními divadla Na tahu z Červeného Kostelce. Jednou neměli, co hrát a Jarda přišel s nápadem, že pustíme starý filmy od Míry Šmída. První akce vyšla na 28. listopadu. Udělali jsme černobílý plakát a vylepili ho už v říjnu. Na 28. října se najednou v hospodě objevilo asi šedesát lidí, kteří všichni dorazili o měsíc dřív. Normálně si to spletli. Alespoň jsme tedy věděli, že se máme připravit na velkou kapacitu. Za odpoledne přišlo na filmy asi 380 lidí. Další akci už jsme radši udělali na půdě, kam se vešlo víc lidí. To lidi lákalo a nás to bavilo.
Za covidu bylo potřeba pojmout věci trochu jinak, ale musím říct, že nás hlavně podržela komunita.
Jak jste zvládli období covidu, které bylo pro gastroprovozy dost zničující?
Luxusně! Půjčili jsme si od kamarádů krásný stříbrný karavan Airstream, zaparkovali ho před vraty a z okýnka prodávali nápoje. Lidi seděli na hrázi a chodili si k nám pro kafe a pivo. Takhle jsme přežili květnové svátky a pak to postupně otevřeli, s různými omezeními samozřejmě. Bylo potřeba pojmout věci trochu jinak, ale musím říct, že nás hlavně podržela komunita.
Vy jste loni v říjnu na Bišíku skončili. Proč?
Celý areál byl nabídnutý k prodeji a my jsme nebyli úspěšní ve výběrovém řízení. Tolik asi krátce, nechceme to více komentovat.
A komu tedy Bišík patří dnes?
Zakoupila ho paní Nešporová z Adršpachu a následně byl areál převeden na nového vlastníka.
Necháváte za sebou jedenadvacet let života a práce na jednom místě. Víte už, co budete dělat dál? Nechybějí vám lidi?
Lidi nám chybí obrovsky! Spadli jsme ze sta na nulu. Celé nás to mrzí, ale asi to tak mělo být. Možná nás to zachránilo před tím, abychom si tam zničili zdraví. Nyní máme čas dát se dohromady a vymyslet, co dál. Co přesně to bude, ještě nevíme.
Bišík pro nás ale nebyl jen práce. Narodily se nám tam i naše děti, Šimon a Ema. Velkou roli v tom všem sehrály i naše rodiny. Bez „Kafírenské“ rodiny – mých rodičů a sester – bez rodiny Mirky, jejích rodičů a sestry, která nám ke konci pomáhala na place, by to nejspíš vůbec nešlo. Stejně tak bez lidí, kteří s námi Bišík tvořili – zaměstnanců, z nichž někteří s námi strávili více než 17 let, i všech brigádníků. Byla to vlastně jedna velká rodina.
