Chtěly jsme prostě jít. Lucie a Viktorka Kubínovy přešly Karpatský oblouk
„2200 kilometrů a 90 dní v horách. Máma s dcerou z Machova jdou přes Karpaty pro Josefínku.“ Tak se jmenoval rozhovor, který jsme s Lucií a Viktorkou Kubínovými vedli v polovině července, když se zastavily na hranicích s Rumunskem. Kilometrů nakonec bylo 2330 a s těžkými batohy na zádech denně ušly i 42 kilometrů. Zažily útok pasteveckých psů i horalskou pohostinnost. Na pobyt v divoké přírodě nedají dopustit. „Je to návykové,“ říkají.
.jpg)
Už vás přestaly bolet nohy?
Lucie: Mě už nohy bolet přestaly, ale ještě asi dva týdny po příjezdu jsem je cítila. Trvalo to dlouho.
Viktorka: Strašně mě bolely chodidla, to bylo nejhorší.
Když jsme spolu mluvili v polovině července, měly jste za sebou 1200 kilometrů a před vámi leželo ještě jednou tolik kilometrů a celý Karpatský oblouk. Kolik jste nakonec ušly?
V: Ušly jsme asi 2330 kilometrů.
L: Občas se nám vybily hodinky, takže to nevíme úplně přesně. Zpočátku jsme na tom měření hodně bazírovaly, měly jsme pocit, že to musíme mít změřené úplně přesně. Postupně nám to začalo být jedno. Chtěly jsme prostě jít, a ne pořád hlídat počty kilometrů.
Podařilo se vám vybrat cílovou částku pro malou Josefínku?
L: Nakonec ne. Vybralo se 116 tisíc, které už rodina dostala. Jsme s tím moc spokojené, Josefínce to pomůže s terapiemi. Opravdu moc děkujeme všem, kteří přispěli.
Zažily jste nějaký zásadní moment, kdy jste si myslely, že celou trasu ani neujdete?
V: Bylo to na začátku Rumunska, hned v prvním městě za hranicemi. Mamku hrozně bolela achillovka a nárt. Musely jsme se na čtyři dny ubytovat a mamka šla do nemocnice, kde jí dali nějaké léky. V tu chvíli jsme si říkaly, že možná pojedeme zpátky domů. Upřímně jsem se toho hodně bála, protože pro mě bylo vážně důležité celou trasu dojít.
L: Šla jsem do nemocnice hlavně kvůli Viky. Doktor mi doporučil, abych byla dva týdny v klidu, že to bude zase dobré. To ale nepřipadalo v úvahu. Věděla jsem, že je pro Viktorku důležité, abychom trasu došly celou v jednom kuse. Po čtyřech dnech jsem navrhla, že to tedy zkusíme. Věděla jsem, že asi za tři dny máme míjet vlakovou trať. Pokud bych cítila, že to nejde, nasedly bychom na vlak a jely domů. Musela jsem se opravdu hodně zatnout, noha mě bolela dlouho.
Viky, proč pro tebe bylo tak důležité dojít celou trasu až do cíle?
V: Nedokážu to vysvětlit. Zkrátka jsem si dala takový cíl a chtěla jsem si to splnit. Jiný důvod to nemělo. Těšila jsem se také na dobrodružství s mamkou.
Je pro tebe obvyklé, že si dáváš cíle, kterých musíš dosáhnout?
V: Řekla bych, že ano.
L: Jsme v tom podobné. Když si něco umaneme, dáme do toho všechno. Viky byla ochotná vydržet hrozně moc, aby do cíle došla. Kolikrát to bylo vážně kruté.
V čem?
L: Strašně nás bolelo tělo. Zátěž byla obrovská. Mladí aspoň lépe regenerují, ale pro mě bylo vždycky ráno těžké uvést se do chodu. Myslím, že to bylo na celé cestě to nejhorší. Také nás dost trápilo počasí.
V: Počítaly jsme to a z celé cesty nám 45 dní pršelo, z toho byly 27 dní přeháňky a zbytek pršelo v kuse, vytrvale. Takže celou půlku cesty nám propršelo.
Na fotografiích, které jste zveřejňovaly na sítích, jste ovšem vypadaly dost optimisticky. Kde jste hledaly sílu?
L: Příroda je krásná, i když prší. To je to, co mě dodává sílu. Pokud člověku nejde vyloženě o život, příroda ho podrží. Zároveň si člověk uvědomuje, jak je nicotní, jak nejsme jako lidi vybaveni pro život v přírodě. Nepohodlí k tomu ale patří. Vím také, že každý déšť jednou skončí…
V: Já jsem asi hlavně odpočítávala dny, kdy už budu doma. Prostě jsem si řekla, že to nějak přežiju.
Který úsek byl nejobtížnější? Bylo to v Rumunsku, kde nejsou dobře značené cesty? V jakém terénu jste se tam pohybovaly a jak jste řešily navigaci?
V: V Rumunsku jsme trochu bloudily, ale nebylo to extrémní. Většinou jsme se napojily na nějaké pohoří, kde byla turistická značka.
L: Občas jsme bloudily, protože jsme si povídaly a zvolily špatnou lesní cestu. Nejvíc jsme šly asi šest kilometrů navíc, takže to nebylo nic hrozného. V horách je výhoda, že v nich jsou vyježděné koleje od místních lidí, od pastevců. Když si člověk hlídá, aby neuhnul do údolí k nějaké salaši, tak ho to pěkně vede. A samozřejmě jsme měly stažené off line mapy.
Pravda také je, že jsme se vyhnuly orientačně složité části, protože jsme si to potřebovaly trochu zkrátit. Mohly jsme totiž jít po vnitřní, nebo vnější straně Karpatského oblouku. My jsme to šly vnitřkem kvůli úspoře času, terén tam byl přehlednější, více otevřený. Pokud bychom šly po vnější straně, měla jsem sebou papírové mapy.
Jak je na tom Rumunsko s turismem?
L: Rumunsko už není tak divoké, jak si mnozí představují. Turismus je velmi na vzestupu, vliv na to má i to, že se v Rumunsku otevřely velké nadnárodní řetězce se sportovním vybavením. Dříve to bylo tak, že místní vzali gazíka a vyvezli rodinu do hor, kde si udělali piknik. To člověk také ještě vidí, ale v horách už začínají převažovat jednodenní turisté. V útulnách už jsme se potkaly i s vícedenními turisty. Na jednu stranu je dobře, že Rumuni začínají objevovat svoje hory, na druhou stranu tam brzy bude turistů mnohem více. Vidím, jak se to proměňuje za dobu, co do Rumunska jezdím.
Objevuje se tam tedy i nějaká nová turistická infrastruktura?
L: Většinou se to pořád ještě týká pro turisty nejatraktivnějších pohoří. My jsme naštěstí šly odlehlými místy, která nikoho nezajímají. Ale v těch nejatraktivnějších oblastech jsme potkávaly družstva, která obnovovala turistické značky. Staví se také nové útulny, v některých pohořích jsou sem tam i horské chaty s ubytováním a jídlem. Naštěstí velká část rumunských hor je pořád opuštěná a odlehlá, což je skvělé. To mě na tom nejvíc přitahuje.
Vy jste si nesly na zádech většinu věcí. Jak jste řešily doplňování zásob?
V: Nejvíc jsme si nesly jídlo asi na deset dní. Zásoby jsme se snažily plánovat dopředu, protože jsme věděly, že na trase nebude žádný obchod. Jinak místní lidé byli velmi ochotní a laskaví a snažili se nám pomoct. Často nás také například přemlouvali, že nás svezou autem a nechápali, proč odmítáme.
L: Jídlo jsme si kupovaly i od místních. Oni jsou velice pohostinní a někteří by nás nejraději krmili dodnes (smích). Rozdělí se i o chleba a nic za to nechtějí. Na samotách v horách jsou lidé většinou úžasní.
Pravda je, že jsme si nesly víc, než jsme potřebovaly. Vypozorovala jsem totiž, že když má tělo velký výdej, musí se také dobře najíst. Za celou cestu jsme také snědly obrovské množství sušenek, už je nechceme ani vidět (smích).
Byly tam úseky, kdy jsme denně ušly až 42 kilometrů. Denně jsme šly osm i deset hodin.
Kolik kilometrů jste denně ušly?
L: Nebylo to žádné procházkování, kolikrát jsme spíše klusaly. Byly tam úseky, kdy jsme denně ušly až 42 kilometrů. Denně jsme šly osm i deset hodin. Musely jsme se tedy dobře najíst a byla jsem proto ochotná nést na zádech víc.
Kolik vážily vaše batohy?
V: V první části trasy asi 14 kilo, poslední měsíc v Rumunsku asi 19 kilo.
L: Já jsem začínala s jedenadvaceti a v Rumunsku už měl 25 kilogramů. Koupila jsem si ultralight batoh, který takovou váhu nevydržel. Cestou se mi urval popruh, musela jsem ho přišít. Naštěstí to vydrželo.
To musela být obrovská zátěž…
L: Zjistily jsme, že tělo si na leccos zvykne. Na začátku jsme byly natrénované jen tak středně, prostě jsme si předtím chodily třeba třikrát týdně zaběhat, nic extrémního. Po stovkách kilometrů, které jsme ušly, jsme byly obrovsky natrénované. V horách jsme pak předbíhaly takové namakané borce! Docela mě to překvapilo, ale je to skvělé!
Zažily jste něco, na co nevzpomínáte rády?
L: Za celou cestu jsme potkaly stovky pasteveckých psů, jsou tam všude. Člověk se musí mít na pozoru. Tři dny před koncem cesty, v místech, kde to velmi dobře znám a na značené turistické cestě, jsme zažily opravdu hodně nepříjemné setkání s pasteveckými psy. Už jsme scházely dolů, dost jsme běžely, byla mlha. Málem jsme vběhly do stáda, protože jsme ho neviděly. Ztichly jsme a začaly stádo obcházet, vím, že psi nemají rádi, když jim někdo do stáda vstoupí. Nicméně si nás stejně všimli a všimli si nás i dva bačové, kteří tam stáli. Psi se na nás rozběhli, ale já jsem to špatně vyhodnotila, myslela jsem si, že se jen snaží postavit mezi nás a stádo. Oni bohužel začali útočit. Nebylo to žádné zastrašování, chtěli nás sejmout. Tím, že jsem to špatně vyhodnotila, neměla jsem v ruce připravený pepřák. Stály jsme tedy zády k sobě a odrážely je hůlkami. Opravdu nám šlo o život. Spoléhaly jsme na to, že je rychle odvolá bača. Tomuhle to však bylo docela jedno, trvalo strašně dlouho, než k nám přišel a psy odvolal. Byl to strašný zážitek, dávaly jsme se skoro hodinu dohromady.
Většina lidí se nejvíc bojí divokých zvířat. Jak je to s medvědy a vlky?
V: S divokými zvířaty jsme žádný problém neměly. Jednou jsme potkaly medvěda. Myslím, že když se lidé umějí v lese správně chovat, například o sobě dávat vědět zvukem, tak jim nic nehrozí. My třeba v nepřehledném terénu klepeme hůlkami o sebe.
L: Divoké zvíře se s člověkem potkat nechce. Na druhou stranu jsme procházely oblastmi, kde dělají medvědi problémy, protože je přitahuje jídlo a odpadky. Na každém domě tam měli natažené elektrické dráty, sběrná místa na odpad byla celá obehnaná elektrikou, to samé turistické přístřešky. Tam opravdu v noci po ulici jít nechceš! Bohužel v Rumunsku je uplatňována politika každoroční kvóty odstřelu medvědů, je to ale politika, něco jako na Slovensku. Je zatím lobby.
Co by měl mít člověk určitě sebou?
V: Odvahu.
L: Určitě pepřák. A mít ho hned po ruce, ne někde na dně batohu.
Lucie, doporučila bys každé mámě, ať se svou dcerou vyrazí do hor?
L: Určitě. A v každém věku! Trasa se dá přizpůsobit. Vyrazit se dá třeba jen na týden a tady u nás, kde jsou záchytné body. Stejně tak jako člověk pozná sám sebe, pozná i toho, kdo s ním jde. Pokud je to tvoje dítě, je to o to cennější. Viky pro mě byla nejlepší parťák.
Viky, doporučila bys to samé svým kamarádkám?
V: No, asi bych jim to nedoporučila. Neřekla bych, že by se něco extra změnilo. Myslím, že s mámou máme pořád stejný vztah, který se ani nezlepšil, ani nezhoršil. Je to stejné, což je asi dobře.
Chystáte se spolu zase vyrazit do hor? Nechybí vám to?
V: Teď jsem se vrátila a chodím do školy. Jsem v devítce. Chybí mi ten režim, kdy jsem nemusela nic řešit, teď je toho najednou hrozně moc. Skoro přemýšlím o tom, že bych ještě někdy někam zase šla…Napůl mi hory chybí, ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem doma.
L: Nedávno jsme na sebe zase koukaly a říkaly si, že bychom třeba někdy zase vyrazily. Je to vtipné, jak člověk rychle zapomene na utrpení a to, že nechtěl hory už ani vidět! Je to návykové!
Unikl vám červencový rozhovor? Přečtěte si ho nyní.
.png)
.jpg)