Cítíme, že všechny příběhy z Broumovska ovlivnily směr naší práce
Literární domek broumovského kláštera obývají v únoru tři rezidentky: Agnieszka Bułacik, Liene Jurgelāne a Hanna Grześkiewicz. Jejich tvůrčí pobyt v Broumově je součástí projektu „Borderland Forest Spells: Listening with the land that remembers“, který se zaměřuje na česko-polské pohraničí, historicky známé jako Sudety – krajinu formovanou vysídlením, migrací a vrstevnatými dějinami sounáležitosti. Projekt se obrací k Sudetám jako k místu ztráty i nového zakořenění a zároveň jako k prostoru, kde se mohou setkávat rodová paměť, mýtus a budoucí imaginace.
.jpg)
Co pro vás znamenal název rezidence „Borderland Forest Spells“ před příjezdem – a jak se jeho význam proměnil během měsíce stráveného v pohraničních lesích kolem Broumova?
Agnieszka Bułacik: S pohraničím jsme pracovaly už dříve, konkrétně s polsko-běloruskou a polsko-ukrajinskou hranicí. Pracovaly jsme také s lesy a „kouzly“. Tato práce tak působí jako pokračování našich zkoumání – jak se hranice manifestují, co znamenají a jak ovlivňují život: přírodu, lesy, rostliny, zvířata i lidi; jak spoluspiklenčit s rostlinami a živým světem. Je velmi intenzivní vnímat rozdíl mezi polsko-běloruskou hranicí a tou zdejší, cítit vrstevnatou minulost těchto hranic, různé úrovně násilí a příběhů, které jsou v nich přítomné. Je to prostor hlubokého naslouchání.
Zaměření na polsko-českou hranici, která je mi osobně mnohem bližší – polovinu dětství jsem strávila na druhé straně kopce, jak říká Žaneta (Ž. Vávrová, bývalá ředitelka VKCB, pozn. red.) – je to prostor, ke kterému mé tělo tíhne. Nesou se tu vrstvy naslouchání z mého dětství a les kolem Krzeszówa byl, jak dnes zpětně mohu říct, jediným bezpečným místem mého dětství. A stále tak působí. Byl to také jediný posvátný prostor, který jsem znala. Nevyrůstala jsem jako katolička, nikdy jsem nechodila do kostela, ale les byl pro mě právě takovým místem. Babička mě tam brávala o víkendech, v neděli, a vstoupit do něj – mezi sloupy stromů, světla, vůně, pocit mystiky a posvátna – bylo jako vstoupit do katedrály.
Jak jste „naslouchaly“ krajině? Můžete popsat okamžik, kdy jste cítily, že vám les, hory nebo konkrétní místo skutečně něco sdělují?
Liene Jurgelāne: Máme dlouhodobou zkušenost psaní o „nadlidském“ – pobývání, sezení a vstupování do formy vzájemné pozornosti. Naslouchání v tomto smyslu znamená zůstat dostatečně dlouho, aby se něco mohlo vynořit.
Jednoho dne jsem seděla u smrku, který odumíral kvůli kůrovcové kalamitě zesílené klimatickou krizí. Mnoho stromů kolem něj také umíralo. Jak jsem tam seděla, měla jsem pocit, že slyším jakýsi poslední výkřik tohoto stromu a že jej mohu sdílet se světem skrze svůj lidský hlas. V tom výkřiku bylo slyšet vyčerpání celého lesa, vzdorujícího lidským zásahům.
Další moment se odehrál uvnitř. Pila jsem ranní čaj a měla před sebou mapu regionu. Najednou jsem si všimla, že jsou na mapě vyznačeny stromy – a téměř všechno byly lípy. Měla jsem pocit, že mě lípa volá. Jako by krajina vstoupila za mnou dovnitř a řekla: Tady. Tady musíš naslouchat hlouběji.
Od té chvíle se lípa stala ústředním prvkem naší práce. Zkoumaly jsme její významy ve slovanské a baltské mytologii i v osobních příbězích lidí odsud. Naslouchání se rozšířilo od zvuku k symbolu, příbuzenství a paměti.
Setkaly jste se během pobytu s příběhem místních lidí, který vás výrazně ovlivnil nebo změnil směr vaší práce?
Agnieszka Bułacik: Od samého začátku byla naše práce zakořeněná v naslouchání a měly jsme štěstí slyšet příběhy mnoha výjimečných lidí, kteří s touto krajinou žijí roky či generace. Mluvily jsme s Jakubem, Annou, Žanetou, druhou Annou, Jenou, otcem Rudou, Kryštofem – průvodcem kláštera – Adamem a mnoha dalšími. Také se starostou Adršpachu a s člověkem pracujícím v Lidlu, který sdílel, že jeho kořeny jsou zároveň polské, české i německé. A s Hanou, která vyprávěla o domě, jenž kdysi patřil německé rodině Schubertových, a o vztahu k této rodině – bylo velmi léčivé a dojemné to slyšet.
Cítím, že všechny tyto příběhy ovlivnily směr naší práce a jsou vetkány do toho, co budeme sdílet v pátek. Je to také praxe naslouchání lidem a jejich dějinám, které jsou tak často příběhy přesídlení a migrace – odehrávající se doslova za kopcem.
Pracovaly jste se zvukovými nahrávkami a zpěvem. Jak se z nich stává literatura nebo jiné umělecké formy?
Liene Jurgelāne: Nahrávaly jsme vítr ve stromech, kroky ve sněhu, řeku pod klášterem. Zkoumaly jsme také lidové písně z obou stran hranice a intuitivně zpívaly s krajinou.
Někdy přišla nejdříve melodie a později se rozvinula do textu či poezie. Jindy se psaný fragment stal písní.
Na závěrečném poslechovém setkání splétáme terénní nahrávky, lidové melodie, intuitivní písně, šeptané texty, dopisy stromům, fragmenty výzkumu i mluvené reflexe. Doufáme, že zvuková krajina se stane jakousi polyfonní literaturou – vtěleným archivem. Nejde ani tak o vytvoření hotové kompozice, jako spíše o vytvoření prostoru, do nějž mohou posluchači vstoupit a naslouchat vrstevnatým hlasům krajiny.
Pohraniční region je často místem setkávání, ale i napětí mezi kulturami. Jak česko-polská hranice ovlivnila vaše vnímání krajiny a jejích příběhů?
Hanna Grześkiewicz: Myslím, že pohraničí má vždy schopnost zvýraznit náročné aspekty a zároveň vytvářet prostor pro nečekaná setkání. Když mluvíme o napětí mezi kulturami, nejsilnější napětí, které jsem zde cítila, bylo mezi těmi, kdo zde žijí nyní, a těmi, kdo už zde nejsou, ale jejichž dějiny a stopy jsou vnímány na každém kroku – v názvech míst, architektuře, příbězích.
Moje myšlenky se stále vracely k příběhům migrace a osídlování této oblasti a k rozdílnému zacházení s někdejšími německými prvky na obou stranách hranice. Spíše než otázkou délky trvání jsme se však zabývaly tím, jak po migraci vytvářet vztah ke krajině skrze péči a pozornost. Zdálo se nám to jako zásadní přístup v širším kontextu světa, kde je migrace (ať už dobrovolná či nikoli) součástí každodenní reality a identity na obou stranách hranice.
Zkoumat, jak budovat vztahy v místě, které nám není nutně známé: najít stezky, které vedou lesem, poznávat zákruty potoka, hledat místa, kde rostou oblíbené houby. Nebo se poprvé učit rozpoznávat nové druhy stromů či ptáků na obloze. Tento druh poznání je vždy třeba se učit – ať už je předáván rodinou či společností, nebo si jej osvojujeme sami. Je to samozřejmě utopická vize, ale taková, o kterou stojí usilovat.
Se všemi třemi rezidentkami se můžete osobně setkat během závěrečné poslechové akce, která se koná v pátek 27. února od 17 hodin na Faře Hoprich v Martínkovicích.
Fotografie shora: Hanna Grześkiewicz, Agnieszka Bułacik, Liene Jurgelāne
