Manželé Smékalovi získali cenu Hereditas obligat za opravu fary v Martínkovicích
Manželé Anna a Adam Smékalovi oživují barokní faru v Martínkovicích. Nyní získali v soutěži Královéhradeckého kraje cenu Hereditas obligat za obnovu interiéru této kulturní památky. Kdysi vybydlený dům díky nim ožil a s ním i celý areál vedle kostela sv. Martina a Jiří v Martínkovicích. Láska k historii, ke starému domu a cit pro detail hraničící s perfekcionismem jsou tady vidět na každém kroku. „Perfekcionista asi trochu jsem, ale dokonalé to nikdy nebude. Třeba typicky ta okna,“ ukazuje vystudovaný hydrobiolog Adam Smékal na okenní tabulky ve své pracovně, za nimiž je vidět hřbitov. „Moderní skla vypadají úplně jinak než ta stará, ručně foukaná. Když se díváte skrze ně, je to prostě mnohem hezčí.“
.jpg)
Anna a Adam Smékalovi v Martínkovicích.
Jak vás to vlastně napadlo koupit faru?
My jsme tehdy bydleli v Olomouci, když Anna našla inzerát, že je na prodej fara v Martínkovicích. Ona to tady už tehdy znala, dělala tady nějaké komentované prohlídky pro Národní galerii. Nejen, že se nám líbila ta stavba, ale vůbec celá lokace. Že se člověk nekouká na bytovku…
Ale na hřbitov…
Ano! A taky, že je to bokem od vesnice, je to taková polosamota na vršku nad vesnicí, kde je jen kostel, fara, farní dvůr.
Rekonstrukci jste si dělal sám?
Opravy provádím převážně svépomocí. Mám sice původně vystudovanou biologii, cestami osudu jsem se ale dostal k přírodním stavbám. Začalo to tak, že kamarád, co se tím živí dlouho, dostal zakázku pro čínské investory v Malajsii na stavbu hliněných staveb, takzvaných SuperAdobe. A protože se domluvím čínsky, oslovil mě. Všechno jsem se vlastně naučil až tam, ale už jsem u toho zůstal. Zijstil jsem, že mě to naplňuje a baví víc než to, co bych jako běžný biolog, tedy víceméně na úřadě nebo v kanceláři, dělal. Tohle bylo v roce 2012 a od té doby se stavitelstvím zabývám. Jinak bych tady do toho asi nešel.
Můžu se jen zeptat a trošku odbočit, co to je SuperAdobe?
To jsou vlastně takové hliněné kulovité stavby, původně byly koncipované pro pouštní oblasti navíc postižené válkou jako levný přístřešek. Dělají se z pytlů naplněných pískem, u nás se používá hlína. V Čechách jsem je pak stavěl pro Jaroslava Duška, to bylo vlastně asi první SuperAdobe v Česku. Je to sice poměrně pracné, ale velmi levné. Zdi jsou dost tlusté a má to takovou specifickou atmosféru. Je to také například velmi odolné proti zemětřesení. Kupole se pak mohou různě přistavovat a propojovat…
Fara je ideálním prostorem na pořádání kulturních akcí.
Vraťme se zpátky k faře. Za rekonstrukci jste teď od kraje dostali cenu Hereditas obligat. Překvapilo vás to?
Docela jo. Nominovali nás sousedi, cenu jsme dostali společně s mou ženou. Cena byla za renovaci interiéru, který v podstatě máme hotový. Chceme se teď vrhnout na fasádu, a pak jsou ještě další budovy. Je tady jedna otevřená stodola s takovým přirozeným amfiteátrem, což nás při zvažování koupě nadchlo, protože to je ideální prostor pro pořádání našich kulturních akcí. Pak je tam dřevník a garáž a také budova bývalých stájí, kde právě začínáme s rekonstrukcí a chceme tady vybudovat ubytování. Jednak tam bude apartmán, něco jako školící místnost, ale také levnější ubytování pro skupiny, nějaké baťůžkáře nebo třeba návštěvníky našich akcí…
Co byla při opravě největší výzva? U starých domů se říká, že nejhorší je, že někam kopneš a narazíš na další problém…
Tak to je, ale tady vlastně nic nebylo. Když jsme faru koupili, měla střechu, ale nebyla tady elektřina, voda, odpady.. Tím se předešlo tomu, že by se muselo rozkopávat něco dosluhujícího. Takže to byla nakonec výhoda. Vždycky se nějaký problém objeví a pak se vyřeší, je to takový nekonečný řetězec. Nic nepřekonatelného.
Kdy jste faru koupili?
Na konci roku 2020, takže teď je to čtyři a půl roku.
Jenom? To jste teda rychlí!
Lidi to říkají. Teď je vše ještě lepší, protože už nemusím na stavbu dojíždět.
Dům byl v té době dlouho neobývaný?
Pan farář tady byl ještě asi do šedesátých let, ale zároveň tady s ním někdy do devadesátých let bydlela jedna místní rodina, než faru dostali zpět benediktini v restitucích. Pak to od nich koupilo jedno místní sdružení, které udělalo střechu. Krov byl ale rozpadlý, nebyly tady stropy, byly popadané vazné trámy. Takže jsme sem 13 metrů dlouhé trámy nasouvali okny. Podlahy jsou také někde původní, ale zase, je to přeskládané podle toho, co bylo k dispozici… Snažili jsme se však co nejvíce použít materiál, který tady byl.
Třináct metrů dlouhé trámy jsme nasouvali okny...
Ta okna, ve kterých bohužel nejsou foukaná skla, jsou původní?
Jsou tady tři barokní okna, která se zachovala, několik trošku novějších. Fara je z konce 17. století, ale někdy v 19 . století se tu proběhla renovace.
Vy jste se jako milovník původních postupů a materiálů asi nedostával do velkých konfliktů s památkáři…
Ne, na téhle budově se shodneme takřka na všem. Dispozici uvnitř jsme měnili minimálně, a pokud ano, tak takovým způsobem, aby to bylo zřejmé, že je nějaká část vestavěná. Ale jinak jsme to tady spíš naopak uváděli do původního stavu. Třeba tady ve štítech byla zazděná okna, ty jsme obnovovali. Teď řešíme barvu nové fasády. Dělali jsme letos nějaké sondy a zjistili jsme, že zřejmě nejstarší barvou byla kombinace vínově červené s bílou. Ozdobné prvky, jako například římsy a pilastry, byly bílé. Plochy pak červené.
Podle informací od martínkovického starosti pana Jirky se plánuje také oprava márnice u zdejšího kostela. Celý areál tedy prochází změnami.
Snažíme se o tom bavit i společně, protože kostel je sice starší, ale jeho rekonstrukce proběhla, tuším, současně se stavbou této fary. Takže je to takový ucelený areál. Kostel je národní kulturní památka a koneckonců status kulturní památky, který má fara, byl nedávno rozšířen i na přilehlý farní dvůr. Je to tedy celý komplex a my se snažíme spolupracovat s památkáři i s obcí, aby to dávalo nějaký smysl.
.jpg)