Gongy vyžadují vnitřní ztišení
Navazuje na dlouhou rodinnou tradici skvělých hudebníků, i když cestu k hudbě si musel v sobě nejprve otevřít. Od vývojáře a specialisty na trhu IT technologií ho život zavedl až na pramici v Adršpašských skalách, kde několik let dělal převozníka. Dnes hraje buď sám nebo spolu s Miroslavem Noem na velké gongy, které mají terapeutický účinek. „Při hraní nás vede Miroslavův skladební princip, který nazval Album. Jde o tedy skladby vznikající v reálném prostoru a čase podle tohoto principu,“ říká v rozhovoru Petr Kohl, který žije ve Zdoňově.
.jpg)
Zleva: Petr Kohl a Miroslav Noe.
Ve Vašem rodu se táhne linie místních hudebníků, hudbu máte v kořenech. Mohl byste je trochu představit?
Své kořeny jsem odhalil až díky Jirkovi Kohlovi z Teplic, který je mimochodem také můj příbuzný. Náš společný předek se přistěhoval do Suchého Dolu v roce 1752, jsme tady v kraji už poměrně dlouho. Naši předci byli převážně zemědělci. Můj děda se narodil v roce 1888 a byl ze čtrnácti dětí. Rodina už ho nedokázala uživit, a tak jak se to tehdy dělávalo, dali ho pěstounům, kteří mu mohli dát vzdělání. Po studiu učil různě po okolí, až se zamiloval do paní Klosové a přiženil se do Velkých Petrovic. Jeho tchán byl ředitel místní školy. Takže můj praděda byl také učitel a zároveň výborný muzikant. Měl tři syny a ti spolu s mým dědou měli komorní kvarteto. Všichni měli dokonalý sluch a zdědil ho i můj táta. Hrál s otcem pana Hybše z Police nad Metují v orchestru na basu, a kromě toho na spoustu dalších nástrojů.
Zdědil jste dokonalý sluch i Vy?
Také jsem ho zdědil, prý jsem jako malý výborně zpíval. Pak se však něco stalo a úplně jsem o to na nějaký čas přišel. Až mnohem později jsem si rozklíčoval, že to bylo zřejmě tím, že mě donutili psát v první třídě pravou rukou. Úplně jsem kvůli tomu ztratil sluch i hlas a přestal zpívat. Hudbu jsem začal znovu objevovat asi před pětadvaceti lety, když jsem začal hrát na didgeridoo a začal chodit na zpěv. Mrzelo mě, že nezpívám. Našel jsem si v Chrudimi učitelku zpěvu, ke které chodily mé dcery. Před čtyřmi a půl lety jsem se dostal ke gongům. Bylo to díky mému kamarádovi Miroslavovi Noe, který se dřív jmenoval Šimáček a seznámil nás muzikoterapeut Vlastimil Marek. Miroslav je vynikající hudební skladatel a mj. špičkový kytarista.
Vždycky jsem vnímal dobrou hudbu, žánr nebyl zase tak důležitý.
Cítíte v sobě, že navazujete na rodinnou hudební tradici?
Vždycky jsem vnímal dobrou hudbu, bylo mi skoro jedno, jaký je to žánr. Když mi bylo dvacet, poslouchal jsem Led Zeppelin, AC/DC, ale měl jsem rád i folk, blue grass, country a objevoval jsem i vážnou hudbu. Hudební cítění mám tedy v genech. Co se týče kořenů, moje vědomosti bohužel končí pradědečkem, o rodině Klossových, jež pak žila v Pěkově, toho tolik nevím.
Čemu jste se věnoval profesně?
Pracoval jsem jako vývojář malých elektromotorů a čidel polohy v náchodském Atasu, byl jsem tam patnáct let. Byla to krásná a zajímavá práce. Vývoj jsem dělal i pro spoustu dalších světových firem, hodně jsem jezdil do Německa. S bývalou ženou jsem se pak odstěhoval do Chrudimi a když jsem hledal práci, dostal jsem se do Foxconnu v Pardubicích, což je jedna z největších IT firem na světě. Šel jsem do něčeho, čemu jsem vůbec nerozuměl. Bylo to hodně náročné, protože jsem se přihlásil do test engineeringu a ve čtyřiceti se učil nové věci. Byla to dřina, ale nakonec jsem se stal šéfem oddělení. Přineslo mi to spoustu zajímavých setkání s šéfy IT firem z celého světa, hodně jsem se naučil.
Po několika letech jsem si však řekl, že nechci chodit domů mrtvý, vlastně jsem jenom pracoval. V té době mě oslovil jeden z dodavatelů, a to Samsung s nabídkou práce, pracoval jsem pro ně asi 17 let na volné noze. Byla to skvělá práce, šéfa jsem měl v Glasgow a dost jsme si rozuměli. Byl to mistr Skotska v karate a díky němu jsem zažil jiný přístup. Přátelský a povzbuzující.
Žil jste v Náchodě i v Chrudimi, co Vás přitáhlo zpět do Zdoňova?
Byli jsme tu do šedesátého pátého roku a když táta změnil práci – z učitele se stal policistou – šli jsme do Náchoda. Kvůli bratrovým zdravotním potížím však táta brzy našel tohle místo ve Zdoňově a postavil tu takový malý srub, jezdili jsme sem ve volném čase. Já jsem žil v Náchodě a v Chrudimi a do Zdoňova jsem se vrátil natrvalo před dvanácti lety. Už předtím jsem ale spoustu let pracoval odsud. Po změnách na IT trhu mi najednou došlo, že mám dělat různé rozvojové věci s lidmi a začal jsem pořádat ranní procházky v tichu v Adršpachu a podobně. Nakonec jsem se stal převozníkem v Adršpašských skalách. To byl docela přeskok z IT firem... (smích).
Jak jste se dostal ke hře na gongy?
Docela zajímavě. Přivedl mě k tomu můj britský kamarád Bear Love, původně byl detektivem Scotland Yardu. Hraje na obrovský gong a jezdívá sem do Česka, protože se kamarádí s Ondřejem Smékalem, s nímž se i já nějakých pětadvacet let kamarádím. Právě na Ondřejovo doporučení jsem za ním letěl do Londýna a vybral si tam sadu takových menších gongů. Zjistil jsem, že mě to nebaví, byly zkrátka moc malé. Zhruba před pěti lety byl u zdoňovské kapličky koncert na obří gong, bylo to nádherné. Právě po tomhle koncertě mi Bear dal dvě paličky za to, jak jsem ho hostil. Chyběl mi k nim však gong… Nakonec mi ho pomohl koupit Miroslav Noe. Objednali jsme ho do košíku u Thomanna v Německu. Přišel přímo z Wu Chanu a patří k těm nejnádhernějším, co mám. Půl roku poté jsme spolu s Miroslavem zahráli první koncert pod Karlovým mostem a začalo to. Postupně to roste – během příštích dvou týdnů máme sedm koncertů a další tři na konci prázdnin. Objevují se i nejrůznější zajímavé zvukové projekty, kam nás zvou, hráli jsme například třikrát s Michalem Pavlíčkem. Gongy lidi zkrátka osloví.
Co gongy vyžadují od hráče?
Vyžaduje to hodně. Je to obrovsky silný nástroj, člověk musí být zakotvený v sobě a alespoň během koncertu poslat ego pryč a hrát to, co přichází z prostoru. Před koncertem je nutné se vnitřně ztišit. Opravdu je důležité umět si dovolit zahrát to, co přichází, protože někdy je to vážně zajímavé. Člověka to vede.
A jaká je hra ve dvojici?
Když hrajeme s Miroslavem spolu, navzájem se posloucháme – doplňujeme se a rozvíjíme. Gongy se podporují, nebo si to navzájem zbouráme… Celkově nás vede Miroslavův skladební princip, který nazval Album. Jde tedy o skladby skládané v reálném prostoru a čase, ale máme principy, podle nichž skládáme. Není to náhodné, má to strukturu. Je to jako symfonická skladba. Miroslav tyto principy objevil jako poměrně mladý v roce 1974 a celý život se tím řídí. Nyní to předal i mně. Reagujeme tedy na prostor, posluchače a vždy vzniká originální dílo. Celkově je to silný zážitek nejen pro posluchače, ale i pro nás. Někdy se mi ještě tři hodiny po koncertě chvěje celé tělo, je to intenzivní!
Nedeklarujeme, že bychom byli nějací léčitelé.
Zvukovým vibracím jsou přisuzovány terapeutické účinky…
Ano, gongy se jmenují terapeutické. Máme o tom celé pojednání na našem webu, je na každém, do jaké míry se zvuku a skladbě otevře. Máme samozřejmě stovky zpětných vazeb – mnozí lidé se cítí skvěle jak psychicky, tak i fyzicky. My vždycky říkáme, že je to jejich věc, jak to použijí. Je to fajn, pokud k nějaké harmonizaci dojde, ale neslibujeme to. Určitě nedeklarujeme, že bychom byli nějací léčitelé.
Je pro Vás hra na gongy více hudební záležitost, nebo terapeutická a lze to vůbec oddělit?
To je skvělá otázka. Lidé, kteří poslouchají mé sólo koncerty nebo naše společné, říkají, že můj koncert na ně působí více jako šamanský obřad, kdežto když hrajeme s Miroslavem, je to více symfonická skladba. Je v tom tedy oboje a je to dané naším naturelem. Oba jsme studovali různé nauky, Miroslav hlavně tibetské, já zase integrální jógu podle Eduarda Tomáše, gnostické křesťanství a šamanismus. Výsledek je tak daný naší zkušeností.
Vy jste se setkal s Eduardem Tomášem osobně?
Jezdil jsem k němu a jeho ženě Míle celých deset let. Lepší učitele v té době v Evropě jsem snad nemohl potkat!
Kam byste posluchače pozval na váš koncert?
Už od 6. srpna hrajeme na spoustě krásných míst. V pátek 15. srpna budeme vystupovat v zahradě kláštera Broumov, o den později na zdoňovském Kopečku na Zbořeňáku. Hodně se těšíme také na středu 13. srpna do Trutnova do síně Bohuslava Martinů, kde je výborná akustika. Asi nejlepší tady v okolí. Zvu všechny, koho to zajímá. Bez osobního prožitku si nelze představit, o co jde. Velkou radost jsme si udělali nahráním LP. Ano, je to skutečný vinyl, které bude brzy k dispozici, možná už na koncertě v Broumově. To bych rád zmínil na závěr.
.jpg)