Jasanky jsem vytáhl až den před závodem

Michaela Mašková, foto archiv FIS1925

Čtvrtek, 13. února 2025

Sdílet na:

Vítek Šolc z Machova dokázal vyhrát retro závod na jasankách, který se v sobotu 8. února konal v Jánských lázních na oslavách 100 let od prvního Mistrovství světa v lyžování. „Za závodního běžkaře se nepovažuju, ale měl jsem ambice předvést nějaký slušnější výkon,“ říká.

Rádi bychom Vám pogratulovali k vítězství! Čekal jste to?

Děkuji za gratulaci. Měl jsem trošku ambice předvést nějaký slušnější výkon. Avšak spíš než o umístění, které člověka samozřejmě potěší, mi šlo o to poměřit výsledný čas, který měl vítěz z roku 1925.

A to se podařilo?

Chybělo mi na něj něco přes minutu. Jsem nakonec i rád, že jsem jeho čas nepřekonal, přijde mi to tak lepší. Tehdy to vážně byli borci.

Šedesát devět vteřin není zase taková velká ztráta! Tehdejší sportovci měli v ježdění na jasankách praxi, jak jste na tom vy?

Před devíti lety jsem učil lyžování v Olešnici v Orlických horách a tehdy jsem tam jezdil také na jasankách. Pořídili jsme si je s kamarádem a začali trénovat na sjezdovce. To bylo moje první seznámení s nimi. Když mi však popraskaly první řemínky, což bylo v té samé sezóně, uklidil jsem je do kouta a tam stály až do letošního roku, kdy jsem se dozvěděl o tomhle závodu. Dlouho jsem váhal a na poslední chvíli se přihlásil. Den před závodem jsem tedy jasanky vytáhl, abych vyzkoušel, jak mi to půjde, nebo nepůjde.

Tak to vám asi docela šlo, když jste ten závod vyhrál, ne?

Vzhledem k tomu, že závodně běhám a mám docela fyzičku, tak jsem měl ambice… Realita závodu pro mě pak byla docela překvapivá – zjistil jsem, že jasanky vlastně vůbec nehraní, je to docela jinačí pohyb. Taky jsem bojoval s tupými hůlkami, které se nedaří zapichovat do ledu… Najednou mi došlo, že naplnit moje ambice překonat vítězný čas, nebo se dobře umístit v popředí, nebude jen tak. A to i přesto, že jsem se před závodem snažil připravit si výbavu tak, aby co nejvíce obstála v podmínkách závodu.

V čem je jízda na jasankách specifická? Mažou se například nějakými vosky?

Nejsem nejlepší na techniku mazání, ale mazal jsem na radu kamarádů. Jasanky jsem namazal skluzným voskem a pod vázání jsem přidal klistr, abych dokázal stoupat. To se dříve určitě dělalo. Chtěl jsem hlavně, aby mi to jelo z kopce. Ve chvíli, kdy se totiž skluzný vosk ze skluznic odře, lyže jsou pomalé a začnou sáknout vlhkost ze sněhu.

Jasanky jsou specifické hlavně tím, že nemají hrany. Pohyb je tedy obtížný, zvláště na zledovatělém povrchu. Hrany na lyžích napomáhají vyrovnávat směr, když tam nejsou, je třeba každý pohyb vyrovnávat vlastní rovnováhou a mít správné těžiště. To pro mě nebylo úplně jednoduché.

Měl jste na trati nějaký krizový okamžik, kdy jste chtěl lyže zahodit?

Musím říct, že jsem byl na začátku vlastně nervózní. Startovalo se intervalově a snažil jsem se do toho jít naplno od prvních metrů, až se mi to málem vymstilo a po pár metrech jsem se málem vysekal. Byl tam i takový krizový sjezdík, ale to jsem všechno ustál a začal předjíždět první běžce. Další krize byly určitě při stoupání, klistr moc nedržel a místy mě zachraňovalo stoupání mimo ledovou stopu, kde bylo trochu listí. Šel jsem to pod heslem „klistr a listí, to to jistí“… Byl jsem taky dost zpocený, vzal jsem si pod dobové oblečení ještě merino, a to jsem asi přehnal. Celkově jsem hodně dřel. Z kopce to sice nejdřív jelo dobře, ale ke konci závodu už byl skluzný vosk pryč a dřel jsem i z kopce.

A co lyže? Vydržely nároky tratě?

Ke konci mi odcházelo vybavení, což mě docela překvapilo. Protože jdete do toho závodu a vůbec nevíte, zda vám vydrží vázání, nepopraskají řemínky… Už po odstartování byly podél celé trati vidět popraskané řemínky či talířky od hůlek… Někteří závodníci taky pokračovali na jedné lyži, jeden závodník běžel s lyžemi v ruce, protože mu prasklo vázání na obou lyžích… Vybavení zkrátka dostávalo na takhle dlouhé trase pořádně zabrat. Já jsem byl rád, že to drží a u „Zrcadlovek“, kde už chybělo jen pět kilometrů dolů mi začalo odcházet vázání. Nejdřív mi vypadla jen sponka, to jsem ještě opravil, ale cestou dolů mi prasknul řemínek u špičky, což je docela problém. Celá bota je pak volná a při jakémkoli prudkém pohybu hrozí pád. V tu chvíli byl přede mnou úsek, který bylo nutné sjet po sjezdovce, a to jsem vážně nevěděl, co tam předvedu. Bral jsem to rovně dolů, trochu si připlužil a u horské služby se rozsekal, což bylo to nejbezpečnější zastavení (smích). Zbytek do cíle už jsem jen běžel s lyžemi v ruce, na kolonádě už stejně nebyl sníh. U Hoffmanek mi taky praskla hůlka, musel jsem jen soupažit a závod jsem dojel s hůlkou a půl. To byl taky zajímavý moment, musel jsem se rozhodnout, zda se vrátit pro „artefakt“ nebo ne. Nakonec jsem se rozhodl neztrácet čas a pokračovat v závodě. Hůlky byly kolegy, ale nezlobil se na mě.

Byla v závodě velká konkurence?

Byla tam ještě druhá kategorie jasanek s pásy, ale i vítěze této kategorie jsem dokázal porazit. Nevím, jak to brali ostatní závodníci, zda si chtěli jen užít ten den, či si taky zazávodit. Každopádně mi všechny časy přišly kvalitní, ale já jsem do toho chtěl dát zkrátka maximum.

Jste členem nějakého oddílu?

S kamarády jsme založily před pěti lety Běžecký klub Náchod, který se specializuje na běh a na atletiku. Vloni na jaře jsem se stal členem Skilauf týmu Trutnov, který závodí na běžkách, ale žádné velké zkušenosti s běžkařskými závody nemám. Jen pár menších závodů. Já se za závodního běžkaře vlastně ani moc nepovažuju. Nejsem ani odchovancem místních lyžařských oddílů, jen jako malý jsem chodil chvíli běhat do machovské sportovky.

Cítíte po absolvování závodu obdiv k tehdejším závodníkům?

Určitě! Tehdy to byli velcí sportovci, byli to borci! Klobouk dolů před tím, co v roce 1925 předvedli a na čem jezdili. Jsou to neskutečné časy. Oni na těch jasankách potom ještě skákali na můstku, to bych v žádném případě nedokázal. Takhle mi to stačilo.

PŘED STO LETY A DNES

Na první Mistrovství světa v lyžování nastoupilo celkem 240 lyžařů ze 13 zemí. Na 18km trati zvítězil miláček domácího publika Otakar Německý v čase 1 hodina 43 minut a 38 vteřin. Za sebou nechal i vítěze 50km trati Franze Dontha, dřevaře z Rokytnice. Stejně jako letos potýkal se závod s nedostatkem sněhu. Aby předešli mezinárodní ostudě, nosili českoslovenští vojáci z druhého trutnovského praporu celou noc před závodem ručně sníh na plachtách, aby byla padesátikilometrová trať připravená. 

O sto let později se závodu zúčastnilo 142 lyžařů, z toho 97 na historických lyžích – jasankách a 45 na skialpech. Na trať se vydalo 20 žen. Mezi účastníky akce byli i lyžaři z Polska a Rakouska. Také letos bylo třeba holá místa na trati zakrýt dovezeným sněhem (tentokrát bez vojska).