Jde o unikátní svědectví o Teplicích nad Metují v době jejich rozkvětu

Michaela Mašková, foto MM a náhledy z knihy

Sobota, 4. ledna 2025

Sdílet na:

Těsně před Vánoci vyšla kniha Teplice nad Metují / Wekelsdorf ve vzpomínkách německých pamětníků. O náročném procesu jejího vzniku, ověřování fotografií i o jejím autorovi Josefu Karpfovi a zmizelých Teplicích jsme si povídali s překladatelkou Dagmar Heeg a znalkyní archivů Miroslavou Moravcovou.

Co v knize čtenáři naleznou?

Miroslava Moravcová: Naleznou v ní především spoustu informací o Teplicích nad Metují. Kniha obsahuje údaje o historii od cca 18. století do roku 1945, přehled pomístních názvů, medailonky významných osobností, bohatou spolkovou činnost, vzpomínky pamětníků a zachycuje také slavnostní události, které se zde především ve 30. letech odehrály. Z celé té knihy je vidět, že Teplice byly významným místem v celém regionu – sídlil zde okresní soud, byla tu spousta hotelů a penzionů, teplé prameny, město žilo z turistického ruchu. Z knihy také velmi ční, jak si místní lidé tohoto místa – svého domova – vážili. Prostřednictvím starých pohlednic též vidíme, že uměli Teplice dobře zpropagovat – že je zde skvělý vzduch, skály a výborná voda, o které se domnívali, že má léčivé účinky. Kniha zkrátka zachycuje Teplice nad Metují v době velkého rozkvětu.

Dagmar Heeg: Obsažené informace jsou bohatě ilustrované dobovými fotografiemi ze jmenovaných slavnostních událostí, sportovních akcí a života obce – například snímků obyvatel a zaměstnanců Dolního zámku nebo teplických sborů dobrovolných hasičů.

České vydání má vůbec bohatý obrazový doprovod. Jak se vám to podařilo?

DH: Je to tak. České vydání obsahuje velké množství fotografií, které nebyly v originále. Fotografie z originálu, z nichž některé se nám podařilo pořídit v lepší kvalitě, jsme téměř všechny převzaly a doplnily je spoustou zajímavých, a v některých případech i unikátních snímků ze soukromých fotoalb teplických rodáků. Jde o fotografie, které se dosud nikde neobjevily.

Bylo to obtížné?

DH: Museli jsme si nejprve získat důvěru rodáků a přesvědčit je, že má cenu vydat soukromé fotoalbum do našich rukou. Naštěstí už jsem dříve s krajanským spolkem intenzivně spolupracovala a mám na kontě vydání překladu knihy o Martínkovicích. Krajané mě tedy znají a vědí, že mi mohou důvěřovat. Jen ve dvou případech se nám stalo, že lidé byli natolik traumatizováni odsunem, že se k tématu nedokázali vrátit.

Když jste začaly pracovat na knize o Teplicích, tušily jste, co vás čeká? Kniha totiž není jen překladem německého vydání… V čem ta práce byla speciální?

DH: To jsme opravdu netušily! Originál knihy totiž trochu mate, na první pohled to vypadá, že je v něm spousta ověřených informací a na první čtení působí všechno jasně. Při hlubším ponoru se však ukázalo, že kniha obsahuje velké množství nejednoznačných tvrzení. Při překladu se musím vždy rozhodnout pro jasnou interpretaci, takže jsem převod do češtiny musela konzultovat. Naštěstí jsem měla k ruce Mirku Moravcovou, která mi pomáhala s veškerými reáliemi. Postupně jsme zjistily, že autoři textu do něj zanesli spoustu drobných chybek –nepřesné znění jmen, chybnou dataci a další. Chyby vznikly tím, že text vznikal z velké části po paměti, protože archivní materiály autorům nebyly dostupné, ale i tím, že s materiály neuměli pracovat, nebo je chybně interpretovali. Získaly jsme tedy nedůvěru k informacím a začaly ověřovat úplně všechno, co se dalo. Na knize jsme nakonec pracovaly dva a půl roku. S ověřováním nám pomáhala ještě Jana Jelenová a s kapitolou o sakrálních památkách Martin Mráz.

MM: Nikdy jsem nic podobného nedělala, takže jsem byla velmi překvapená, co všechno se musí dohledávat! Ověřovaly jsme dokonce i fotografie.

Jak se ověřují fotografie?

MM: Byla to skutečně mravenčí práce. Nejprve se fotografie musely roztřídit a ověřit, zda pocházejí opravdu z Teplic. Stalo se, že se pak ukázalo, že jsou třeba z Dědova, ze Stárkova i odjinud. K ověřování jsem používala staré adresáře okresu Broumov a Teplice z roku 1907, 1913 a 1934. To mi velice pomohlo, stejně jako soupis všech teplických částí v teplické kronice pana Rutha, která je doplněna také plánky. Byla to taková detektivní práce, ale obrovsky mě to bavilo. Díky tomu má kniha skutečně cenu.

DH: Fotografie jsme také srovnávaly se starými katastrálními mapami a historickými leteckými snímky. To nám pomohlo hlavně v místech, kde už dnes domy nestojí. Nezdá se to, ale nad jedním snímkem jsme strávily i několik hodin.  Pracné bylo i zaznamenat datace u pohlednic. V mnoha případech nám s identifikací snímků pomohli němečtí pamětníci. Když jsme byly s pátráním v koncích, zapojily jsme lidi, kteří v dané oblasti žijí dnes, což se nám několikrát vyplatilo.

Díky knize si můžeme uvědomit, jak moc se Teplice změnily a kolik domů už nestojí.

MM: Změnily se velmi. Někdy je mi z toho smutno, ale je to vývoj. Alespoň že dnes máme doklady o tom, jak to zde v minulosti vypadalo.

DH: Úplně jiný charakter má především střed Teplic, kde zmizela celá jedna řada domů na pěší zóně. Zanikly však také statky a chalupy na Horních a Dolních Teplicích, roubenky na Kamenci a další.

MM: U statků záleželo hodně na tom, kdo se do nich dostal a jak byl schopen se o ně starat. Ani když budovy později převzalo zemědělské družstvo, nemělo peníze na jejich údržbu – jen je využívali a budovy chátraly a chátraly, až je nakonec zbourali. Po válce v roce 1945 tu bylo také několik požárů a je otázkou, zda byly založeny úmyslně či vznikly chaosem, každopádně kvůli nim několik domů zmizelo.

Byly v knize nějaké překladatelské oříšky? Musela jste se potýkat s místním nářečím?

DH: Kniha je psána spisovnou němčinou a nářečí se v ní nijak neprojevuje, jen ojediněle jsou v ní použita jednotlivá nářeční slova. Jedinou výjimkou je příloha s anekdotami a básněmi v nářečí. Do českého vydání jsem na ukázku vybrala jen několik z nich. S výběrem a porozuměním nářečnímu textu mi pomohl pan Gotthard Schroll, osmadevadesátiletý teplický rodák, který mi byl při překladu nápomocen i v mnoha jiných ohledech a upravil a doplnil některé kapitolky. Díky kontaktu s krajany mám už nářečí natolik naposlouchané, že mu už docela slušně rozumím.

Kdo byl vlastně autor knihy, pan Josef Karpf?

MM: Znala jsem ho osobně. Pocházel ze statku z Horních Teplic, kde se v roce 1927 narodil a jeho předci žili po celém okolí. Příjmení Karpf skutečně nalezneme ve Zdoňově, Dolním i Horním Adršpachu, Bučnici, Horních Teplicích… Vychodil základní školu v Teplicích a zemědělskou školu ve Velké Vsi. Až do odsunu pracoval na zemědělské usedlosti svých rodičů. Když přišel do Německa, prošel různými zaměstnáními a později, když se usadil v Idsteinu, dovzdělal se a stal se úředníkem. Sepsání vzpomínek se vlastně ujal po předchozích pamětnících, kteří se snažili vzpomínky na Teplice nad Metují zachovat. Byla to od něj velká odvaha. V této fázi jsem ho poznala – bylo to začátkem 90. let, kdy sem krajané začali znovu jezdit. Byl pozitivně naladěný, všechno si procházel, fotil, navštívil mě také v náchodském archivu, studoval materiály, které jsme mu dohledávali. Bohužel později onemocněla jeho žena a on se o ní staral a na práci na knize už neměl tolik prostoru. Začal ho také tlačit čas, protože pamětníci začali umírat.

DH: Můžeme říct, že některé kapitoly jsou velmi podrobně propracované, jiné jsou stručnější. Každopádně bez této knihy by nic moc jiného o historii Teplic nebylo. Díky ní máme například informaci o významném teplickém starostovi Heinrichu Purmannovi, za jehož funkčního období koupilo město skály. Zajímavostí je, že se nám díky jeho neteři Sieglinde Birke podařilo získat jeho rodinné fotoalbum, a tak máme fotografii jeho teplické továrny na obuv. Texty Josefa Karpfa a obrazový materiál tak tvoří dílky skládačky, které do sebe nádherně zapadají.

Překvapilo vás během práce na knize ve vzpomínkách něco?

MM: Mě ano a píšu to v doslovu knihy. Překvapilo mě, že když jsem o odsunu hovořila s panem Karpfem – byli odsunuti do Jeníkovic k nějakému zemědělci na práci – tak si to vlastně pochvaloval. Mluvil o tom, že se s rodinou spřátelili, navázali dobré vztahy. To bylo překvapivé, protože jsem čekala negativní vzpomínky. Do knihy o Teplicích však už napsal všechno bez jakéhokoli přikrášlování. Jeho vzpomínka je zachycena i v knize Paměť Broumovska. Teprve potom jsem si uvědomila, co ti lidé prožívali, jak nevěděli, co s nimi bude. Jeho rodina však měla opravdu štěstí v neštěstí – byli vyhnáni v první fázi divokého odsunu. Tehdy byli na příkaz předsedy místní správní komise a velitele místní vojenské posádky vyhnáni obyvatelé z různých částí Teplic ze svých domů a shromážděni v centru městyse. Tito lidé pak byli rozděleni do dvou skupin -– práceschopné a práce neschopné. Rodina pana Karpfa měla štěstí, že se dostala do první skupiny, protože ta druhá skončila na Bukové hoře. 

Osudy jednotlivců jsou pro historii obrovsky důležité. Historie se většinou předkládá obecně, v celku, ale když potom slyšíme příběh jednoho člověka, co zažil v konkrétní době, to je podle mě to, kdy se člověk z historie nejvíce dozví. Takhle by se měl podle mě učit dějepis.

DH: Překvapivých momentů bylo v knize pro nás obě hodně. Jak z lidských osudů, tak osudů budov. Pro mě je třeba velice zajímavý moment, který dodnes ovlivňuje život města – koupě Teplických skal. A to rozhodl jeden starosta, již zmíněný Heinrich Purmann. Bylo to v roce 1928 během hospodářské krize a rodina stávajícího majitele, broumovského textilního továrníka Langer-Schrolla, se rozhodla skály prodat. Starosta Purmann, coby rozený obchodník, vycítil správnou příležitost a s požehnáním zastupitelstva je pro město koupil. A má to přínos dodnes!

Co se do knihy nevešlo?

DH: Do knihy se nevešlo asi 1500 fotografií! (smích)

MM: Nevešly se také některé příběhy, které jsem objevila při pátrání v matrikách. Objevila jsem například rodinu Springerových a zjistila tolik zajímavostí, ale v knize už na ně nebyl prostor. Nebo velmi zajímavé informace o skalním průvodci Josefu Leppeltovi. Ten po sobě zanechal ručně psaný dokument, kde je přesně zaznamenáno, jak jde průvodce Teplickými skalami a co u které skály říká. Měla jsem ho dlouho doma, ale bohužel jsem nevěděla, že ho sepsal on, protože byl podepsaný pouze iniciálami. Dlouho mi to nedocházelo, přišly jsme na to až těsně před vydáním knihy a domněnku potvrdila bučnická rodačka paní Anna Feigl. Tento pan Leppelt by si také zasloužil nějaký medailonek, tak je možné, že ještě něco dáme dohromady.

Chystáte ještě nějakou další knihu o vesnicích na Broumovsku?

DH: Ano. V době, kdy se teplická kniha připravovala do tisku, jsem přeložila knihu o Božanově. Nyní se dělá sazba a kniha by měla být vydána do Svatojiřské pouti, tedy do 26. dubna. Mám v plánu do té doby vydat ještě překlad knihy o Otovicích.