Jsem rád, když to dobře dopadne

Michaela Mašková, foto MM a M. Fanta

Středa, 24. července 2024

Sdílet na:

O záchranných akcích v nepřístupném skalním terénu, výhodách leteckého transportu, morálových cestách i o tom, proč dřív se raději nepadalo s Janem Adamcem, horolezcem a náčelníkem Skalní záchranné služby, která je unikátním sdružením existujícím pouze na Broumovsku.

Co to přesně je Skalní záchranná služba Broumovsko a jak vznikla?

Skalní záchranná služba Broumovsko funguje už 24 let a vznikla z popudu nás horolezců, neboť zde docházelo k úrazům. Poskytnutí pomoci nebylo dříve úplně podle našich představ. Například došlo k úrazu v Teplických skalách a pomoc byla zdlouhavá. Záchranáři nesli zraněného na nosítkách ze skal na fotbalové hřiště, kde teprve přistál vrtulník… Problém byl také často s orientací – horolezci lezou a neumějí dobře popsat, kde jsou. Řeknou třeba, že lezli na Biskupa, což operačnímu důstojníkovi v krajském operačním středisku nemusí nic říct. Naší výhodou je, že perfektně a podrobně známe terén a mezi našimi členy převažují místní horolezci. Našimi členy je také řada profesionálů, ať už zdravotníků, hasičů či instruktorů horolezení. Naše technika záchrany je tedy na úrovni profesionálů.

Když jsme vznikali, chtěli jsme trochu kopírovat horskou službu. Mysleli jsme si, že vznikneme jako místní skupina horské služby, ale to se jim nelíbilo. Nakonec jsme založili občanské sdružení, dnes zapsaný spolek. Jsme kolektivním členem Českého červeného kříže. V současnosti sídlíme tady v Adršpachu v předělané trafostanici, kterou si pronajímáme od našeho člena Standy Čejpa. Jak vidíte, parkuje tu i naše sanitka. Zasahujeme ve všech skalních oblastech na Broumovsku.

Existuje Skalní záchranná služba také někde jinde?

Nějaký pokus byl, ale neujalo se to. Ono to totiž nemá smysl, neboť jiné tuzemské skalní oblasti jsou přehledné, přístupné. Když spadnete na Hrubici (Hrubá skála, pozn. red.), přijede sanitka skoro až pod skálu. Kdežto ve zdejších skalních oblastech je terén složitý, nepřehledný a nepřístupný. Díky tomu jsme unikátní.

Kdo se může stát vaším členem? Máte nějaké pokračovatele?

Určitě chceme, aby byli všichni horolezci. Požadujeme, aby adept vylezl alespoň těch starých VIIIa, nově tedy tak VIIIb. Musí se zkrátka umět pohybovat ve výškách, to je základ. Jinak přebíráme metodiku hasičů pro práci ve výškách.

Kupodivu se k nám přidávají mladší ročníky, máme okolo 40 členů. Nejsem tak přísní, když se někdo zrovna ožení a staví barák, tak to respektujeme. Nebo máme člena až z Brna. Máme však podmínku, že musí alespoň dva dny v sezóně odsloužit. Aby se někdo stal z čekatele řádným členem, musí ovládnout první pomoc, místopis a záchranářské techniky.

Jak to funguje prakticky, když se někomu stane něco ve skalách?

Po zavolání na číslo 112 na Krajské operační středisko HZS, operátor vyhodnotí situaci a pošle nám SMS zprávu s lokalizací. Se zdravotníky máme domluvené kontaktní body, kde se sejdeme. Například v Adršpachu se sejdeme u vstupu, pak se jde pěšky na místo.

Často jsme však na místě první, protože jsme ve skalách a lezeme. Otázka je, jaké vybavení mají ti první příchozí u sebe a co mohou udělat. Snažíme se proto mít v batohu alespoň základní vybavení s lékárničkou a teď jsme si pořídili i vesty, aby nás profesionální záchranáři rozeznali. Máme také dohodu se zdravotníky, že v některých případech je lepší nespěchat se zachraňováním a počkat raději na ně. My pak fungujeme spíše tak, že lokalizujeme místo, dovedeme na něj zdravotníky. Oni pak zraněnému mohou poskytnout utišující prostředky a zvolit vhodnou metodu záchrany. Jde hlavně o případy při podezření na zranění páteře, kdy nevhodná manipulace může vše zhoršit. 

Už se nám také stalo, že jsme u sebe neměli nic. Vyrazili jsme se Standou Čejpem přímo ze skal, když spadnul hoch z Krakonošova sedátka. Letěl asi 30 metrů a zaklínil se do úzkého komína. Vylezli jsme k němu a snažili se ho nějak polohovat, dostat ho ven. On si totiž při slanění cvaknul jen jeden konec lana, takže proletěl těch třicet metrů k dalšímu slanění, kde byl jeho spolulezec. Tehdy jsme si na začátku pomohli jen tím, co jsme měli, tedy jejich lanem. Pravda je, že pak už přijeli hasiči a záchranka, takže vybavení jsme měli. Snažili jsme se ho polohovat, ale moc to nešlo, nakonec jsme ho museli vzít silou, aby nám tam neexnul. Udělali jsme takový kladkostroj a vyrvali ho ven. Ten kluk měl štěstí. Pád zpomalilo to, jak se vklínil do úzkého komína. Nakonec z toho vyváznul docela dobře.

Ve zdejších skalách jsou rozmístěny takové dřevěné domečky s červeným křížem. Ty jste tam rozmístili vy?

Ano, kdysi s tím začal náš kolega Vašek Brückner, který už je dnes starší a je naším čestným členem, ale býval hodně aktivní. Takže my jsme po vzoru saských stanovišť první pomoci rozmístili tyto domečky a do nich dali plátěná nosítka a základní vybavení jako obvazy a podobně. Přišli jsme k nim, když se likvidovaly sklady civilní obrany. Bohužel tenhle náš nápad se moc neosvědčil, především tam, kde se ke stanovištím dostali turisti. Buď si z nich udělali odpadkový koš nebo si hráli s nosítky, roztahali obvazy… Navíc ta nosítka už jsou letitá a plátěná, nejsou vhodná na transport při podezření na poranění páteře. My už dnes samozřejmě máme nová moderní nosítka, ale jak už jsem říkal, často je lepší počkat na profesionály.

Kdo bydlí v okolí Adršpachu, často slýchá přilétat vrtulník. Při tom také asistujete?

Ano, děláme pozemní zázemí. To je důležité, lokalizujeme místo. Máme dýmovnice a hliníkové fólie a pilotovi označíme místo, kde ke zranění došlo. To je nezbytné, protože když vrtulník letí nad Adršpach, tak mu všichni dole mávají a v tom se jeden těžko vyzná. Většinou to probíhá tak, že vrtulník přistane na louce a hasič, který s ním letí, naváže lano. Nepředstavujte si, že letí na laně až z Hradce! Pak znovu vzlétnou, záchranář je na laně a teprve s ním přeletí na místo události. Tam pak zafixují zraněného, naloží na nosítka navázaná na laně a odletí s ním zpět na louku, kde ho přeloží do vrtulníku a letí se do nemocnice. Výhodou leteckého transportu není jen rychlost, ale také to, že míří rovnou do té „správné“ nemocnice, neboť přítomný lékař rovnou rozhodne o definitivním ošetření a ví, na co je která nemocnice specializovaná.

Komu pomáháte častěji – horolezcům, nebo turistům?

My jsme vznikli hlavně jako svépomoc pro horolezce, ale dost se to od té doby změnilo. Řešíme zbloudilé turisty, jednoduché úrazy typu podvrtnutí, které ale když se stanou na Sedmi schodech v Teplicích, tak je pomoc bez vrtulníku docela zdlouhavá a s nosítky se proběhnete. Pomáháme zkrátka všem, kdykoli nás povolají, včetně pátrání po zbloudilých osobách.

Zasahujete často? Kolik výjezdů už jste měli v letošní sezóně?

Celkem jsme letos měli osm výjezdů, průměrně tak patnáct do roka.

Řekl byste, že úrazů přibylo, že jsou lidé neopatrní?

Vidím problém trochu v něčem jiném. Dneska se lezou těžké a dobře odjištěné cesty s dobrým vybavením. Ti kluci si do lana klidně odskočí, nebojí se tolik pádu. Dříve se však nepadalo! Za nás pád znamenal poloviční smrt, protože lana nebyla tak kvalitní, praskala atd. My jsme spadli jedině, když jsme uzráli. Odskočit si do lana, takovou odvahu jsem nikdy neměl. Taky se dělaly morálové cesty, o nichž jste věděli, že v nich se nepadá, protože by to nemuselo dobře dopadnout.

Problém je také v klasifikaci. Dříve tu byla klasifikace VIIa, VIIb, VIIc, pak bylo několik cest VIIc extrém jako třeba v Teplicích Lahvička inkoustu, to byly psychicky nebezpečné cesty. Takže tehdy „áčka“ byly dobrý, na „béčka“ už se lidi chystali. V současnosti tu máme saskou klasifikaci, díky níž jsou zde devítky a desítky, ale není to o život, je to zajištěné. Pak se stane, že přijedou cizí lezci a zcela podcení obtížnost starých cest. V průvodci vidí VIIb, takže si do toho klidně nalezou s přesvědčením „to vylezu“. Takže některé úrazy jsou kvůli tomu, že někdo psychicky nezvládne klasickou starou cestu. Jinak bych řekl, že je to pořád stejné.

O Adršpachu se ale pořád říká, že není úplně přejištěný, je tam spoustu morálových cest.

Jak které… Vždycky se říkalo, že nejhorší jsou pětky. Ty jsou neodjištěné, protože co by se tam jistilo, že… (smích). Jak už jsem říkal, my jsme byli zvyklí nepadat, lézt raději lehčí cesty. Ideální je samozřejmě dělat prvovýstupy. Uděláte si cestu podle sebe a když se bojíte, dáte tam kruh (smích).

Zaznamenala jsem letos pád turistky do průrvy na Junácké vyhlídce. Stává se to často?

U toho jsem nebyl. Ale tuším, že šlo o to, že jim tam spadl pes a ona pro něj lezla. Nic se jí však nestalo, spadla do měkkého. Tohle se stává často, že lidé pustí psa a ten v povrchových částech, kde jsou trhliny, někam zapadne. Měli jsme několik případů, kdy jsme dolovali psa. Zažil jsem, že u vstupu do Adršpachu zapadl pes do trhliny, byl tam dva dny. Uvízly mu nohy v trhlině, která se směrem dolů uzavírala. Chtěli jsme mu dát aspoň napít, tak jsme mu tam na bidle ze strany chtěli podat vodu. A on se probral a podařilo se mu po tom klacku vyběhnout. Čekal jsem nějakého ratlíka a místo toho proti mně vyběhl vlčák, který ani nepoděkoval a zmizel někam do vesnice.

Dokáže vás ještě něco překvapit?

Nevím. Jsem rád, když to dobře dopadne. Naštěstí těch smrtelných úrazů tady moc není.

Za laskavé svolení se zveřejněním fotografií ze cvičení SZS děkujeme fotografovi Michalovi Fantovi.