Jsem ráda, že už je slyšet ženský hlas

Michaela Mašková, foto archiv P. Janouškové Kubečkové

Neděle, 17. března 2024

Sdílet na:

Pět Českých lvů má na svém kontě producentka a dramaturgyně Pavla Janoušková Kubečková, která pochází z Teplic nad Metují. Získala je za film Hořící keř, seriál Pustina, dokument Jednotka intenzivního života, minisérii Podezření a naposledy za animovaný film Tonda, Slávka a kouzelné světlo. O tom, jaké to je být ženou-producentkou v mužském světě a proč se ráda vrací na Broumovsko jsme si povídali v rozhovoru pro Naše Broumovsko.

Za animovaný film Tonda, Slávka a kouzelné světlo jste získala pátého Českého lva do „sbírky“. Máte radost?

Mám určitě radost! Ani ne tak kvůli sobě, ale za ten film. Cítila jsem, že jsme na něm odvedli kus poctivé práce a celý tým si ocenění zaslouží. Upřímně jsem si myslela, že výhra je tak padesát na padesát, protože nominovány byly další dva skvělé snímky. Byla mezi nimi i Elektra, což je svébytný umělecký počin podle mě geniální režisérky (Dariy Kascheevy, pozn. redakce).

Dříve jste produkovala dokumenty, hrané filmy a minisérie. Jak jste se dostala k animovanému filmu?

Animované filmy jsem ve skutečnosti dělala dříve než hrané. Už na FAMU mě oslovil režisér Libor Pixa, byla jsem tehdy, tuším, v druháku a on pracoval na svém absolventskému filmu Graffitiger. Hodně se mi to líbilo, zkusila jsem tedy požádat na Státním fondu kinematografie o podporu a povedlo se. Tehdy jsem ještě pracovala jako OSVČ, neměla jsem ani žádnou firmu. Film byl nakonec velmi úspěšný a byl nominován na studentského Oscara.

Na školu jsem šla se záměrem dělat dokumenty, nikdy jsem se však úplně nespecializovala. Je pro mě spíš důležité, jaké má film sdělení, jestli se mnou souzní a zda dokážu spolupracovat s jeho tvůrci. Věřím tomu, že každé téma a námět si žádá svébytné zpracování. Nějaký příběh je vhodný pro dokument, jiný pro hraný film. Proto je pro mě nejpodstatnější fáze vývoje filmu, kdy se rozhodujeme, jak příběh uchopit.

Co konkrétně obnáší být producentem filmu?

Producent je člověk, který je u filmu přítomný od počáteční ideje až po cestu k divákům. Ze všech lidí je s filmem nejdéle a dalo by se říct, že jeho práce nikdy nekončí. Producent má za film kreativní a finančně-organizační zodpovědnost. Rozložení tohoto poměru může být u různých producentů jiné, u mě je to tak půl na půl. Zkrátka je to hodně komplexní činnost, která vyžaduje spoustu schopností a znalostí. Je třeba mít přehled ve všech segmentech, v nichž film vzniká a chce to dost velkou trpělivost. S každým filmem strávíte spoustu času, například s filmem Tonda, Slávka a kouzelné světlo jsem byla osm let.

To je opravdu dlouho!

Je to tak. Nikdy mi to nevadilo, protože pracuji na více projektech najednou, každý je v jiné fázi. Každopádně proces vzniku filmu není rychlý a nesmí se uspěchat. Snaha vstoupit například do natáčení, když látka ještě není zralá, má fatální vliv na kvalitu, a to už pak nijak nezachráníte. Jako producent ovšem musíte zároveň vytvářet stále jemný tlak na to, aby se věci posouvaly vpřed.

Dá se producentství naučit, nebo pro to člověk musí mít v sobě předpoklady?

Spoustu věcí se asi naučit lze. Určitě co se týká segmentu finančního, organizačního i právní stránky. Samozřejmě je třeba mít k tomu nějaké předpoklady. Dramaturgie se podle mě učí hůř, na tu je nutný určitý talent, vize a vlastní pohled na svět. Ale záleží, každý producent klade důraz na něco jiného.

Na co kladete největší důraz vy?

Řekla bych, že se to v různých obdobích měnilo. Osobně mě víc baví kreativní práce, proto už producentství nedělám. Ta druhá půlka už mě zkrátka unavila, nese s sebou totiž enormní množství stresu a zodpovědnosti. U producenta se střetávají všechny tlaky, které jsou na film vyvíjeny – televize, fond, autoři… Vyrovnávání všech těch tlaků vyžaduje určitou míru řekněme flegmatismu, nebrat si věci osobně, nechat to po sobě zkrátka stéct. Další výzvou jsou krizové situace. Typicky u dokumentu se může třeba stát, že hlavní protagonista se po natáčení, když už je film hotový, rozhodne vzepřít a odmítá snímek nechat promítnout. Většinou jsou to bohužel situace, které si člověk dopředu nepředstaví… To pro mě bylo nejnáročnější. Ve chvíli, kdy se přesunete na kreativní činnost, tak to odpadá. Proto se nyní už věnuji jen dramaturgii.

Spustit změnu

Po letošním předávání Českých lvů hýbe světem médií a sociálních sítí vystoupení režisérky Dariy Kascheevy, kterou nenechali domluvit, když mluvila o skloubení mateřství a kreativní práce u filmu. Jaké to je být ženou-producentkou? Je to vůbec role pro ženu?

Určitě ano! Rozdílná je určitě situace pro producentky bez dětí a pro producentky-matky. Pokud bych mluvila o producentkách bez dětí, myslím, že je někdy těžší dostat se k práci na vysokorozpočtových filmech. Existuje jistá nevyřčená nedůvěra, zda se o to žena zvládne postarat. Zvlášť když jde o kombinaci žena-producentka a žena-režisérka, to jsem sama zažila i po mnoha letech praxe. Je to také vidět ve výzkumech – režisérek je asi 20 procent a jsou jim svěřovány menší rozpočty.

Co se týče tématu žen-matek, je to stejné jako u žen z ostatních oborů. Ta situace není dobrá, protože podpora státu je opravdu velmi nedostačující, od mateřské až po málo míst ve školkách. Je to systémový problém a myslím, že nás čeká ještě dlouhá cesta, než se vyřeší.

O pozici žen v oboru jste mluvila už ve svém projevu na Českém lvu v roce 2023 a spustila jste lavinu reakcí na sociálních sítích. Je tedy zjevné, že je to téma, o němž je potřeba mluvit.

Byla jsem z toho hodně překvapená. Mluvila jsem o tom, že se situace proměnila. Když jsem já začala produkovat, nebyly okolo mě žádné nezávislé producentky, neměla jsem žádný příklad, ke kterému bych mohla vzhlížet, a to ani v Hollywoodu, nejen v Čechách. Mluvila jsem tedy o tom, že se situace změnila a že okolo sebe vidím celou generaci mladých schopných žen a že věřím, že uspějí. Vůbec jsem nečekala, co bude následovat. Myslela jsem, že mě někdo vypíská, což se nestalo. Naopak mi potom psalo spoustu žen z nejrůznějších kreativních oborů, že se jich to velmi pozitivně dotklo.

Já jsem obecně velmi konsenzuální člověk. Myslím, že to, co se letos podařilo Darie, je velmi důležité. Každý typ projevu oslovuje jiné lidi, někdo je konsenzuální a někdo je více provokativní. Oba typy projevů mohou dohromady spustit změnu.

Žijeme v době, kdy se ženy snaží získat více prostoru a práv v „mužském“ světě, bez ohledu na obor, jejich hlas začíná být více slyšet. Vnímáte tuto změnu?

Ano, vidím velkou změnu především v generaci o deset, patnáct let mladších. Těch holek je v oboru mnohem víc, nebojí se, jsou aktivní. Mnoho z nich má spolu producentské firmy, nemají strach. To je velmi důležité. Já jsem si v sobě nesla hodně dlouho hlubokou nejistotu a určitý syndrom podvodníka, zkrátka že tam nepatřím. Až před pár lety jsem si uvědomila, že jsem si od dětství myslela, že umělecký svět je vyhrazen pouze mužům. Je to něco, v čem jsem vyrostla – na výstavách jsem neviděla žádné malířky, většina literatury byla psána muži, ve školách se nevyučovaly žádné dějiny ženského hnutí. Zdálo se mi, že v tomto světě může uspět jedna žena z miliónu, že ženy zkrátka asi tolik uměleckého nadání nemají. To už dnes, doufám, žádná další holka nezažije! Byl to jeden z důvodů, proč jsem loni na Českém lvovi mluvila tak, jak jsem mluvila. Ženský hlas je zkrátka nutný a jsem ráda, že už je slyšet!

Jak to, že Vás tenhle pocit neodradil?

Za prvé pro mě práce v uměleckém světě byla strašně přitažlivá a za druhé jsem v sobě měla přesvědčení, že prostě můžu něco dokázat. Ty hluboké pochybnosti, o kterých jsem mluvila, byly na podvědomé úrovni, uvědomila jsem si je a to, jak mě v něčem blokují, až časem. A s tím uvědoměním přišla i strašná naštvanost na patriarchální systém, ve kterém jsem vyrostla.

Život tady je dar

Pocházíte z Teplic nad Metují, ale už zde nežijete. Nestýská se Vám?

Stýská! Vždycky jsem byla přesvědčená, že se sem vrátím, vždyť i můj muž je z Broumova. Dlouhou dobu jsem však byla vázaná na Prahu kvůli práci, kolegové mi naznačovali, že není možné se odstěhovat z Prahy a dělat tuhle práci, že by to mohlo znamenat i nějakou stagnaci. I když jsem s tím nikdy nesouhlasila, protože si myslím, že je dobré, aby lidé byli ukotveni i jinde než v Praze, nějak mě to blokovalo.

Nakonec jsme se po nějaké době s mužem rozhodli konečně odstěhovat z Prahy, s ohledem na jeho podnikání jsme si ale nakonec pořídili pozemek na Kokořínsku, kde žijeme, zatím v maringotce. Stejně ale doufám, že se sem někdy vrátím, respektive jsem o tom přesvědčená. Vždycky když tu jsem, trhá mi to srdce, když odjíždím. Žádnou jinou krajinu na světě nemám radši, nikde jinde neznám každý strom za domem. Mám tady k tomu hluboký vztah, který, myslím si, nic nedokáže zpřetrhat.

Umíte si tedy představit, že byste tu žila a dělala svojí práci?

Umím. Šlo by to určitě i s producentstvím, a s dramaturgií už nevidím vůbec žádný problém. Dnes se spoustu věcí dělá na dálku, scénáře si můžu číst odkudkoli. Navíc mám mnoho kolegů na Slovensku, stejně jsme tedy v kontaktu hlavně on-line. Po pravdě je pro mě představa každodenního života tady mnohem reálnější než život v Praze, který mě hodně vyčerpává a ničím pozitivním nenabíjí. Mám niternou potřebu být každý den venku, chodit alespoň na hodinu denně do přírody a vyčistit si hlavu. To v Praze úplně nejde. Uvědomuji si, že to tady nemusí být pro každého jednoduché, ale za mě je život tady dar.