Jsem totálně postižený divadlem

Michaela Mašková, foto archiv spolku Kolár

Pondělí, 23. října 2023

Sdílet na:

O více než dvousetleté historii ochotnického divadla v Polici nad Metují, ochotnickém rodu Součků i Tině Turner polického divadla s režisérem Divadelního spolku Kolár (a místostarostou města v jedné osobě) Jaroslavem Součkem.

Divadelní spolek Kolár je pevně spjat s existencí budovy Kolárova divadla. Jeho historie je však ještě výrazně delší, je to tak?

Je to tak. První zmínka o ochotnickém divadle v Polici nad Metují se datuje do roku 1820, kdy v sále zájezdního hostince U černého koníčka byly uvedeny hry Hrabě Beňovský, Dům na silnici a Oba lístky. Tenkrát to však byla ještě Jednota divadelních ochotníků. Až v roce 1877 vznikl zápisem do rejstříku Spolek divadelních ochotníků Kolár. V roce 1940 si ochotníci sami vystavěli Kolárovo divadlo – pořádali na něj sbírky a samotné vystavění divadla je zásluhou polických ochotníků. Mimochodem se jedná o malou kopii Roškotova divadla v Ústí nad Orlicí, autorem návrhu je architekt Mužík. Po válce a osmačtyřicátém komunisté všechno znárodnili a divadlo spadlo pod hlavičku Jednotného klubu pracujících Kovopol. Tento stav trval až do roku 1989. Ochotníci už z toho byli vyloučeni. Nebyli ani registrovaní jako samostatný spolek či právní subjekt, to za komunismu nešlo. Po Sametové revoluci přešlo Kolárovo divadlo do majetku města.  

V 19. století vzniklo v zemi mnoho ochotnických spolků, jejich rozmach souvisel s národním obrozením. Jejich kontinuita se neudržela všude, oproti tomu polický spolek tuto kontinuitu má. Jak to vnímáte, odráží se bohatá historie na současném životě spolku?

Určitě. Bohatá historie polických ochotníků je i určitým závazkem, máme na co navazovat. Rád bych v této souvislosti zmínil, že Východní Čechy jsou absolutním fenoménem v oboru ochotnického divadla. Je zde nejvíce amatérských ochotnických souborů v celé České republice. 

Co se týče kontinuity, určitě ji vnímáme. Soubor fungoval do roku 1985 poměrně intenzivně, pak však poslední generace zestárla a činnost spolku se zastavila. Po několikaleté pauze, kdy se nezkoušelo ani nehrálo, jsme na jejich činnost v roce 1994 navázali s novým mladým jádrem. Tehdy jsem zrežíroval Gogolova Revizora. Hned na poprvé to byl obrovský úspěch, protože nás vybrali na národní přehlídku amatérského divadla do Třebíče, kde pak Ivana Richterová získala ocenění za herecký výkon. Hned na poprvé jsme dostali krásný impuls. Od roku 1994 tedy spolek zase funguje a v roce 2018 jsme založili právní subjekt Divadelní spolek Kolár Police nad Metují, zapsaný v rejstříku, a tím jsme navázali na rok 1877. 

Vy jste se – jak sám říkáte – narodil do divadla. Co to znamená?

Pocházím ze známé ochotnické rodiny Součků. Můj děda Josef Souček a babička Marta Součková byli členy ochotnického souboru už před válkou. Ve 30., 40. letech minulého století děda režíroval, hrál, zpíval, dělal maskéra a babička zpívala, hrála, později ještě dělala nápovědu. Tvořili jádro ochotnického souboru. Je neskutečné, že v tehdejší době dokázali nazkoušet devět a více premiér za rok, a to dělali i operety! Divadlu se věnovali také oba moji strýcové – Tomáš i Pepík, kteří také hráli a režírovali. Stejně tak moje mamka hrála a teta dělala nápovědu. Navíc moje babička Marta byla správcovou Kolárova divadla a měli služební byt přímo v divadle. My jsme tam s nimi s mamkou bydleli, takže já jsem byl od dětství v kulisách, na jevišti, ve všech jeho zákoutích. Takže já jsem totálně postižený divadlem.

Vy jste také hrál? Jaká byla vaše první role?

V dětství jsem nehrál. Na zkoušky jsem chodil už jako malý, všechno jsem pozoroval. Moje první role přišla až někdy v 17 letech, byl jsem ve třeťáku na gymplu. Ivana Richterová mě obsadila do hlavní role ševce Ondry v pohádce O ševci Ondrovi a komtesce Julince. Sebekriticky musím přiznat, že jsem byl dost prkenný… (smích). Byla to moje první a poslední role, od té doby jsem už jen režíroval.

Co Vás přivedlo k režii?

Asi rodinná tradice – děda byl režisér, strýc Tomáš byl režisér, a tak mě to k tomu přirozeně táhlo. Vždycky jsem chtěl být režisérem. Když jsem byl mladý, chtěl jsem jít na DAMU. Pak jsem měl ale takové bohémské období a trochu mi to uteklo (smích).

Koho byste rád zmínil z významných osobností souboru?

Z těch současných je to určitě Jirka Trnovský, Honza Antl, Petr Scholz, Ota Maryška, Jiří Škop, Filip Kovařík, Květa Vídeňová, Věra Hambálková, Ivoš Hambálek – ti hráli  skoro v každé inscenaci. Z té starší generace, z nichž už mnoho členů nežije, to byli Tomáš Souček, Miloš Puschmann, Zdenek Řehák, moje máma Marta Vavřenová, Jiřina Hubená, Ivanka Richterová, Zdenek Zelený, Míra Pichl, Basil Richter st., těch jmen je spoustu.

Znovu zmiňujete Ivanku Richterovou, která je velkou osobností polického spolku.

Jasně – ona je takovou Tinou Turner polického divadla, tzn. s neskutečně dlouho kariérou a stále neutuchající energií! Je i držitelkou ceny Zlatý odznak J. K. Tyla, což je nejprestižnější ocenění ve světě amatérského divadla, jež se uděluje za celoživotní přínos. To je velké ocenění! Ivana celý život hrála i režírovala, a to nejen v Polici, ale i v Hronově a Novém Městě nad Metují. Naposledy tu asi před osmi lety režírovala seniorské divadlo Tři na lavičce. Dá se říct, že ona mě divadelně vychovala. Moje první režie byla společná režie s ní na pohádce Z pekla štěstí.

Jaké máte jako režisér rád autory?

Je evidentní, že mám rád Gogola – inscenoval jsem Revizora, Ženitbu, naposledy jsem Hráče. Dělal jsem i Čechovovy Námluvy. U běžného amatérského divadla nemůžete stavět na nějaké náročné dramaturgii založené na intelektuální, alternativní nebo absurdní dramatice. Musíte myslet na své diváky. Takže já mám rád chytré komedie. Ne takové ty, jak my divadelníci říkáme, když si někdo utírá židlí nos. Bezduché konverzačky mě nebaví, mám rád chytrý humor. Snažil jsem se však režírovat i věci, které ochotníci většinou nedělají. Například od Bronislava Nušiče Truchlící pozůstalí, což je černá komedie s přesahem o lidské chamtivosti. Také poslední hra Mrzák Inishmaanský od Martina McDonagha není zcela běžným repertoárem v amatérském divadle na malém městě a patří k těm náročnějším kusům.

Z řady jsem vybočil také hrou Variace na tygra, na motivy Saroyanova Tracyho Tygra. To byla moc fajnová práce, neboť jsem pracoval s mládežníky. Fakt jsem si to užíval, mladí vás totiž hodně nabijí svou nespoutanou energií. Díky této hře se k nám do souboru přidali Štěpán Kollert a Lukáš Jirásek, kteří oba vystupují i v Mrzákovi Inishmaanském.

Řekl byste, že představení spolku Kolár jsou ve městě oblíbená?

To musím říct, že ano. Když máme premiéru, je ihned vyprodáno a většinou i na další reprízu. Máme tu širokou fanouškovskou základnu. Když jsme například hráli Ptačí klec, vyprodali jsme Kolárovo divadlo šestkrát po sobě. To byl úspěch jak hrom! Předtím měla podobný úspěch hra Někdo to rád horké, kdy jsme divadlo vyprodali určitě aspoň pětkrát, celkem jsme to hráli třicetkrát.

Kolik premiér odehrajete ročně?

Když jsou dvě premiéry za rok, je to obrovský úspěch. Většinou je to však jedna za rok. V dnešní době je to zkrátka jinak. Každého hodně vytěžuje práce a nepřeberné možnosti, který současný svět nabízí.

Letos jste slavili také úspěchy s již zmíněným představením Mrzák Inishmaanský. Jaké ocenění jste získali?

Ano, získali jsme docela dost ocenění na krajské přehlídce v Červeném Kostelci, kde jsme také byli doporučeni na národní přehlídku ve Volyni, a hlavně v Miletíně na přehlídce. Tam jsme získali přímou nominaci na národní přehlídku ve Vysokém nad Jizerou, kde právě v neděli hrajeme (8. 10., pozn. red.). To se nám za dobu existence spolku podařilo potřetí – už jsme na národní přehlídce ve Vysokém vystupovali s Ptačí klecí, s Kdo je tady ředitel od Larse von Triera a nyní s Mrzákem Inishmaanským.

Co Vás láká dál?

Mám v hlavě Baladu pro banditu. Už o tom nějaký pátek přemýšlím a je to na spadnutí. Jsem domluvený s profesionálním scénografem Kamilem Bělohlávkem, který pracuje pro Divadlo Drak a je nositelem ceny divadelní kritiky za scénografii. Ještě hledám někoho, kdo by zaranžoval muziku. Pokud to půjde dobře, na jaře může být premiéra.

Spolupracujete často s profesionály?

K profesionálům se dostávám blízko i díky své práci pro Centrum uměleckých aktivit, kde mám na starosti umělecké vzdělávání. Spolupracuji se spoustou divadelní profesionálů, například se známým českým režisérem Petrem Kracíkem, hercem Davidem Novotným, s Evou Spoustovou z DAMU – to je naše nejlepší hlasová pedagožka, Kamilem Bělohlávkem, Lukášem Riegerem, Alešem Bergmannem, což jsou profesoři z JAMU, a dalšími.

Je ochotnické divadlo respektované profesionálním divadlem? Jaký je tam vztah?

Řekl bych, že je důležité, když profesionál vzejde z amatérů. Pak určitě. Vlastně všichni, které jsem jmenoval, začínali jako amatéři. Vztah k ochotnickému divadlu mají, jsou to srdcaři. Ochotnické divadlo je určitě kvalitní divadlo. V Česku existuje hned několik národních přehlídek amatérského divadla, výběr z nich je možné vidět na Jiráskově Hronovu. Je vidět, že některé soubory jsou na vysoké úrovni a jezdí se na ně dívat i profesionálové.

Považujete divadlo za Vaši životní radost?

Asi ano. Když se to povede a lidi tleskají, je to nádherné, je to radost. Člověk zapomene na to martýrium při zkoušení… (smích). To víte, nejhorší jsou tak ty tři týdny před premiérou, nic nejde na svět a čas kvapí, nervy pracují, je to plné emocí… Jinak mě samozřejmě divadlo obrovsky baví, je to můj koníček číslo jedna!

Na jevišti jistě vzniká mnoho humorných situací. Podělíte se s námi o nějakou tu „historku z natáčení“ na závěr?

Tak jednu o mojí babičce Martě: V 50. letech se hrály strašné budovatelské kusy, to jinak nešlo. Vypráví se, že babička hrála v nějaké takovém kusu ála Parta brusiče Karhana, zkrátka něco o partyzánech. Byla tam scéna, kdy partyzáni sedí u ohně a rozpráví, střídali se v dialozích. Když přišla na babičku řada, nevyšel z ní ani hlásek. Normálně na jevišti usnula – zřejmě nudou (smích). Nebo při mojí první roli ševce Ondry, hrála v představení moji divadelní matku moje máma skutečná. A ona, zkušená herečka, hned v úvodní scéně zapomněla text. Já se klepal a ona na mě koulela očima namísto, aby mi pomohla. To byla taky pěkná chvíle! Naštěstí člověk vždycky zaimprovizuje, nebo mu to naskočí. U amatérského divadla také stále funguje nápověda, to je naprosto zásadní věc. Takhle se vzpomíná na moji babičku Martu, která, když byla stará a už nehrála, dělala nápovědu. Stávalo se jí však, že se tolik „zažrala“ do sledování hry, že zapomněla, kde je a nestíhala napovídat… Na jevišti zkrátka vzniká spoustu skvělých (i infarktových) okamžiků. Diváci to však většinou vůbec nepoznají.