K duchovní službě mě volal vnitřní hlas

Život je jedno velké dobrodružství a stále nám chystá nějaké nové překvapení. Často to vypadá jako chaos nepochopitelných obrazů, ale časem z těch obrázků vzniká jedinečný obraz „mozaiky života“. Toto velkolepé dílo bude dokončeno Nejvyšším umělcem ve chvíli, kdy naše duše opustí tělesnou schránku, a ostatní ho budou hodnotit. My, jako spoluautoři, na tomto díle spolupracujeme s Autorem anebo ho kazíme, ale jsme jeho jedinečnou a podstatnou součástí. 

Já jsem se na tomto díle začal podílet na jaře roku 1977, kdy jsem se narodil rodičům, kteří celý svůj život strávili v krásné beskydské obci Horní Bečvě. Ve zdejším chrámě jsem byl pokřtěný a od malička jsem byl vychováván ve víře. Díky mému vyznání a aktivní spolupráci při službě v kostele mi v té době bylo předurčeno, že budu moci jít jen na učňovské učiliště, ale díky pádu komunismu jsem se nakonec mohl přihlásit na Arcibiskupské gymnázium do Kroměříže. Zde se mi otevřel nový pohled na víru a zažil jsem poprvé živé společenství věřících. Po maturitě jsem se přihlásil do kněžského semináře a vstoupil jsem do přípravného ročníku teologie do Litoměřic. Během tohoto roku, jenž byl zároveň miléniem od úmrtí sv. Vojtěcha, jsem měl poprvé myšlenku, že bych vstoupil do kláštera, ale neučinil jsem tak a pokračoval jsem dále v kněžském semináři. Když člověk neposlouchá, co má dělat, tak to špatně dopadne. A tak jsem z kněžského semináře při první větší krizi odešel. Nastoupil jsem na základní vojenskou službu, kde jsem dostal funkci písař motocyklista a byl jsem v kanceláři na velitelském štábu. Po vojně jsem chvíli pracoval u stavební firmy jako pomocný dělník. Ale jednoho dne mi zavolal kamarád, jestli nechci do Brna jezdit se sanitkou, a tak jsem najednou ocitl v Brně. Později se mi tam naskytla práce ve fabrice na výrobu sklářských forem, kde jsem se propracoval na kovorytce, ale v nitru jsem byl nespokojený. Stále mě vnitřní hlas volal k jiné službě a čím dál častěji mi do srdce vnášel nepokoj. Po dvou hlubokých duchovních zážitcích jsem se rozhodl, že vstoupím k Benediktýnům do Rajhradu. Bylo to blízko Brna, heslo modli se a pracuj je mi blízké a zároveň je to nejstarší řád v Evropě.

Během roční kandidatury jsem se začal více seznamovat s benediktýnským životem a historií řádu. Na začátku noviciátu během obřadu obláčky mi bylo přiděleno jméno Vojtěch podle významného českého patrona sv. Vojtěcha. Čas noviciátu jsem měl možnost prožít v rakouském klášteře Goettweig a zažít komunitu, která nebyla přerušena a měla kontinuitu, což byla pro mě veliká zkušenost. Po prvních slibech jsem začal studovat teologii na Univerzitě Karlově v Praze a během studií jsem bydlel a žil se spolubratry v Břevnově. 5. 7. 2010 jsem v Rajhradě složil slavné sliby a poté na podzim 16. 10. jsem přijal jáhenské svěcení. O rok později 15. 10. 2011 jsem přijal kněžské svěcení. Od té doby mi byla svěřená duchovní správa v rajhradské farnosti a říkal jsem si, že teď už bude všechno v pohodě a bez problémů. Jak známe život, tak nic není, jak si naplánujeme a ani v tu dobu tomu tak nebylo. Přišla velká krize a já jsem chtěl vše vzdát. Požádal jsem o sabatický rok a přestěhoval jsem se do Prahy a začal pracovat se seniory v rezidenci Rosa jako asistent a přemýšlel, co dál. Byl jsem v kontaktu s bratry v Břevnovském klášteře, kteří mi ve chvíli, kdy jsem měl zdravotní problémy, pomohli. V období, kdy jsem se musel rozhodnout, co dál, tak jsem se rozhodl přestoupit do komunity Benediktýnů na Břevnově, to se psal rok 2017. 

Část životní mozaiky se poskládala. První myšlenka, že bych měl vstoupit do kláštera, byla v roce 1997 a bylo to u ostatku sv. Vojtěcha. Jako řeholní jméno jsem dostal Vojtěch. V roce 2007 jsem složil první sliby a v roce 2017 jsem přišel za sv. Vojtěchem na Břevnov, protože si mě povolal, a teď jsem zde, abych sloužil jako on.

 

Můj běžný den v klášteře začíná kolem půl šesté ráno přípravou na modlitby, které začínají v 6:15. V 7:00 následuje mše svatá a poté snídaně. Kolem půl deváté přicházím do kanceláře, kde s kolegy sladíme různé úkoly. Následně provedu kontrolu provozoven, zda je vše v pořádku.  V klášteře mám na starosti provozní věci a koordinaci různých prací v Břevnově, a i na Broumovsku a není toho málo. Ale Bohu díky, mám k tomu dobré spolupracovníky, na které se mohu spolehnout. Hospodaření v klášteře je podobné jako v každé normální firmě. Je potřeba řešit problémy se zaměstnanci, jak si vydělat na provoz, plánování oprav, myslet na rozvoj, udržitelnost a mnoho dalších povinností s tím spojených. K tomu ještě duchovní věci, takže to musím někdy všechno dobře skloubit, aby vše dobře dopadlo. V 11:30 máme společnou modlitbu během dne a po ní následuje oběd. Po krátké odpolední pauze se vracím do kanceláře a pokračuji v práci nejčastěji až do půl páté. V 17:00 máme další společnou modlitbu – nešpory. Pokud nemám službu zpovídání anebo večerní mši svatou, tak ten čas využívám asi k hodinové procházce. Pak něco málo povečeřím a v 19:45 máme poslední modlitbu dne kompletář. Po Kompletáři se odeberu na celu, kde si chvíli čtu nebo si poslechnu nějaký rozhovor a kolem deváté již pomalu usínám.

 

Po smrti bratra Aleše jsem byl ustanoven otcem arciopatem hospodářem kláštera jak v Břevnově, tak i v Broumově. Postupně jsem se začal seznamovat se vším a pomalu poznávat Broumovsko. Zpočátku jsem zde jezdíval sporadicky, jak bylo potřeba, a od letošního jara jsem se s otcem arciopatem dohodl, že bych na Broumovsko začal jezdit pravidelně jednou za měsíc na víkend a společně s místními slavit liturgii při mši svaté. Každá společná modlitba je pro tento kraj velmi důležitá. Zdejší krajina je velmi nádherná a je zde cítit, že byla především utvářená ve spojení s vírou v Boha. Na duchovní odkaz našich spolubratří tady narážíme na každém koutě. A je nádherné, jak spolubratři dokázali skloubit víru s hospodařením. To je to, co na tomto kraji mám rád a baví mně stále získávat nové poznatky o životě v tomto kraji, ale zároveň cítím i velikou zodpovědnost za toto místo. 

 

Je velmi dobře, že se podařilo klášter v Broumově opravit, a tím pádem toto místo ožilo a přilákalo mnoho návštěvníků. Klášter se stal turistickým centrem i místem, kam se chodí za kulturou. Nyní je důležité, aby toto dílo pokračovalo a dále přinášelo užitek. K tomu máme na starosti ještě další objekty, které potřebují péči řádného hospodáře, a proto je velmi důležité nastavit mechanismy, které budou ku prospěchu celého Broumovska, abychom mohli fungovat co nejdéle. A to vidím jako nejdůležitější úkol do nejbližší budoucnosti. Dalším velmi důležitým úkolem do vzdálenější budoucnosti je oživit duchovní život nejen v klášteře, ale i v celém okolí.

 

Počátkem listopadu jste zahájil Broumovské diskuse o smíření a naději. Jak je hodnotíte? 

Broumovské diskuse si získaly již své místo ve společnosti nejen na Broumovsku, ale i v širším okolí. Téma smíření a naděje je v dnešní době potřebné jako sůl. Na toto téma proběhlo mnoho diskuzí z různých oborů společnosti a v současnosti je důležité tyto diskuze převést v praxi. Co mohu sám změnit? Čím mohu přispět ke smíření? Co pro to udělám? Myslím si, že po podobných impulsech by měla nastat změna. Proto přeji všem účastníkům diskusí, aby se jim podařilo udělat alespoň maličký krůček ke smíření v jakékoliv oblasti, a tím u sebe prohloubili nebo našli naději.

 

V životě je důležité dělat si malé radosti během každého dne. Nejčastěji jsem spokojený ve chvíli, když se mi podaří splnit nějaký zadaný úkol a můžu se pustit do dalšího. Ale největší radost mám tehdy, když po nějakém duchovním rozhovoru nebo po svátosti smíření lidé odcházejí s úsměvem na tváři, i když vím, že s daným problémem budou muset ještě dále pracovat. Prostě mám radost vždy, když i druhý člověk má radost a když se mi podaří v jeho nitru probudit naději.