Kdo má lidovost v sobě, ten si mě najde

Michaela Mašková, foto archiv H. Váňové

Neděle, 13. dubna 2025

Sdílet na:

„Kdysi jsem si říkala, že až budu v důchodu, budu si dělat radost,“ říká malérečka Hana Váňová z Police nad Metují. Dnes její tvorba nedělá radost pouze jí, ale také ostatním – její lidové motivy zdobí nejen kraslice, ale také džbánky, skleničky i hrnky. Pro svoji tvorbu získala certifikát Regionální produkt Broumovska a je vyhledávanou autorkou v Česku i v sousedním Polsku.

Proč jste začala malovat kraslice?

Malování bylo vždycky můj koníček, malovala jsem od malička, pomalovala jsem všechno možné. Neberu to jako práci, ale jako koníčka. Malování mě neživí, protože jsem v důchodu. Kdysi jsem si říkala, že až budu v důchodu, budu si dělat radost. A tak si jí dělám! Všichni si myslí, že mám značku Regionální produkt Broumovsko jen na kraslice, ale tak to není. Mám značku také na sklo a porcelán.

Já jsem vyučená brusička skla. Mám v sobě hluboko usazený smysl pro detail a díky celoživotnímu broušení skla jsem zvyklá si všechno stylizovat. Osmnáct let jsem pracovala v Polici nad Metují v továrně pod firmou Crystal Bohemia Poděbrady. Dodnes se tady ještě sklo brousí, a to pod značkou Fine Glass. Tam ještě pracují moje poslední dvě spolupracovnice, které tu dovednost tady zachraňují. Broušení skla bohužel už úplně upadlo, dnes už se nenabízí ani jako samostatný učební obor. Když brusírnu zavřeli, úplně jsem to obrečela. Nastoupila jsem tedy do místních drůbežáren, kde jsem dostala do rukou vejce a najednou mě napadlo, co kdybych si je vyfoukla a zkusila si je namalovat. No a bylo to!

Vy tedy potřebujete tvořit!

Ano (smích)! Vezmu cokoli a hned to namaluji! Maluji i na zakázku.

Co vás přivedlo k tomu dělat trochu ve větším?

Moje dcera Martina, ona je takový podnikavý typ. Navrhla mi, abych zkusila jet na nějaký trh a zjistila, zda se to lidem líbí. Dříve jsem to totiž dělala jen pro své známé a přátele. Díky zpětné vazbě na trzích jsem zjistila, že se moje práce lidem líbí, a navíc si všichni myslí, že jsem někde z Moravy. Nebo naopak, když dělám tyto máky, což je chodský vzor, tak si myslí, že jsem z Chodska. Když jedu na trhy do Polska, tak si lidé myslí, že jsem Ukrajinka (koukáme na černé kraslice s barevnými květy, pozn. red.), to pro nás není typizované.

Vy máte ráda lidový ornament. Kde hledáte motivy a inspiraci?

Okouknu si je třeba v muzeu, nebo naposledy teď tady v klášteře. Už nevím, který rok to bylo, ale v polickém klášteře byla obrovská výstava – truhly, kolíbky, skříně… To mě tak potěšilo, byla to nádhera! Takže já si to okouknu, a pak si z toho vezmu nějaké prvky. Nejvíc ve mně však zůstává motiv růže, kterou mají zdejší benediktini ve znaku, a nejen oni, také Police nad Metují má ve znaku růže. Koukají na mě odevšud.

Druhou mojí srdeční záležitostí jsou chodské motivy – černý podklad s máky, kopretinami, chrpami a pomněnkami. To dělám i na kraslice, ale také hrnky a skleněné džbánky. Třetí mojí srdeční záležitostí jsou pak moravské vzory, jako třeba tady na těch skleničkách. Nejnádhernější jsou v jednoduché variantě, jako tohle Moravské Slovácko. Kdybyste si projeli Moravou na hranicích se Slovenskem, tak najdete nádherné malby, které dělají tzv. malérečky. Jejich tvorbu najdeme i nad vstupy do sklípků a jinde.

Jak dlouho trvá namalovat takovou kraslici?

To nedokážu říct! Nemaluji jedno vejce najednou, mám svůj postup. Je to taková profesionální deformace, protože brusička skla nikdy neudělá celý kus sama, ale na jednom kusu udělá několik operací a pak ho předá dál. Takže já mám připraveno několik vajec navlečených vedle sebe na špejlích a na nich pracuji zároveň. Je to také kvůli tomu, že nepracuji s voskem, který hned schne, ale musím čekat, až barvy uschnou. Takže udělám část prvku, čekám, pak zase udělám další část. Oproti tomu „malérečky“, které pracují s voskem, ty udělají všechno naráz. Když budete sledovat mě, tak je to o něčem úplně jiném.

To asi vyžaduje velkou trpělivost…

No ano, ale já u toho třeba koukám na televizi (smích). Opravdu to mám jako koníčka a jsem ráda, když se to pak lidem líbí.

Sledujete, co se objevuje v současné tvorbě? Jsou tam stále spíše lidové motivy, nebo i nějaké moderní prvky na kraslicích?

Vnímám, že kdo pracuje s barvami, jede do moderny. To na kraslicích znamená používání pastelových barev. To je zajímavé, protože tradiční velikonoční barvy jsou oranžová, žlutá, zelená, modrá… Ale když vidím, co se líbí mladým maminkám, tak jsou to pastelové barvy. Také proto dělám dvě varianty – tmavě modré klasické a pak světlé modré. Tmavě modrá odkazuje k tradičnímu modrotisku, který je původní na severní Moravě a dnes se zase hodně vrací. I mě se to hodně líbí. Další moderní technika je ve stylu Provence, používá se ubrousková metoda, to já vůbec nedělám. Dnes jsou také moderní madeirované kraslice.

Co to znamená?

To znamená, že kraslice jsou po vyfouknutí vložené do Sava, totálně se tím vybělí, pak se bruskou provrtají do vajíčka dírky a voskem se každá dírka obkrouží. Jsou to tedy děrované kraslice a říká se jim madeirované. To je hodně moderní věc. Je to hodně náročná technika a dost vajec při tom popraská. Také jsem to zkoušela, ale pak jsem to zavrhla. Můžu říct, že jsem vlastně jediná, kdo používá štětec a barvy.

Jaké barvy používáte?

Mám dva druhy barev – lesklé, nebo matné. Nejprve vejce vyfouknu, umyju a vyvrtám, poté je natírám rukou štětcem. Na ně pak maluji lidové motivy. Používám úplně miniaturní štětec o velikosti nula. S tím si vyhraju.

Na vajíčka se mi nejvíc osvědčily modelářské barvy, které už v sobě mají obsažený lesk. Používám je snad už od patnácti. Pokud chce někdo vajíčka jen na doma, nechce je věšet venku, tomu je můžu udělat akrylovými barvami. Ostatní, co dělám – aranžmá na ven, na hroby, na truhlíky – jsou nesmyvatelné modelářské barvy. Pro koledníky pak používám tradiční barviva z potravin – střádám si slupky od červené cibule, červenou řepu. Bílá vajíčka uvařím a dávám přes ně na šířku gumičky a pak je ponořím do slupek. Koledníci ode mě také dostávají kraslici do ruky nasazenou s mašlí na špejli. Chodí sem celé sídliště (smích)!

Na skleněné džbánky pak používám vypalovací barvy, které se vypalují na teplotu 160 stupňů. Na to stačí doma trouba. Jen pak nedoporučuji dávat je do myčky, aby barvy nevyšisovaly.

A kde by vás lidi mohli nyní potkat na trzích?

Nyní už jsme si trhy rozdělily s dcerou, teď byla třeba v Hostinném, v Hronově, já zase na trhu v Radkówe, ve Ścinawce. Také budou Velikonoce v Muzeu papírových modelů, pak v Hradci Králové… V Meziměstí dělám velikonoční dílnu a mezitím ještě musím jet prezentovat na krajský úřad do Hradce Králové. Tam už jsme byli loni a moc se jim to líbilo. Jezdím samozřejmě i po adventních trzích, tam zase vozím malovaný porcelán a sklo.

Kdo má lidovost v sobě, tak si mě najde. Moje výrobky jsou také dost oblíbené u Poláků. Mají ale trochu jiné zvyky, nechtějí například kraslice na šňůrce. Kraslicím říkají „pisanki“ a dávají si je do košíčků a nechávají si je posvětit. Do Polska jezdím ráda, zase se o nich něco dozvím, jaká mají jídla, zvyky… My jsme například jako holky chodívaly na koledu s lítem, tj. s větvičkou od smrku ozdobenou mašlemi a jednou kraslicí, to oni ale nemají. Děvčata tam mají také svoji slavnost, během níž vytvářejí takové vazby, kterým říkají „palmy“ – je to spletené z barevných větví a ozdobené, vypadá to nádherně. Také si je nechávají v kostele posvětit. Já dneska nemůžu vidět holky, jak chodí po koledě s dynovačkou (pomlázkou), to jim přece vůbec do ruky nepatří!