Když jde fotografie ze srdce

Michaela Plchová, foto Lucie Václavková

Středa, 3. května 2023

Sdílet na:

O touze zachycovat krásu a šířit světlo, lásce k přírodě, fotografických příležitostech na Broumovsku a o tom, jakou má Broumovsko duši, jsme si povídali s fotografkou Lucií Václavkovou, jejíž fotografie je možné pravidelně vídat na facebookové skupině Krásy Broumovska.

V únoru jste měla výstavu v galerii Lokart s názvem Gaia – matka Země. Byla to Vaše první výstava?

Ano, byla. Když jsem se dozvěděla, že budu mít možnost vystavovat, byla jsem nadšená. Čím víc se výstava blížila, tím rostla moje nervozita. I když nadšení převládalo a byla jsem šťastná, že se mohla uskutečnit. Tak trochu se mi splnilo přání. O rok dříve jsem si totiž začala přát, abych mohla vystavovat. Když mě pak oslovila Dáša Zbořilová, šla jsem do toho. Zatím výstava přináší samé ovoce, pořád to ještě doznívá. Dostala jsem například nabídky z hradeckých galerií. Také jsem začala chodit do broumovského a polického fotoklubu, takže se díky této výstavě rozšířily moje možnosti.

Jak dlouho se věnujete fotografii?

Focení mi bylo vždycky blízké. Poprvé jsem měla foťák v ruce asi před 20 lety, ale byly to jen takové pokusy a hrátky… Nyní se tomu věnuju intenzivně. Zajímavé je, že jsem se hodně snažila najít v nějakém jiném koníčku, zkoušela různé aktivity, ale po čase mě to zase opustilo a vrátilo k focení. To mě bavilo. Jen jsem měla pocit, že z toho focení nic moc není. Zdálo se mi, že není šance, že je veliká konkurence a trochu mě to odrazovalo. Jednoho krásného dne jsem si však řekla, že se tomu budu věnovat, i kdyby to mělo být jen ve virtuálním světě, v digitální podobě. I tak je přece možné šířit krásu. Vnitřně jsem se pevně rozhodla, že chci jít touto cestou. Potom přišel nápad na výstavu, což byl takový můj malý velký sen, za kterým jsem byla odhodlána jít. Zainvestovala jsem do techniky a možná i to bylo pro vesmír takové znamení, že focení myslím vážně. Osud mi šel naproti, dostala jsem nabídku k již zmiňované výstavě, a od té doby se to všechno pěkně skládá a rozvíjí. Loňský rok byl na focení hodně intenzivní.

Co to znamená hodně intenzivní? Chodíte fotografovat každý den?

To bohužel kvůli zaměstnání a povinnostem nemohu. Ale jdu skoro pokaždé, když mám volno. A pokud nejdu ven, věnuji se post procesu na počítači. To mě také hodně baví.

Znamená to, že fotografie následně upravujete?

Určitě. To je také forma umění. Někdo říká, že je to podvod, odsuzuje to, ale já to vnímám jako formu umění. Pracuji nyní s profi programem na úpravu fotografií a někdy je to boj. Učení zabere dost času i úsilí. Ve všem jsem samouk, čerpám z knih, internetu i rad kolegů fotografů.

Na co tedy fotíte?

Nyní je to Canon bezzrcadlovka. Dlouho jsem byla nespokojená s mými výsledky a vystřídala jsem několik fotoaparátů. Vlastně mé úplně první zkušenosti s focením byly s půjčenou kinofilmovou zrcadlovkou značky Nikon, kdy jsem se seznamovala s principem fungování takového stroje i způsobem focení. To jsem byla ještě pískle. Později jsem si pořídila vlastní digitální kompakt značky Canon, a pak další a další… a pak zrcadlovku, a ještě jinou a dnes mám bezzrcadlovku a jsem velmi spokojená.

Co je pro Vás největší vnitřní motivace k fotografování? Říkala jste, že chcete zachycovat krásu…

Jádrem všeho je láska k přírodě a zvířatům. Zvířata ale nefotím, nemám na ně trpělivost a je to spíše dokumentární fotografie. Mě naplňuje dávat fotkám ještě něco navíc. Při focení, respektive pobytu v přírodě, cítím napojení na Matku Zemi a jsem pak šťastná. Věřím, že s námi lidmi na Zemi žije mnoho neviditelných bytostí, nejen přírodních. Někdy je trochu cítím. I energie jsou různorodé, každé místo vyzařuje jinak. Svět je ve své podstatě a rozmanitosti úžasný, i když to třeba nedokážeme plně vědomě vnímat. Když potom doma upravuji fotografie na počítači, poslouchám k tomu meditativní hudbu, která mi navozuje pocity, které jsem měla tam venku.

Máte pocit, že fotografie jsou následně schopné předávat to, co vy cítíte, dál?

Moc bych si to přála. Přemýšlela jsem nad tím a říkala si, zda je to možné. Odpovědi přišly záhy naproti. Několik lidí mi řeklo, že při pohledu na některé fotografie něco cítí. Nedokázali to úplně popsat. Z toho mám velikou radost.

Vždy si kladu otázku, zda fotografie zachycuje jen to, co je před objektivem, nebo si do ní každý fotograf přidává kousek sebe, ze svého vnitřního pocitu, který má při pohledu na fotografovaný objekt… Co myslíte?

Jsem o tom přesvědčená. Jako každé umění, tak i fotografování je projev duše fotografa. A citové rozpoložení je podle mě alfa a omega fotografie. Samozřejmě se k tomu přidává i mnoho jiných aspektů. Záměr, podmínky, tzv. náhody...

Všimla jsem si, že ve Vašich fotografiích hraje hlavní roli světlo. Je to tak?

Mám radost, že jste si toho všimla. Ano, je to tak. Světlo je pro mě hodně důležité, nejen na fotografii, ale i v životě. V podstatě bez světla by fotografie nebylo – význam slova fotografie je „kreslení světlem“.

Se světlem pracovalo a pracuje mnoho fotografů. Máte nějaké fotografické vzory, nebo Vás to vede intuitivně?

Vzor asi žádný nemám. Jdu si tak nějak svojí cestou podle naladění. Pro mě je nejkrásnější být v terénu a hrát si foťákem. Fotografie už je jen takovou třešničkou na dortu mého prožitku venku v přírodě. I když v poslední době třešnička nabývá větších a větších rozměrů.

Je vidět, že se ráda a hodně touláte krajinou...

Ano, ráda. Hlavně tady u nás, už to tu mám prochozené křížem krážem. Dřív jsem jezdila hodně na kole, takže znám dobře terén a k tomu přispívá i moje práce terénní sestry. Jezdím za pacienty domů a po trasách mohu vidět místa za nejrůznějších povětrnostních i světelných podmínek. Můžu si to tak nakoukat. Ráda bych však vyrazila i za hranice CHKO Broumovsko. I když tady je pořád se na co dívat…

Máte nějaká oblíbená místa, která ráda fotografujete v jejich proměnách?

Na prvním místě je určitě Šonovsko – jak kopce nad Šonovem, tak pole a louky v okolí. Ráda se vracím na více míst, ale zkoumám pak spíše okolí než úplně to stejné místo. Určitě ale mám několik oblíbených konkrétních míst, která navštěvuji pravidelně – nejen přímo na Broumovsku, ale i Teplicku a Policku.

Jakou byste řekla, že má Broumovsko duši? Není to těžká otázka?

Ne, to je jednoduché – přece pohádkovou! A kouzelnou! Takto to mám pro sebe pojmenováno už dávno. Vyjádřit slovy, v čem spočívá jeho kouzlo, bude těžší… Podle mého se tady v tom našem koutě dá spatřit mnohé – je tu taková všehochuť, co se týká krajiny, snad každý si tu najde to svoje. Mám pocit, že takhle Broumovsko působí i na návštěvníky, kteří sem přijedou. Rádi se sem vracejí, něco je sem přitahuje. Má to tu zkrátka něco do sebe, lépe to popsat neumím.

Vy pocházíte odsud?

Ano. Jsem rodilá Broumovačka a nyní žiji v Meziměstí. Od dětství jsme chodili s rodiči hodně po výletech. A já se toulám pořád dál. Mám ráda i Polickou stranu, za Stěnami. Tam jsou také krásné fotografické příležitosti. Stejně tak Teplicko.

Máte nějaké další plány tipu publikace, výstav atd.

Ráda bych vytvořila knížku, ale na to je ještě čas. Zatím sbírám materiál. Čas musí dozrát. Je to další ze snů. Pokud by byl zájem, uspořádám ráda další výstavu. Když moje fotografie dělají radost dalším lidem, jsem šťastný člověk.