Když nejde o život, tak víte, o co jde!“ říká čtyřnásobná medailistka Simona Bubeníčková

Marcela Doležalová, foto archiv S. Bubeníčkové Úterý, 28. dubna 2026

Sdílet na:

Zatímco my jsme v březnu řešili, jestli už konečně sleze sníh i u nás na Broumovsku, Simona Bubeníčková ho v Itálii proměnila v cenné kovy. Tato sedmnáctiletá reprezentantka z Velkého Poříčí se stala hvězdou paralympijských her v Miláně a Cortině, kde v běžeckém lyžování a biatlonu vybojovala tři stříbrné a jednu bronzovou medaili. Teď, o pět týdnů později, už zase sedí přes uličku vedle mě v naší školní lavici a tváří se, jako by se vlastně vůbec nic nestalo.

Já o pozornost moc nestojím a oslavy nepotřebuju. Simona Bubeníčková

Simi, je to pět týdnů od tvého posledního závodu v Itálii. Jaký to byl vlastně pocit, vyměnit biatlonovou flintu a lyže za propisku a sešit v naší lavici?

Krásně formulovaná otázka, musím říct. První týden po návratu byl takový hezky rozjezdový, naše třída byla zrovna ve Francii, takže tu bylo málo lidí a klid. Zvyknout si ale po měsíci na školní režim bylo zajímavé, měla jsem trochu problém se soustředit. Teď už mám naštěstí všechno dopsané, učitelé mi vyšli hrozně vstříc.

Na paralympiádě tě sledovaly tisíce lidí a kamery. Jak se ti teď zvyká na to ticho u nás ve třídě, když zrovna nikdo nevyrušuje?

(Smích) U nás ve třídě moc ticho zrovna není! V Itálii jsem byla v takové své bublině. Neměla jsem sociální sítě a vůbec jsem neřešila, jaký „bum“ to doma vyvolalo. Po závodě jsem dala pár rozhovorů pro televizi a rozhlas a šla se soustředit na další start. Až tady mi došlo, kolik lidí to sledovalo. Já o pozornost moc nestojím a oslavy nepotřebuju, ale je hrozně milé, když mě lidé poznají, pozdraví a popřejí mi.

Toho ticha u nás si člověk váží, až když o něj přijde.

V Itálii to muselo být všechno nablýskané, ale co ti z našeho kraje chybělo nejvíc?

Ve vesničce, kde jsme bydleli, to bylo sice pěkné, ale v noci tam byl hrozný ruch. Měla jsem okna do ulice a špatně jsem spala, často jsem se budila ve tři ráno. Před prvním závodem se mi zdály hrozně divné sny. Jednou se mi třeba zdálo, že jsme měli v Poříčí v ulicích potoky a já jsem musela uplavat tři kilometry a střílet na terč. Moc jsem toho nenastřílela a z toho jsem měla obavy. Taky mi hrozně bušilo srdce a nemohla jsem usnout. Takže nejvíc se mi stýskalo po klidu, tichu a vlastní posteli. Toho ticha u nás si člověk váží, až když o něj přijde.

Hodně se mluvilo o tom, že chceš za odměny koupit rodičům nové auto. Už jste vybrali model?

Zatím je to jen plán na papíře, ale o penězích teď mluvit nechci. Radost mi však udělalo, že se za mnou do Itálie přijela podívat i moje fenka Synthy. Byla s našima přímo na tribuně! Jeden den ji tam sice nechtěli pustit, ale Český paralympijský výbor ji nějak nakonec propašoval. Když na mě pak po závodě radostně skákala, úplně jsem cítila, že ví, že se děje něco velkého. Byla jsem hrozně ráda, že tam byla se mnou.

Biatlon je o klidu, ale ty máš v uchu Davida. Jak to děláte na střelnici, aby tě třeba nerozesmál, když bojuješ o vteřiny?

Na střelnici platí přísná pravidla, je tam takzvaná „silent zone“. Trenéři ani David na mě nesmějí mluvit. David mě jen navede k podložce a řekne mi: „Tři, dva, jedna, podložka“ a bouchne mě hůlkou do nohy, abych věděla, že stojím správně, a pak musí odejít deset metrů daleko k trenérům. Od té chvíle už střílím úplně sama. Mluvit na mě může jen na trati, a to mi fakt pomáhá.

David je tvůj hlas i tvoje oči. Pomáhá ti i psychicky, když máš krizi?

Určitě. On přesně ví, kdy na mě přichází krize a kdy mě to bolí. Začne mi víc fandit, hlásí mi, kolik metrů zbývá na horizont, nebo jak jsou na tom soupeřky a jaký mají projev. Máme tam na trati tým. Ten závod bolí každého stejně, a když to vzdáte v hlavě, tělo začne jinak pracovat. David mě v té hlavě dokáže udržet. První věc v cíli je vždycky objetí a slova, že to bylo super. Je to naše společná práce.

Moc lidí si to neuvědomuje, ale ty na trati musíš mít v hlavě v podstatě 3D mapu celého areálu. Vidíš ty zatáčky i teď, když sedíš tady se mnou?

Vlastně ano. I teď bych ti dokázala přesně popsat, jak jdou zatáčky za sebou, kolik má která stupňů a jakou techniku tam musím jet. Mám tu čtyřkilometrovou trať v hlavě uloženou jako model. Když na Itálii vzpomínám, v duchu těmi úseky pořád projíždím.

Pojďme k jídlu. Je návrat do školní jídelny po italských delikatesách velký šok?

(Smích) No, určitě! V Itálii byla jídelna otevřená 24/7. Když se něco povedlo, dala jsem si pizzu nebo tiramisu. Měli tam skvělé lasagne, maso, saláty, a hlavně moji milovanou ovesnou kaši k snídani, což často nebývá. Tady u nás v jídelně mi sice paní kuchařky hrozně fandily, ale nedá se to porovnávat.

Co je pravdy na tom, že tvoje medaile sloužily jako podložka pod svačinu?

To na mě bohužel práskly spolužačky! Přišly ke mně na pokoj, kde jsem měla po návratu ze stadionu hrozný bordel. A fakt si všimly, že jsem měla na nočním stolku položenou medaili a na ní nedojedený toust. Teď to vyprávějí všude, tak ať to jde aspoň přímo ode mě – je to pravda. Teď už mají medaile svoji krabičku na poličce a žádný chleba na nich neleží.

Teď už vím, že mě lidé poznají a vědí, jaký mám handicap. Už nemám co skrývat. 

Lidé tě teď vidí jako symbol úspěchu, ale co Simona v civilu? Pomohly ti tyhle medaile v něčem, co není vidět na první pohled?

Mám v sobě jeden blok, o kterém jsem veřejně ještě moc nemluvila. Dřív jsem se styděla chodit s bílou holí. Měla jsem pocit, že na sebe moc poutám pozornost. Ale tyhle úspěchy mi pomohly ten blok zlomit. Teď už vím, že mě lidé poznají a vědí, jaký mám handicap. Už nemám co skrývat. Ten úspěch mi dal odvahu tu pozornost přijmout a přestat to brát jako něco „blbýho“.

Který zvuk z celé té italské paralympiády ti v paměti uvízl nejvíc?

No jako musím říct, že bohužel zvuk zmrzlého sněhu jsme úplně neslyšeli, spíš tam byla taková ta hnusná břečka, ale když pak trať posolili, tak se aspoň trochu zpevnila. Musím říct, že ten nejkrásnější zvuk byl pro mě jednoznačně jekot jásajících fanoušků. Byla tam skupinka lidí s českou vlajkou, na které bylo moje jméno. Vytvořili mi neuvěřitelnou atmosféru, kterou jsem v cíli nejdřív slyšela, a pak ji pocítila úplně všude.

Máš v batohu nějaký talisman pro štěstí, který s tebou odletěl do Itálie a teď tu s námi tajně sedí v lavici?

Teď ho tady u sebe nemám, ale talisman mám, dělají si ze mě kvůli tomu i srandu. V kapse olympijského kabátu pořád táhnu takový pytlíček plný různých kamenů. Někdo mi ten kabát podával a ptal se, co v tom nesu, že je to tak těžké – no a já tam prostě mám své „šutry“. Jsou to kamínky od rodiny, nebo takové, které jsem si sama koupila či našla. Pak mi ještě holky od paní učitelky Čápové přivezly andělíčka, kterého jsem měla připnutého na akreditaci, aby byl pořád u mě. Teď po návratu mi dokonce jedna paní přinesla další kamínek, když si šla pro podpisovou kartičku.

Pro sportovce je to něco, co chce, aby zaznělo – ne kvůli sobě, že vyhrál, ale proto, že Česká republika si to zaslouží.

Když jsi stála v Itálii na bedně, co se ti honilo hlavou?

Hymnu jsem svou vlastní zásluhou slyšela zatím jen jednou loni na mistrovství světa, ale ta hrdost je tam vždycky. Naše hymna je fakt krásná. Pro sportovce je to něco, co chce, aby zaznělo – ne kvůli sobě, že vyhrál, ale proto, že Česká republika si to zaslouží. Najednou pocítíte takové to „vlastnictví“ k té zemi. Je to krásný pocit, když víte, že hraje na vaši počest.

Simi, je pro tebe pořád nejvíc ten moment, kdy vletíš do stopy a slyšíš jen lyže?

Přesně tak. Člověk sportuje, protože ten sport miluje. Závodím, protože mě to baví, ne proto, že musím. Jasně, jsme soutěživí a chceme vyhrávat, protože být druhý znamená být první, kdo prohrál. Ale mě hrozně baví ten proces. I když v té stopě trpím a bolí to, tak si to užívám.

Kdyby ses teď mohla vrátit v čase a říct té malé Simoně, která poprvé stála na lyžích a bála se, jednu jedinou větu – co by to bylo?

Řekla bych jí, že to bude dobrý. I když má člověk strach z toho, co přijde – já jsem tehdy doufala, že nebudu nevidomá, i když jsem v hloubi hlavy věděla, že to tak dopadne – tak bych jí řekla: „Neboj, nebude to tak hrozné, jak si myslíš. Budeš mít kolem sebe lidi, kteří tě podpoří a budou tě mít rádi.“

Co tě čeká teď?

V dubnu mám volnější režim, abych si psychicky odpočinula. Ale od května začínáme naplno. Příští rok nás čeká mistrovství světa v biatlonu i v běhu, takže příprava bude tvrdá.

Simi, díky za rozhovor. Chceš na závěr něco vzkázat lidem tady u nás?

Chci moc poděkovat škole, učitelům, celému týmu, kámošům a hlavně mamce s taťkou, protože bez nich by to nešlo. A všem ostatním chci vzkázat: „Nebojte se přijímat výzvy. Nikdy nevíte, co vám to přinese. I když to nevyjde, získáte zkušenost, a když to vyjde, otevřou se vám nové dveře. Když nejde o život, tak víte, o co jde?“ Díky všem!

Když Simča dořekne svou poslední větu, na chvíli nastane ticho. Je to úplně jiný klid než ten, po kterém se jí stýskalo v Itálii, je to ticho plné respektu. Při pohledu na ni vám totiž okamžitě dojde, že ty čtyři medaile nejsou jen kusy kovu, ale symboly odvahy někoho, kdo se nebál vletět do tmy naplno. I když Simča nevidí, v té tmě dokáže najít více světla a svobody než my ostatní. Právě v takovém momentu člověk pochopí, že její největší vítězství vlastně není ten cenný kov na krku, ale to, že zůstala svá.

Autorka je studentkou Gymnázia Broumov.

Článek vznikl jako výstup workshopů kulturní publicistiky pro veřejnost a studenty, které pořádal zpravodajský web Naše Broumovsko za podpory Královéhradeckého kraje.