Láska napříč generacemi zůstává zranitelně nemotorná
Spletité podoby lásky, ticha a vnitřních bojů – o tom pojednává nová knížka Srdcetápání mladé spisovatelky Elišky Pohnerové ze Žďáru nad Metují. Křest povídkové knihy proběhl 30. října v Pellyho domech, kam na autorské čtení a povídání s mladou autorkou dorazilo asi 40 čtenářů a čtenářek. „Pro mě je kniha odrazem doby, kterou jsem prožila. Už nedovedu posoudit, zda je to otázka generace nebo sociální bubliny. Jednotlivé příběhy mají ukázat, jak komplikovaná láska je. A jak ji maříme svými vlastními, často neodůvodněnými, postoji,” přiblížila autorka dílo, které vznikalo několik let za jejích studií Mezinárodních vztahů na Univerzitě Karlově.
.jpg)
Příprava na křest knihy. Eliška Pohnerová.
Co vás inspirovalo napsat knihu Srdcetápání a jak dlouho její psaní trvalo? Bylo něco, co vám při tvorbě dalo nejvíc zabrat?
Kniha Srdcetápání byla inspirovaná mou vlastní zkušeností se vztahem, němž chyběla slova, zato v něm přebývalo dost domýšlení, dohadů a teorií. V období studia na vysoké škole jsem nebyla jediná, koho téma komplikované lásky provázelo. Brzy jsem dohromady posbírala různé příběhy, každý jiný, ale všechny hořkosladké. Právě tu hořkosladkost jsem se v knize snažila popsat s nadějí, že se v nějakém z jejích aspektů čtenář pozná a něčem mu to uleví. Vzhledem k tomu, že knížka začala jako vlastní zkušenost, ale brzy se přetavila do mozaiky příběhu, se nedá dobře říct, jak dlouho ji trvalo sepsat. Kousek po kousku rostla v průběhu třeba i tří až pěti let. Co mi dalo nejvíce zabrat, byla finalizace. Tedy propojení všech příběhů a jejich vyústění.
Jak jste prožívala samotný křest knihy v Pellyho domech? Atmosféra byla velmi příjemná, dorazilo kolem čtyřiceti čtenářů. Překvapil vás zájem publika?
Křest jsem si moc užila a věřím, že příchozí také. Potěšilo mě vidět známé tváře, které si ke mně našly opět cestu právě skrze literaturu. Mnohdy jsou to lidé, kteří ke mně samé mluvili v průběhu mého dospívání. Takže je o to úžasnější, že jsou ochotni nejen mě životem provázet, ale i naslouchat mým popsaným stranám.
Plánujete s knihou ještě další autorská čtení nebo setkání s čtenáři – třeba v jiných knihovnách či městech v okolí?
Moc ráda. Zvažuji jarní akci v Brně, kde mám přátele-čtenáře, a právě tak i v Praze, kde pracuji. Nejraději bych ale četla tady u nás v regionu. Bohužel se mi oslovené knihovny neozvaly zpátky, že by o takové setkání stály. Sama nemám s autorským čtením moc zkušeností, tedy trochu doufám, že se nějaká knižní akce ještě povede. O plánovaných setkáních pak zpravidla informuji na facebookové stránce.
Mám štěstí, že jsem s psaní začala brzy a teď mám v šuplíku zásobu nevydaných textů.
A co dál? Přemýšlíte už o novém psaní, nebo si teď dopřáváte trochu tvůrčí pauzu?
Musím se přiznat, že toho mám v pracovním životě teď stále více, tím pádem píšu méně a méně. Respektive, dokončuji doktorát z Mezinárodních vztahů na Univerzitě Karlově, jehož součástí je kromě publikování akademických článků i sepsání disertační práce. Tedy píšu, ale bohužel to není beletrie. V tomhle ohledu mám vlastně štěstí, že jsem s psaním začala brzy a z doby střední školy mám v „šuplíku“ zásobu nevydaných textů, které stačí jen oživit a nabídnout nakladatelstvím. Takhle to bylo i s prvotinou Hladoví, která vyšla v roce 2022, ale sepsaná byla v roce 2015. Podobně jsem v tomto týdnu nabídla k vydání námět Klecí do oblak sepsaný v roce 2016.
O čem je?
Příběh sleduje Willa, mladého muže, který žije v době, kdy se ztratila schopnost lidí vyhodnocovat vlastní emoce, tedy upadají do tzv. Apatie. K oné emoční „normálnosti“ je přivádějí voperované čipy, na kterých si Willova rodina postavila obchodní impérium. Will odsuzuje rodiče, čipy, i vlastní emoce, v kterých se ztrácí právě proto, jak málo jim věří. Hlavní linkou je tedy alegorie na lidské prožívání a souboj racionálna s pudovými emocemi. Zároveň je kniha i o lásce, či odvaze vybočovat z davu. Jméno Klecí do oblak pak nese nejenom proto, že z dělnického ghetta na špinavé zemi se do světa přepychu v oblacích musí klecovým výtahem, ale také, že cesta k emoční svobodě vede skrze emoční čipem-ovládané vězení ve Willově hlavě.
Jednotlivé příběhy mají ukázat, jak komplikovaná láska je. A jak ji maříme svými vlastními postoji.
V knize Srdcetápání je spousta emocí, ticha i vnitřních dialogů. Byl pro vás tento pohled na vztahy spíš osobní zpovědí, nebo jste chtěla zachytit obecné pocity své generace? Myslíte, že dnešní mladí lidé dokážou o lásce mluvit nahlas?
Pro mě je kniha odrazem doby, kterou jsem prožila. Už nedovedu posoudit, zda je to otázka generace nebo sociální bubliny. Tedy že se v ní neidentifikuje každý mileniál, zato různí čtenáři napříč generacemi. Není zcela osobní zpovědí, byť cílem bylo sepsat nešťastné projevy lásky a tím pádem se v knize sama několikrát poznám, a to z úst různých postav, v různých vzorcích jejich reakcí. Jednotlivé příběhy mají ukázat, jak komplikovaná láska je. A jak ji maříme svými vlastními, často neodůvodněnými, postoji.
Budu vám parafrázovat recenzi Lindy Dobřické pro portál Čteme české autory: Noah má strach, že opět ztratí milovanou osobu, proto se uzavírá. Jakub, veselý volnomyšlenkář, chce poznávat svět, bojí se závazků. Leo zahoří vroucím, neopětovaný citem, zkazí tím přátelství, s láskou se pere nenávist, tehdy upadne do depresí. Kryštof je euforicky zamilovaný, tolik, že respektuje neustálé zrady, podvody a zklamání. Izák sám sobě lže, nezávazným sexem bojuje proti opravdové lásce, až ji cestou k vlastní pravdě téměř ztratí. Laura je zraněná z dřívějška, rozumem se snaží bránit srdce, ale minulost ji nechce pustit ze spárů. Ema několik let setrvává ve vztahu s mužem, kterého nemiluje, jen ze strachu, kým je ona sama…
Z takového shrnutí to spíše vypadá, že mladí o lásce mluvit nedokážou…
Ano a pokud dokážou, tak často s kýmkoli jiným než s oním objektem lásky. To mi ostatně i odpověděl kamarád, když jsem mu tuhle otázku položila: „Jak jsi vlastně kdysi řekl své současně ženě, že ses do ní zamiloval?“ A on: „Neřekl. Ale řekl jsem to všem ostatním, tak se to k ní snad donese, ne?“ Ale opět to nemusí odrážet všechny, třeba existují v lásce výřeční lidé, byť já tu zkušenost nemám. A to je asi vidět, proto píšu analytické knihy lidských pocitů a snad trochu autisticky v jejich nepořádku dělám pořádek. V ročnících pode mnou je už také spousta mladšího mládí, které třeba lásku prožívá jinak. Třeba si vyznání postnou na sociální sítě, což by byla vtipná obdoba pražských posprejovaných zídek s nápisy typu: „Miluju tě, Aneto, tvůj Petr“ a snad je to doopravdy důkazem, že láska napříč generacemi zůstává zranitelně nemotorná.
Kdybyste měla čtenářům říct jednu větu, proč by si měli vaši knihu přečíst, jak by zněla?
V takovém případě bych si dovolila ocitovat větu z knižní recenze blogu Trojtečka: „Jestli si chcete přečíst něco jiného, něco netradičního a hluboce zaměřeného do vnitřního prožívání postav, je tohle kniha přesně pro vás – nebude to „feel good“ počteníčko, příběh možná otevře nějakou tajemnou komnatu z minulosti, ale bude to rozhodně čtení, které stojí za to.“
Autor je spolupracovníkem redakce.
