Mít vlastní hvězdárnu bylo mým snem

Bára Fialová, foto BF a archiv Č. Černého

Sobota, 7. června 2025

Sdílet na:

Vesmír pozoruje ze své hvězdárničky v Křinicích už od roku 1998, o hvězdy se začal zajímat už jako dítě. Fotí erupce na Slunci, výbuch supernovy v předaleké galaxii, a i když na Broumovsku není taková tma, aby tady Mléčná dráha vrhala stín, vysvětlí vám, kdy zde můžeme pouhým okem vidět třeba takové „zvířetníkové světlo“. „Ve vesmíru se pořád něco děje. Vesmír je pořád v pohybu,“ říká amatérský astronom Čestmír Černý, který své znalosti předává také dětem v rámci astronomického kroužku v DDM Ulita Broumov. 

Co vás přivedlo k astronomii?

Tak nějak to přišlo samo. Když jsem byl ještě malý, večer se sedávalo u ohýnku, a ještě nebyl letní čas, tak byla tma a koukali jsme na nebe. Hvězdy krásně svítily, občas už nějaká družice proletěla… No a mě začalo zajímat, co tam je, proč to tam je. Pak mě naši začali kupovat knížky, to mi bylo jedenáct, dvanáct. Pak přišel takový sen mít svou pozorovatelnu, svou hvězdárnu.

A tohle je ona, Vaše první hvězdárna.

To je moje jediná. Zkonstruoval ji Jirka Flégr z Otovic, machr přes mikroskopy, který měl nedávno výstavu v Lokartu. Přes den je to zavřené a když pozoruju oblohu, otevře se střecha. Technika už je tedy druhá generace, měl jsem starší, kterou mi dělal na zakázku pan Drbohlav ze Rtyně. Kdysi měl tady v Broumově na Spořilově takovou malou soukromou hvězdárnu. To už je skoro třicet let.

Jak drahý je to koníček?

Myslím, že nové auto by za to bylo. Je to už dobré vybavení, nemusím už pátrat ručně a složitě manipulovat s teleskopem pro nalezení pozorovaného objektu. Když něco chci, tak si tady v té automatice naladím, jaký objekt chci vidět a ono ho to samo najde. Musí se prvotně nastavit dobře, aby teleskop věděl, kam míří. Dnes už se dá všechno propojit i s počítačem, takže to zapnete a můžete jít spát. Program pak vše sám sleduje, měří a určuje, co tam je a nahrává do světové databáze. Měřením se ale já nezabývám, takhle to dělají jiní, kdo dělá astronomii na vyšší úrovni. Já to tady mám spíš na takové kochání… A rád se o to podělím s ostatními, kdo se třeba přijde podívat nebo jen popovídat!

Chcete si pořídit časem nějaké lepší vybavení?

Možná. Něco trošku menšího, ale s širším záběrem. Při fotografování větším teleskopem se nevejde například víc galaxií vedle sebe. Nevejde se tam tolik objektů vedle sebe, aby bylo vidět třeba více galaxií vedle sebe nebo nějaká větší mlhovina. Ještě ale k ceně toho vybavení: výhodou je, že člověk to nemusí kupovat vše najednou. Pro začátek stačí investovat řekněme do deseti tisíc. Tím člověk získá zkušenosti, a pak – pokud ho to chytne – může začít s pořizováním další techniky.

Máte nějaký oblíbený objekt ve vesmíru?

Mým přáním je ještě jednou vidět Halleyovu kometu, která k nám přiletí zas někdy v roce 2061. Pokud se toho tedy dožiju, to mi totiž bude 98 let…. Ale teď v létě se rád podívám třeba na mlhoviny. Dá se pozorovat mlhovina Činka nebo Prstencová mlhovina. Mlhovina je vlastně rozpínající se obálka plynů z umírající hvězdy. Osvětluje ji chladnoucí jádro původní hvězdy a vytváří to pak různé tvary. Jednou zbude něco takového i po našem Slunci…

A rodí se tam nové hvězdičky?

Ne, to je konec. Mlhovina je plyn z povrchu hvězdy, který se rozpíná a rozpíná, až se ztratí. Zbude jen zbytek hvězdy, který bude chladnout a pohasínat ještě miliardy let. Nové hvězdy se rodí z plynu. Když je někde velké plynové mračno, někde poblíž třeba exploduje supernova a do toho mračna pošle tlakovou vlnu. Mračno se začne zahušťovat a točit jako vír a v nejhustším místě vznikne hvězda a ve zbytku třeba menší hvězdy nebo planety. Protože hvězdy vznikají ve skupinách. I naše Slunce má nějaké sourozence, ale daleko…

Na jaké úkazy se letos těšíte?

Hlavně na Perseidy, které budou létat teď v srpnu. Pořád ještě doufáme, že vyjde nějaká ta polární záře, Slunce je stále ještě v maximu své činnosti. Ideální to bylo loni, když byla záře viditelná v květnu. To bylo nádherné, celý obzor byl červený. Teď začíná období, kdy je možné po západu Slunce občas vidět takzvaná noční svítící oblaka. Jsou to vlastně krystalky ledu ve výškách asi 80 až 90 km nad Zemí osvícené Sluncem, které v tomhle období není daleko pod obzorem.

Co je pro Vás takový astronomický top, který jste viděl při tom svém pozorování?

Tak jen tak při pozorování očima, když třeba proletěl nějaký bolid. Někdy loni v srpnu navečer jsem se tady byl jen tak podívat a najednou támhle vysoko nad obzorem ohnivá čára, trvalo to jen pár vteřin (více o bolidu ze srpna 2024 najdete zde). I tak to zazáří, ty vteřiny jsou docela dlouhé… Od sousedů vedle si hrály děti venku a bylo slyšet jééé. Ještě bylo světlo, takže na hvězdárnách ještě neběžely noční kamery. Nebylo proto moc záznamů, ale myslím, že v Brně se jim to povedlo vyfotit.

To jsem jednou viděla, když jsem byla ve Skotsku. Byli jsme náhodou zrovna na zahradě a najednou vysoko prolétlo rychle něco s ohnivým chvostem a letělo to dál k obzoru. Psali pak ve zprávách, že bolid byl viděn na Skotskem a částí severní Anglie…. A co to tedy vlastně je?

Bolid je vlastně kus kamene, který přiletí z vesmíru. Nedá se předpovědět, objeví se úplně náhodně. Bolid se mu říká, když je jasnější než Venuše. Může to být kus kamínku, nemusí být ani veliký. Perseidy jsou zase třeba úplně malinkatá zrníčka písku. A zazáří to… Letí totiž obrovskou rychlostí, něco mezi 10 a 70 kilometry za vteřinu. Jak letí obrovskou rychlostí do atmosféry, rozpálí se a vypaří. Tomu jevu se říká meteor. A když spadne na zem, tak je to meteorit.

Jako byl ten, co tady spadl v Křinicích.

A v Hejtmánkovicích. Ve vzduchu to bouchlo a rozdělil se. Rozřezali je pak na několik kusů a jsou v muzeích po celém světě. (Broumovský meteorit dopadl v létě roku 1847 ve 3:45 ráno. hejtmánkovický kus vážil 23,6 kilogramů, křinický kus 17,2 kilogramů, pozn. red.)

Co z něj vyzkoumali?

Byl nějaký, tuším, železo-niklový, hrozně těžký. Bylo to zřejmě kus jádra nějaké planetky. Oni, jak létají vesmírem, tak se sráží, rozpadají na kusy, bloudí Sluneční soustavou a sem tam někam spadnou.

Když už se bavíme o nepořádku ve vesmíru, tak jsem se dočetla, že na místech, kde je temná obloha, a Broumovsko by se k nim mohlo trošku počítat, by se dalo vidět takzvané zvířetníkové světlo… Co to vlastně je?

Já myslím, že fotograficky ano a očima možná trošku taky. Jde o jev, který nastává kolem rovnodennosti na jaře a na podzim. Je to vlastně prach, který je ve Sluneční soustavě, v rovině ekliptiky. To je rovina, po které obíhají všechny planety, plus minus pár stupňů. O rovnodennosti se vlastně dostaneme do této roviny a když pak Slunce osvítí tento prach, vidíme ho, protože je z našeho pohledu hustší. Po zbytek roku na něj koukáme z většího úhlu, takže ho nevidíme, protože je všude.

A když se zeptám na nejlepší astronomické úlovky s pomocí techniky?

Zajímavé jsou určitě komety a sem tam se povede nějaká galaxie. Jsou lidé, kteří fotí každou noc a pak snímky porovnávají, takže třeba zjistí, že v daném místě vybuchne nějaká hvězda, která už dožila svůj život. A já mám dojem, že se mi povedlo vyfotit jednu takovou supernovu…

Jakože vyfotíte výbuch v nějaké galaxii?

Ne, jenom světlo, vypadá to jako jasnější hvězda. A samozřejmě, když je ta galaxie pět milionů světelných let daleko, tak my se to dozvíme za těch pět milionů let. Koukáme do minulosti, nevidíme, co se tam děje teď. Slunce vidíme osm minut staré. Měsíc asi jednu a čtvrt vteřiny.

Stejně ale vývoj jde tak rychle kupředu. Nechci říct, že jste pamětník, ale už jste něco viděl…

Mě fascinují dodneška Voyager 1 a Voyager 2, které startovaly v roce 1977, to jsem ještě chodil do školy. Původně byly určeny na výzkum Jupitera a Saturna. V době před jejich startem si jeden astrofyzik všiml, že bude výhodné postavení planet a že by se Jupiter a Saturn daly navštívit při jednom. Pak zjistili, že to jde ještě k Neptunu a Uranu, a proto postavili dvě sondy, které tím směrem letěly a ty fungují dodnes… Minuly Jupitery a Saturn, už jsou velmi daleko za planetami, ale pořád jsou v naší Sluneční soustavě, protože gravitační síla našeho Slunce sahá až do poloviny vzdálenosti k další hvězdě. Nevím, kde teď přesně jsou, ale signál tam letí 23 hodin a technici jsou stále schopni na dálku něco opravit. Teď opravovali myslím korekční trysky, protože sonda musí stále mířit anténou na zem. A myslím, že se počítá, že by ještě deset let mohly vydržet.

Životnost občas překvapí. Já viděla nedávno pěkný film Good Night Oppy, o průzkumných vozítkách NASA, které zkoumaly povrch Marsu, přičemž měly původní životnost tři měsíce. Spirit nakonec operovala tři roky a Opportunity dokonce 14 let… Co myslíte, byl na Marsu život?

Já myslím, že tam je. Na povrchu určitě ne, ale někde pod zemí.

FOTOGRAFIE: 

Polární záře nad Broumovem, z 10. na 11. 5. 2024 
Částečné zatmění Měsíce, 28. 10. 2023
Sklizňový úplněk, 29. 9. 2023

obrázek se zelenými čárami - Kulová hvězdokupa M13 a její sousedé galaxie NGC 6207 a IC 4617. Právě poslední jmenovaná je zatím mým rekordem největší vzdálenosti vyfoceného objektu. Nachází se asi 503 milionů světelných let od nás. Jedná se tzv. Seyfertovu galaxii s aktivním jádrem.

Červená mlhovina - Mlhovina Plamínek a temná mlhovina Koňská hlava v souhvězdí Oriona. Nacházejí se u levé hvězdy v Orionově pásu jménem Alnitak. Vzdálenost od nás asi 1500 ly.

Spirální galaxie - Galaxie M66 v souhvězdí Lva. Vzdálenost od nás asi 35 milionů světelných let. V průměru měří asi 100000 světelných let.